Kartágo

Kartágo bylo založeno roku 814 př. n. l. fénickými osadníky z města Týros, kteří s sebou přinesli i městského boha Melqarta. Podle pověsti založila město královna Dídó (nebo Elissa příp. Elissar), která utekla z Tyru poté, co byl její manžel zavražděn během pokusu jejího mladšího bratra o posílení své vlastní moci. Několik mýtů o založení města se dochovalo skrze řeckou a římskou literaturu (viz např. Byrsu).

V roce 509 př. n. l. byla mezi Kartágem a Římem podepsána smlouva udávající rozdělení vlivu a obchodních aktivit. Toto je první známý zdroj oznamující, že Kartágo získalo kontrolu nad Sicílií a Sardinií.

Začátkem 5. století př. n. l. se Kartágo stalo komerčním centrem západního středomoří. Město dobylo většinu starých fénických kolonií, tj. Hadrumentum, Utica a Kerkouane, podrobilo si libyjské kmeny a převzalo kontrolu nad celým pobřežím severní Afriky od současného Maroka až k hranicím Egypta. Jeho vliv se také rozšiřoval ve Středozemním moři; převzalo kontrolu nad Sardinií, Maltou, Baleárskými ostrovy a západní polovinou Sicílie. Důležité kolonie byly také založeny na Pyrenejském poloostrově.

Války mezi řeckými městy (zejména Syrákúsami) a Kartágem probíhaly v 5.–3. století př. n. l.

Postupný úpadek Kartaginské říše:

     ztraceno ve prospěch Říma (264–241 př. n. l.)

     získáno v první punské válce, ztraceno v druhé

     ztraceno v druhé punské válce (218–201 př. n. l.)

     dobyto Římem ve třetí punské válce (149–146 př. n. l.)

Mapa středomoří v roce 218 př. n. l.

Souboj o nadvládu nad západním Středomořím probíhal mezi starověkým Římem a Kartágem ve třech válkách v 3.–2. století př. n. l. Třetí punská válka skončila úplnou porážkou Kartága a srovnáním města se zemí.

Kartágo bylo jednou z mnoha fénických osad. V 10. století př. n. l. bylo pobřeží Středozemního moře osídleno rozmanitou semitsky mluvící populací. Lidé obývající oblast současného Libanonu nazývali svůj jazyk kanaánštinou, ale Řekové je uvádějí jako Féničany. Féničtina byla velmi podobná starověké hebrejštině do té míry, že hebrejština je často používána jako pomůcka při překladech fénických nápisů.

Fénická města byla vysoce závislá na obchodu a obsahovala mnoho důležitých přístavů. Fénické hlavní město byl Týros, který kolem Středozemního moře založil spoustu obchodních stanic. Kartágo a mnoho dalších osad se později rozvinulo v samostatná města.

Aby poskytli místo k odpočinku pro obchodní flotily udržující fénický monopol v oblasti přírodních surovin, nebo aby sami vedli obchod, založili Féničané podél břehů Středozemního moře mnoho koloniálních měst. K zakládání svých měst byli povzbuzováni potřebou k oživení obchodu aby mohli zaplatit poplatky vyžadované Tyrem, Sidónem a Byblem následované říšemi, které jim vládly, a ze strachu kompletní řecké kolonizace těch částí Středozemního moře, které jsou vhodné k obchodu. Féničané postrádali dostatek populace a potřebovali v cizině založit soběstačná města. Většina měst měla méně než 1000 obyvatel, ale Kartágo a pár dalších měst se rozrostlo v ohromné metropole.

Nějakých 300 kolonií bylo založeno v Tunisku, Maroku, Alžírsku, Ibérii a v mnohem menším rozsahu také na vyprahlých březích Libye. Féničané kontrolovali Kypr, Sardínii, Korsiku a Baleárské ostrovy a také minoritní oblasti na Krétě a Sicílii. Pozdější osídlení se dostala do ustavičných konfliktů s Řeky. Féničané na omezenou dobu dokázali ovládnout celou Sicílii. Celá oblast později přešla pod vedení a ochranu Kartága, které obratem odeslalo své vlastní kolonisty k založení nových měst nebo k posílení těch, které odmítaly Týros a Sidón.

První kolonie byly vytvořeny na dvou cestách k iberskému minerálnímu bohatství – podél afrického pobřeží a na Sicílii, Sardínii a Baleárských ostrovech. Centrum Fénického světa by Týros, sloužící jako ekonomické a politické jádro. Moc tohoto města ubývala následkem mnoha obléhání a jeho následném zničením Alexandrem Velikým. Role vůdce pak přešla na Sidón, a případně Kartágo. Každá kolonie sice platila poplatky buď Tyru, nebo Sidonu, ale žádný z nich neměl kontrolu nad koloniemi. To se změnilo s nástupem Kartága, jakmile Kartáginci ustanovili své vlastní starosty k vládě nad městy a samo Kartágo si ponechalo mnoho přímé kontroly nad koloniemi. Tato politika vedla nakonec k přeběhnutí iberských měst k Římanům během punských válek.

Kartáginci mluvili punsky, dialektem féničtiny.

Rozložení města

Kamenná stéla se symbolem bohyně Tanit

Archeologická oblast Kartága

Kartágo bylo vybudováno na útesu s přístupem k moři na jihu a severu. Pozice města z něj učinila mistra středomořského námořního obchodu. Všechny lodě přeplouvající moře musely proplout mezi Sicílií a pobřežím Tuniska, kde bylo Kartágo postaveno, což dopřálo městu obrovskou moc a vliv.

Uvnitř města byly vybudovány dva velké umělé přístavy – jeden jako kotviště obrovské městské floty 220 válečných lodí a druhý pro obchod. Oba přístavy přehlížela obezděná pevnost.

Město mělo pevné hradby, 37 km na délku, delší než hradby srovnatelných měst. Většina hradeb se nacházela na pobřeží a tak mohlo být méně působivé jak kartaginská kontrola nad mořem ztěžuje útok z tohoto směru. 4–5 km dlouhé hradby v mořské úžině na západě byly skutečně neproniknutelné.

Město mělo také velké pohřebiště (nekropoli), náboženskou oblast, tržiště, radnici, pevnosti a divadlo a bylo rozděleno do čtyř stejně velkých sídlišť se stejným rozložením. Zhruba v centru města stála vysoká citadela nazývaná Byrsa. Bylo to jedno z největších měst helénistického období (dle některých odhadů byla větší pouze Alexandrie) a až do průmyslové revoluce patřilo mezi největší města v historii.

Fénické obchodní trasy (Byblos, Sidon, Týros) a Kartágo

Punský přívěsek v podobě vousaté hlavy z 4.–3. století př. n. l.

Římské Kartágo

Říše Kartága byla silně závislá na obchodu s Tartéssem a jinými městy na Pyrenejském poloostrově, od kterých získávala obrovské množství stříbra, olova, a mnohem důležitější cínovou rudu, která byla přísadou k výrobě bronzových předmětů. Její obchodní vztahy s Ibery a námořní síla, která zajistila kartaginský monopol v obchodu s Británií bohatou na cín a Kanárskými ostrovy, jí umožnily stát se jediným významným překupníkem cínu a výrobcem bronzu. Udržování tohoto monopolu bylo jedním z hlavních zdrojů kartaginské síly a prosperity a kartaginský obchodník by raději rozbil svou loď o skalnaté břehy Británie, než aby odhalil kterémukoli rivalovi, jak se k nim bezpečně přiblížit. Navíc, když bylo Kartágo jediným významným dodavatelem cínu, jeho pozice v centru Středozemního moře a kontrola nad vodami mezi Sicílií a Tuniskem mu umožňovaly kontrolovat zásobování východních národů tímto kovem. Kartágo bylo také největším středomořským producentem stříbra, těženého v Ibérii a na pobřeží severní Afriky, a po monopolu s cínem bylo stříbro jedním z jeho nejvýdělečnějších podniků. Jeden důl ve Španělsku poskytoval Hannibalovi 300 římských liber (98,235kg) stříbra denně.

Kartaginská ekonomika vznikla jako rozšíření hospodářského vlivu svého mateřského města, Tyru. Jeho početná obchodní flotila putovala po obchodních trasách zmapovaných Tyrem, a Kartágo po Tyru zdědilo i umění vyrábět velmi hodnotné barvivo – tyrský purpur. Ve starověkém Středomoří to bylo jedno z nejcennějších zboží, mající cenu 15–20násobku jeho váhy ve zlatě. Vysocí římští úředníci si mohli dovolit tógy pouze s úzkým proužkem v této barvě. Kartágo také vyrábělo méně hodnotné karmínové pigmenty z šarlatu.

Kartágo vyrábělo jemně vyšívané a barvené textilie z bavlny, lnu, vlny a hedvábí, uměleckou i užitnou keramiku, fajáns, kadidla a parfémy. Jeho řemeslníci pracovali se sklem, dřevem, alabastrem, slonovinou, bronzem, mosazí, olovem, zlatem, stříbrem a drahými kameny, aby vytvářeli široký sortiment zboží, včetně zrcadel, vysoce ceněného nábytku a postelí, ložního prádla a polštářů, šperků, zbraní, nástrojů a kuchyňského nádobí. Přiváželo nasolené ryby z Atlantiku a rybí omáčky a zprostředkovávalo prodej řemeslných, zemědělských a přírodních produktů všem obyvatelům Středomoří.

Vedle průmyslové výroby mělo Kartágo vysoce pokročilé a produktivní zemědělství, používající železné pluhy, zavlažování a střídavé obhospodařování. Mago napsal slavné pojednání o zemědělství, které Římané po dobytí Kartága nařízením přeložili. Po druhé punské válce Hannibal upřednostnil zemědělství, aby pomohl obnovit kartaginskou ekonomiku a aby Římu zaplatil válečné odškodné 800 000 římských liber (261 960 kg) stříbra a z většiny byl úspěšný.

Kartágo pěstovalo víno, které bylo v Římě, Etrurii a Řecku vysoce ceněné. Řím byl hlavním konzumentem rozinek, kartaginské speciality. Bylo pěstováno ovoce, ořechy, obilí, hrozny, datle a olivy a byl vyvážen olivový olej, který konkuroval řeckému. Kartágo také chovalo skvělé koně, podobné dnešním arabským koním, kteří byli značně ceněni a vyváženi.

Kartaginské obchodní lodě, které překonaly dokonce ty z Levanty, navštívily každý důležitý přístav ve Středozemním moři, Británii, na pobřeží Afriky a na Kanárských ostrovech. Tyto lodě byly schopny převážet přes 100 tun zboží. Obchodní flotila Kartága byla velikostí a tonáží srovnatelná s flotilami hlavních evropských mocností z 18. stol.n.l.

Kupci zpočátku dávali přednost východním přístavům: Egypt, Řecko, Kypr a Malá Asie. Ale poté, co se Kartágo dostalo do konfliktu s řeckými kolonisty kvůli kontrole Sicílie, zavedlo obchod se západním Středomořím, včetně obchodu s Etrusky.

Kartágo také vypravilo karavany do vnitrozemí Afriky a Persie. Směňovali své zboží a zemědělské výrobky s obyvatelstvem na pobřeží i ve vnitrozemí Afriky za sůl, zlato, dřevo, slonovinu, ebenové dřevo, opice, pávy, kůže a usně. Jejich obchodníci vynalezli aukční prodej a užívali jej k výměně s africkými kmeny. V jiných přístavech se snažili založit trvalé velkosklady nebo prodat své zboží na tržištích. Získávali jantar ze Skandinávie a cín z Kanárských ostrovů. Od Keltiberů, Galů a Keltů získávali jantar, cín, stříbro a kožešiny. Sardínie a Korsika pro Kartágo produkovaly zlato a stříbro a Fénické kolonie na ostrovech, jako Malta a Baleáry, produkovaly zboží, které bylo vraceno do Kartága k distribuci ve velkém. Kartágo zásobovalo chudší civilizace jednoduchými věcmi, jako například keramikou, výrobky z kovu a ozdobami, často nahrazujícími místní výrobu, ale jejich nejlepší práce naopak vyváželo k těm bohatším, jako Řekům nebo Etruskům; Kartágo obchodovalo téměř s každým zbožím žádaným ve starověkém světě, včetně koření z Arábie, Afriky a Indie či otroků.

Jeho obchodní lodě se dostaly podél Atlantského pobřeží Afriky až k Senegalu a Nigérii. Jedna zpráva zmiňuje kartaginské obchodní plavidlo prozkoumávající Nigérii, včetně popisu výrazných geografických rysů jako pobřežní vulkán a setkání s gorilami (viz také Hanno Mořeplavec). Nepravidelné obchodní výměny se odehrávaly na západě až na Madeiře a Kanárských ostrovech a na jihu až v jižní Africe. Kartágo také obchodovalo s Indií: cestovali přes Rudé moře a – spíše bájné – země Ofir a Punt (dnešní Somálsko?).

Archeologické nálezy ukazují přítomnost všech druhů výměn, od ohromného množství cínu tolik potřebného pro civilizaci stále používající bronz, až po všechny druhy textilií, keramiky a drobných kovových předmětů. Před a během válek kartaginští kupci byli v každém přístavu ve Středomoří; kupující a prodávající, zakládající skladiště kdekoli to bylo možné, nebo jen smlouvající na otevřených tržištích poté, co vystoupili ze své lodě.

Archeologické vykopávky etruských měst ukázaly, že etruská civilizace byla po několik století zákazníkem i dodavatelem Kartáginců, dlouho před nástupem Říma. Etruské městské státy byly Kartágu občas i vojenskými spojenci.

Rodilí Kartaginci působili ve vojsku zejména jako důstojníci nebo elitní jezdci v omezeném počtu. Důstojníci byli vybíráni na základě aristokratického původu a v praxi se potýkali s nedostatkem zkušeností, tak s jazykovou bariérou, když měli velet jednotkám cizinců. Vedle nich tvořili bohatí aristokraté také prestižní útvar elitních pěšáků označovanou již antickými historiky jako svatý oddíl, který byl cvičen v tradičním antickém umění boje ve formě falangy, k němuž zřejmě náleželo i jezdectvo. Celý svatý oddíl byl zničen již ve válce se syrakuským tyranem Agathoklem na Sicílii aniž by mohl poměřil sil s Římany, přesto se znovu objevovaly v punských válkách další podobné oddíly Kartaginců nebo obnovené útvary pokračujících v tradici. Vedle zmíněných důstojníků a jezdců to byly jediné vojenské útvary tvořené občany–pravými obyvateli Kartága o velikosti několik tisíc mužů. Původní svatý oddíl dosahoval v punsko-syrakuské válce nanejvýš 3 000 mužů, nicméně celková početní síla kartaginské armády byla několikanásobně vyšší. Kartaginští aristokraté a důstojníci sice tvořili jen malou část, za to byli nejlépe vyzbrojenými jednotkami dle tradičního řecko-makedonského vzoru jako obrnění hoplíti bojujících ve falanze.

Ne zcela všichni žoldnéři ve službách Kartága byli zkušenými profesionály, ale spíše byli srovnatelní s pozdějšími pomocnými sbory (auxiliemi) Římanů, část z nich jistě ano. K takovým oddílům náleželi zejména afričtí Libyjo-féničané ze spřízněných okolních měst, případně Kartaginci z kolonií a odvedenci poddaných národů. Ke spojeneckým a žoldnéřským oddílům dále náleželi Numiďané bojující jako jezdci, Keltiberové z Pyrenejského poloostrova, ostrované z Baleár vyzbrojení praky, dále Galové, Ligurové, Řekové a Italové (Samnité, Etruskové a další).

• typy žoldnéřů:
• 
  numidští jezdci
• 
  keltiberští žoldnéři
• 
  galští žoldnéři
• 
  libyjští a numidští harcovníci
• 
  baleárští prakovníci

• oddíly občanů a spojenců:
• 
  spojenečtí libyjo-féničtí pěšáci (nejpočetnější typ)
• 
  kartaginští šlechtici byli elitní pěšáci svatého oddílu či jiného
• 
  urození kartaginští jezdci náleželi ke svatému oddílu
• 
  kartaginské válečné vozy

V tomto článku byl použit překlad textu z článku Carthage na anglické Wikipedii.

• Slovníkové heslo Kartágo ve Wikislovníku
• Encyklopedické heslo Karthago v Ottově slovníku naučném ve Wikizdrojích
• Téma Kartágo ve Wikicitátech
• Staré národy | civilizace – Kartágo