Len

Drhlen – hustý železný hřeben, který sloužil k ručnímu odsemeňování lnu

Nejstarší nálezy lněných výrobků pochází asi ze 7. tisíciletí před n. l. podle některých údajů z Jižní Ameriky, podle jiných z Íránu. Do Evropy se len dostal asi o 4 tisíce let později (nález ve Švýcarsku). Na konci 18. století se len v Evropě s 18 % (vlna 78 %) významně podílel na celkové spotřebě textilních vláken. [2]

V roce 2014 se celosvětová roční produkce lněných vláken (včetně koudele) udávala s 0,32 milionu tun (asi 0,3 % všech textilních vláken) na osevní ploše 193 416 ha. [3] Na dodávkách lněných vláken se podílely: Francie s 22 %, Bělorusko s 21 %, Rusko 19 % a Čína s 16 %. [4]

V EU se v roce 2003 získalo ze 102 000 hektarů cca 190 000 tun vláken, ze kterých bylo použito: [2]

Schéma zpracování lněných vláken

^x Koncem 2. dekády 21. století dosahovala cena až 2,80 €/kg.[5]

Technická vlákna (převážná část sklizně) dosahující délky 30–100 cm sestávají z elementárních vláken s průměrnou délkou 32 mm, tloušťkou 19 µm a pevností 5–8 cN/dtex. Za mokra se pevnost zvyšuje až o 20 %.

Vlákna mají malou pružnost a dobrou vodivost tepla. Výrobky ze lnu mají studený omak, dobře snášejí praní, ale mají silný sklon k mačkavosti.[6]

Agregát na lámání a potěrání lněných stonků (2. dakáda 21. století)

K výrobě příze se vlákna lnu musí ojednotit přípravnou procedurou (trhání – rosení nebo máčení – odsemeňování a lámání stonků – potěrání (tření) – vochlování). K výrobě lněné příze se pak dá použít jen asi 10 % vláken, zbytek je koudel (k výrobě hrubších přízí), pazdeří a odpady.

Vlákna před potěráním

Další výrobní postup v přádelně:

• Posukování, často spojené se směsováním s chemickými vlákny (PES, VI) na strojích podobných jako na zpracování ovčí vlny
• předpřádání na křídlovém stroji
• dopřádání za mokra na prstencovém stroji (přást prochází před průtahovým ústrojím lázní o teplotě 50–70 °C).[6]

Svazky vláken po vochlování

Technologie dopřádání za mokra se zakládá na patentu Francouze Philippe de Girarda z roku 1820. V roce 1835 se vyrábělo už 90 % lněných přízí tímto způsobem. [7] (Starší, později zdokonalená technologie dopřádání za sucha se používá pří výrobě hrubých, směsových a koudelových přízí).

• Přást pro velmi jemné příze (až 17 tex) se před dopřádáním vyvařuje a bělí.
• Hotová příze (na perforovaných dutinkách) se před soukáním a skaním suší 7–8 hodin horkým vzduchem.[8]

V Československu byl len významnou zemědělskou plodinou zejména v bramborářských a podhorských oblastech. Za první republiky došlo k největšímu rozmachu pěstování lnu v roce 1925, kdy bylo oseto 24 731 hektarů, výnos sklizeného lněného vlákna činil 13 070 tun. [9] V roce 1929 poklesla osevní plocha lnu na 18 783 hektarů a klesající produkci v návaznosti na dovozy ze zahraničí řešila tehdejší Poslanecká sněmovna. [10] K rozvoji pěstování lnu došlo i po druhé světové válce. Výroba se znovu zvyšovala až do osmdesátých let 20. století, kdy bylo oseto až 25 tisíc hektarů. [11] Počátkem devadesátých let 20. století se vlivem otvírání se trhu západní Evropě a vlivem nerovných podmínek v zemědělství plocha pěstovaného lnu neustále snižovala. V roce 1998 činila výměra pěstovaného lnu v Česku pouze dva tisíce hektarů. [11]

Došlo k útlumu domácí textilní výroby, k snížení ceny lnu na světových trzích, pro pěstitele byl po vstupu do Evropské unie i méně výhodný dotační systém. V roce 2009 bylo oseto v ČR lnem pouze 150 hektarů a o rok později ukončila svoji činnost i společnost Čemolen, která se zpracováním lnu zabývala od padesátých let 20. století. [12] V současné době se pěstováním lnu v Česku zabývá pouze několik málo zemědělských nadšenců.[13] Roku 2016 bylo oseto 111 hektarů a použit pro lněný olej.[14]

Lněný ubrus

Pevnost osnovních přízí dosahuje až 23 cN/tex a pevnost útkových asi 18 cN/tex. Lněné příze jsou o 20–30 % pevnější než průměrné příze z bavlny a za mokra se jejich pevnost zvyšuje o dalších 30 %.[15] Typická je nestejnoměrnost („lněný“ vzhled) ve tkanině, tvrdý omak a malá tažnost (2–5 %). Tkaniny se vyrábí nejčastěji v plátnové nebo keprové vazbě, známé jsou však i výrobky z žakárových strojů. Na osnovu se dají použít jen velmi stejnoměrné, drahé příze, proto se ve tkaninách nejčastěji kombinuje lněný útek s bavlněnou osnovou.[6]

Lněné a směsové tkaniny se používají na letní svrchní ošacení a letní obuv, na dekorace, malířské plátno a vazbu knih. Tradiční prostěradla, ubrusy a utěrky z lněných tkanin jsou stále častěji nahrazovány levnějšími výrobky z bavlny a umělých vláken. Menší část přízí se používá k výrobě obuvnických šicích nití. [16]