Jirkov

První písemná zmínka, kterou je možné spolehlivě spojit s Jirkovem pochází z roku 1352. Vesnice zde vznikla nejpozději ve druhé polovině třináctého století. Její počátky jsou spojeny pravděpodobně s rodem pánů ze Rvenic, kteří kolonizovali okolní krajinu.[4] Patronátní právo ke kostelu svatého Jiljí měl v roce 1362 Odolen ze Rvenic. O dvacet let později patřily dvě třetiny Jirkova k Ervěnicím a třetina k panství hradu Nový Žeberk.[5] Tuto třetinu roku 1382 (1383[5]) prodal Ota z Bergova Těmovi z Koldic.[6] Ti se dělili o jirkovské patronátní právo s Jindřichem z Ervěnic.[5]

Na počátku patnáctého století byl poblíž Jirkova založen hrad Borek přejmenovaný během husitských válek na Červený hrádek.[7] Jeho vlastníkem a snad i zakladatelem byl v roce 1415 Dětřich Kraa, kterému hrad se dvěma třetinami městečka Jirkov udělil jako léno král Václav IV. O dva roky později borecké panství koupil Václav z Moravěvsi a Kopist.[5]

Radnice

Lékárna U zlatého jelena, přestavěná do současné podoby roku 1883

Během husitských válek se majitelé Červeného hrádku často střídali. V roce 1431 jej sice koupil Půta z Ilburka, ale skutečně jej ovládl až jeho syn Vilém z Ilburka, který Jirkovu roku 1443 potvrdil stará práva, a navíc je rozšířil. Měšťané se směli volně odstěhovat, vykoupit z robotních povinností, ve vrchnostenském pivovaře vařit pivo a soudit v pozůstalostním řízení.[8]

Dalším majitelem Jirkova se v roce 1449 stal Albrecht z Konipas,[8] na jehož žádost král Ladislav Pohrobek městu povolil každou středu pořádat trh. Albrechtovi se podle potvrzení městských práv v roce 1462 zřejmě podařilo získat do vlastnictví celé město, pro které vydal rychtářský řád. Další práva město získalo roku 1480 od Lorence Glace ze Starého Dvora, který mu povolil vařit a prodávat pivo nejen v panském pivovaře. Král Vladislav Jagellonský v roce 1507 potvrdil všechna stará práva. Povolil také konat výroční osmidenní trh na svátek svatého Jiljí a vybudovat opevnění. Od té doby se do města vstupovalo jednou z pěti bran: Vinnou na západě, Zámeckou na severu, Vodní na severovýchodě, Pražskou na jihovýchodě a Chomutovskou na jihu.[9] Existenci hrdelního práva v Jirkově dokládá záznam o popravě z roku 1571.[10]

Během Šmalkaldské války v letech 1546–1547 byl majitelem města Šebestián z Veitmile, který zastával funkci velitele zemské hotovosti císaře Ferdinanda I. Jirkov proto v dubnu 1547 dobylo saské vojsko generála Thumshirna, a město muselo zaplatit výpalné ve výši 1 500 zlatých. Šebestián brzy poté město dobyl zpět.[11]

V roce 1534 je ve městě zmiňován první hamr, který později roku 1589 město koupilo od Štěpána Šlika. Kromě něj tu byl pravděpodobně druhý hamr a kamenečná huť, které vedly spory s mlynáři o vodu. V huti se zpracovával materiál z jirkovského dolu Kryštof otevřeného v roce 1554 z podnětu jáchymovského báňského hejtmana Kryštofa z Karlovic. Důl byl druhým největším českým nalezištěm po Čachovicích. Fungoval až do roku 1639 a pozdější snahy o jeho znovuotevření nebyly úspěšné. Haldy vyloužené odpadní horniny byly zarovnány při budování městského parku na začátku devatenáctého století.[12]

Budova pošty z roku 1882

Dům na rohu ulic Kostelní a Nábřežní

Kryštof z Karlovic do města pozval nové obyvatele ze Saska a upravil práva vaření piva ve vrchnostenském a městském pivovaru a měšťané poté v letech 1557–1596 vyhloubili rozsáhlý systém kvasných sklepů.[11] Ve městě založil také papírnu, která fungovala až do poloviny devatenáctého století. Druhou papírnu založili roku 1596 bratři Jiří mladší a Wolf Kryštof z Karlovic. I přes požár v roce 1639 existovala až do roku 1848.[13]

Město v šestnáctém století díky těžbě a zpracování kamence a železa (bývala zde hřebíkárna[14]) zbohatlo a rozrostlo se o předměstí zvaná Dolní Cech, Horní Cech a Bělidlo.[15] Kryštof z Karlovic postupně rozprodával majetek a zbývající část panství nakonec prodal v roce 1576 svému nevlastnímu synovi Augustovi z Geršdorfu. Sám si ponechal jen kamencovou huť.[16] August město vlastnil jen tři roky a od roku 1579 patřilo Lobkovicům.[14]

Na počátku sedmnáctého století město koupilo kamencový důl s hutí od Maindla z Hirschenbergu, který byl nejprve jejím nuceným správcem, ale později k ní získal dědičná práva. O rok později, v roce 1611, však majetek zabavila královská komora, protože Maindl jako cizinec nesměl vlastnit a prodávat majetek zapsaný v zemských deskách. Město tak muselo celý provoz koupit znovu.[14]

Během šestnáctého století, až do roku 1591, ve městě převažovali protestanti. Když město získal Jiří Popel z Lobkovic, zahájil rekatolizaci a na faru dosadil katolického faráře.[17] Náboženský tlak se zmenšil po Popelově mocenském pádu a konfiskaci majetku v roce 1594[17] a protestantství se ve městě udrželo až do roku 1626.[18] V roce 1605 město koupil Adam Hrzán z Harasova, který vzápětí přestal respektovat jeho stará práva, a po měšťanech dokonce vyžadoval robotu. Město se s ním úspěšně soudilo, ale vysoké náklady se citelně podepsaly na stavu městské pokladny.[19] Situaci ještě víc zhoršila třicetiletá válka, během které museli měšťané několikrát platit výpalné. Vojáci zničili městské vinice, upadlo zemědělství i městská řemesla. Podle berní ruly z roku 1654 v Jirkově žilo 139 měšťanů, dva chalupníci na předměstí a třináct poddaných bez pozemků. Kamencová huť stále fungovala, i když její provoz byl ztrátový. Významným zdrojem příjmů bylo vaření piva ve čtyřech obecních pivovarech, jejichž pivo se vyváželo do i do Prahy. Císař Leopold I. městu umožnil pořádat výroční trh o svátku svatých Šimona a Judy. Provoz dolu a huti skomíral, až byl v roce 1693 zcela zastaven.[10]

V roce 1708 na náměstí vypukl požár, který zničil polovinu města.[10] Během osmnáctého století město přišlo o hrdelní právo. Podle tereziánského katastru provozovalo pivovar a šest mlýnů. Ve válkách o rakouské dědictví se v srpnu roku 1742 u města odehrála šarvátka mezi uherskými, bavorskými a francouzskými vojáky. Koncem sedmileté války v roce 1762 ve městě tři dny loupili pruští vojáci.[20] Podobně město trpělo během války o bavorské dědictví.[21]

Pokus o obnovení těžby kamence z roku 1760 zamítli úředníci jáchymovského horního úřadu jako neproveditelný. Hospodářská situace se začala zlepšovat až po roce 1771, kdy město koupil Jan Alexandr z Rottenhanu, který na svém panství podporoval rozvoj průmyslu. V tom pokračovali i jeho potomci.[21]

Napoleonské války se města přímo nedotkly, ale před bitvou u Lipska se v okolí shromažďovaly rakouské, ruské a pruské armády, které spotřebovaly veškeré potraviny.[22] V první polovině devatenáctého století se v Jirkově začal rozvíjet textilní průmysl. Spuštěno bylo několik velkých přádelen. Aby se mohlo město rozrůstat, byly v roce 1828 zbořeny hradby a později i brány.[23] Ve čtyřicátých letech byly zbourány budovy dvou pivovarů z šestnáctého století,[11] které roku 1841 nahradil velký pivovar postavený v Horním Cechu. Jirkovské pivo v té době mívalo vynikající pověst.[23]

V blízkosti města fungovalo přibližně od padesátých do sedmdesátých let devatenáctého století několik malých hnědouhelných dolů: František, František Josef, Čerstvé štěstí, Leopold a Marie. Celková produkce všech dolů se pohybovala okolo osmi tisíc tun uhlí ročně. Podniky měly malou finanční a odbytovou základnu, a proto byly uzavřeny v důsledku tehdejší hospodářské krize.[24] U města také až do poloviny devatenáctého století vyvěral železitý pramen, který byl využíván k lázeňským koupelím.[25]

Dopravní spojení zlepšilo otevření železniční trati provozované Duchcovsko-podmokelskou dráhou od roku 1872.[26] Ke zlepšení kvality života přispělo vybudování kanalizace (1890) a vodovodu (1895–1896), který přiváděl vodu od Jindřišské.[27]

V roce 1911 bylo město elektrifikováno napojením na mosteckou rozvodnou síť. Na počátku dvacátého století ve městě docházelo k dělnickým nepokojům a protičeským štvanicím. Uklidnění do jisté míry přinesla první světová válka, která postihla všechny obyvatele. Do města přicházeli uprchlíci z Haliče, byla zde zřízena nemocnice,[27] a v roce 1917 se rozšířila úplavice, na kterou zemřelo několik lidí.[28] Přímo ve válce zahynulo 107 jirkovských mužů, 34 jich bylo pohřešováno a další desítky lidí zemřely ve městě v důsledku podvýživy a nemocí.[29] Po vzniku Československa se Jirkov stal součástí německými poslanci vyhlášené provincie Německé Čechy, a československá správa město převzala s pomocí armády až koncem listopadu 1918.[28]

Dům z roku 1901 na rohu ulic Tyršovy a Příčné

Přes hospodářské nesnáze a nedostatek bytů se Jirkov rozrůstal. Problém s nedostatkem bydlení vyřešilo 200 nových domů postavených podle silnice k Březenci. Ve třicátých letech vznikly další obytné čtvrti na jižním okraji města a u silnice k Červenému Hrádku. Pro svůj poklidný život bylo město doporučováno k pobytům starším lidem. Ovoce z okolních sadů se vyváželo do zahraničí.[30]

Ve třicátých letech dvacátého století klid postupně vymizel. Roku 1932 se ve městě v souvislosti s mosteckou stávkou konal tábor lidu, jehož účastníci se střetli s četníky. Následujícího roku začala uplatňovat svůj vliv Sudetoněmecká strana, a soužití Čechů s Němci se zhoršovalo.[30] Po mnichovské dohodě ve městě zůstalo asi jen třicet Čechů. Během druhé světové války bylo ve městě internováno několik set zajatců z Nizozemska, Francie a Sovětského svazu, kteří pracovali ve zdejších továrnách. Kühnovu přádelnu využívala firma WSW k výrobě součástek do rádií a odposlouchávacích zařízení. V roce 1944 město postihlo několik bombardovacích náletů, které však způsobily jen malé škody. Rudá armáda Jirkov osvobodila 8. května 1945 odpoledne. Došlo při tom k malé přestřelce se členy Hitlerjugend.[31] První neřízené vystěhovávání Němců začalo už v srpnu 1945, ale většina jich odešla prostřednictvím patnácti transportů až během následujícího roku.[32]

Po válce došlo k velkým změnám v hospodářství. Roku 1950 vzniklo jednotné zemědělské družstvo, ale po deseti letech se sloučilo s družstvem v Březenci a později byl celý neúspěšný podnik začleněn do Státního statku Červený Hrádek. Zanikly firma Transporta a textilní továrna Korda. Hřebíkárna změnila zaměření na výrobu dřevěného zboží přemístěnou ze zaniklého Podhůří, přádelna BENAR začala místo bavlny zpracovávat umělé textilní vlákno. Pobočka chomutovského závodu Julia Fučíka v Telšském údolí začala od roku 1962 vyrábět brusný písek k čištění ocelových odlitků. Uvažovalo se o uzavření pivovaru, ale vzhledem k tomu, že měl vlastní sladovnu a vydatný zdroj vody, byl místo něj uzavřen pivovar v Chomutově.[33] Jirkovský pivovar nakonec ukončil výrobu v roce 1976.[34]

Výškový dům v Nových Ervěnicích

Ve dvacátém století se ve městě začala stavět nová sídliště. Prvním z nich byly Nové Ervěnice v padesátých letech, do kterých se nastěhovali lidé zejména za zaniklých Ervěnic.[36] V sedmdesátých letech probíhala výstavba sídlišť panelových domů Jirkov-střed,[37] Vinařická I, určené zaměstnancům podniku V. I. Lenina Komořany, a v roce 1986 bylo dokončeno sídliště Vinařická II pro lidi ze zrušených Kundratic a Dřínova.[38]

V první polovině devadesátých let dvacátého století ve městě vzrostla nezaměstnanost až k osmnácti procentům. Bývalou firmu Vertex roku 1990 koupila Preciosa, která zde začala vyrábět skleněné napodobeniny drahokamů,[39] ale roku 2013 byl provoz omezen[40] a o dva roky později zcela uzavřen.[41] Výroba v areálu Benaru skončila úplně a jen postupně ji nahrazovaly drobné firmy. Nedostatek pracovních příležitostí se po roce 1995 projevil na převaze levicových politických stran[39] a velká část obyvatel proto začala dojíždět za prací do vzdálenějších míst. Přesto se město do roku 2000 výrazně proměnilo. Rozšířila se sídliště, proběhla rekonstrukce městského centra a s Chomutovem Jirkov spojila trolejbusová trať.[39]

Židovské osídlení Jirkova se datuje od poloviny 16. století, ale bylo spíše málo početné – maxima dosáhlo v roce 1900, kdy ve městě žilo 76 židů. Místní židovská náboženská obec spadala od první poloviny 17. století až do roku 1893 pod židovskou obec v Chomutově. Jihovýchodně od centra města existoval od počátku 18. století židovský sídelní okrsek při ulici 5. května, kde se též nacházela jirkovská synagoga. Kromě budovy synagogy se dochovaly v přestavbách další dva židovské domy. Klasicistní stavba synagogy z let 1846 až 1847 nahradila starší modlitebnu ze 17. století. K náboženským účelům byla využívána do 30. let 20. století, od té doby sloužila jako skladiště a byla součástí sběrny odpadů.[45] Nyní je bývalá synagoga nově opravena a nově by měla sloužit ke kulturním účelům.

Dne 22. května 1938 se konaly volby do obecních zastupitelstev. Z rozdělených 4138 hlasů v Jirově získaly 3634 hlasů Sudetoněmecká strana, 327 hlasů Německá sociální demokracie, 160 hlasů Komunistická strana Československa a 197 hlasů jiné české strany.[52]

Od roku 1784 v čele města stáli purkmistři a po zrušení patrimoniální správy starostové, popř. předsedové národních výborů. Ve třicátých letech dvacátého století město spravovali vládní komisaři, protože obecní zastupitelstvo bylo rozpuštěno kvůli závažným nedostatkům v hospodaření. V čele města stáli:[53]

Panorama severovýchodní části města z městské věže, jaro 2011

Městský znak Jirkovu udělil Kryštof z Karlovic, ale po jeho nenadálé smrti trvalo dalších deset let, než Kryštofův syn Jiří udělení znaku 26. dubna 1588 právně zajistil.[16] Právo užívat znak poté 19. září 1600 potvrdil císař Rudolf II., rozšířil je o právo pečetit červeným voskem a souhlasil se zapsáním potvrzení do zemských desek, k čemuž došlo 3. února 1601.[54]

Znak obsahuje stříbrnou hradební zeď, v jejímž středu se nachází černá brána s modrými vraty a červenou spuštěnou mříží. Nad hradbou je stříbrný štítek s úhlopříčným zlatým pruhem, v němž jsou tři červená srdce. Nad štítem je stříbrná kolčí helmice se zlatým medailonem. Zdobí ji červenobílá točenice, ze které se odvíjí červenobílá pokryvadla na pravé a modrožlutá pokryvadla na heraldické levé straně.[16] V klenotu je stříbrné křídlo se třemi černými jetelovými lístky.[14] Podle Pavla Třísky nejsou ve štítku nad hradbami srdce, ale lekna, podobně jako u znaků Slavětína nebo Blšan. Počátky všech tří měst jsou totiž spojeny s rodem pánů ze Rvenic (později ze Žeberka), kteří ve svém erbu lekna užívali.[55]

V Jirkově se nachází čtyři základní školy, městské gymnázium, Odborné učiliště a Praktická škola, Základní umělecká škola a Střední škola technická, gastronomická a automobilní, Chomutov – středisko Jirkov.[56]

Budova měšťanská školy z let 1905–1906, dnes Základní umělecká škola

Škola v Jirkově fungovala už v patnáctém století a nejpozději od začátku sedmnáctého století probíhalo vyučování chlapců a dívek v oddělených školách. Obecná škola byla založena v roce 1775.[57] Jirkovští dělníci se od roku 1869 organizovali v Dělnickém vzdělávacím spolku, kterému se podařilo od roku 1874 prosadit zřízení továrních škol pro děti zaměstnané v továrnách. Vyučovalo se v nich večer na náklady továrníků. Po zákazu práce dětí mladších čtrnácti let školy v roce 1878 zanikly.[26] První soukromá mateřská škola byla založena v roce 1879. Roku 1896 se zcela oddělily chlapecké a dívčí třídy do samostatných škol a ve stejném roce začala fungovat pokračovací živnostenská škola. Chlapecká škola neměla dostatečnou kapacitu, a problém vyřešilo až otevření nové školní budovy v roce 1906, do které byly umístěny i dívčí třídy. Menšinová česká škola byla otevřena 17. srpna 1923 a od roku 1929 využívala prostory bývalé restaurace společně s českou mateřskou školou.[57]

Německé děti mohly v roce 1932 navštěvovat mateřskou školku, chlapeckou a dívčí měšťanskou školu, pomocnou školu, chlapeckou a dívčí obecnou školu a průmyslovou vzdělávací školu. Vyučování po druhé světové válce začalo 18. června, ale komplikovala je skutečnost, že většina žáků téměř neuměla česky. Druhá obecná škola byla otevřena až v roce 1947 v Zahradní ulici a následujícího roku začala fungovat pobočka Městské hudební školy v Chomutově. O dva roky později se osamostatnila a od roku 1962 byla přejmenována na Lidovou školu umění. Třetí základní škola začala fungovat v roce 1960 v Nerudově ulici a čtvrtá v roce 1987 v Krušnohorské ulici.[57] Stará škola v Chomutovské ulici se o dva roky později přestěhovala do nové budovy v ulici Budovatelů a následujícího roku se Lidová škola umění opět přejmenovala na Základní uměleckou školu, která od roku 1991 využívá budovu v Chomutovské ulici.[58]

Městské kroniky jsou uloženy v Kronikárně města Jirkova v Chomutovské ulici. Patří k nim nejstarší ručně psaná Gregorova kronika z let 1836–1840. Kromě kronik jsou v budově uloženy historické fotografie a kopie listin.[59][60]

Jednou ze sportovních akcí ve městě je Jirkovský crossmarathon.[61]

Děkanský kostel svatého Jiljí stojí na místě raně gotického obranného kostelíka z doby kolem roku 1300. V roce 1538 byl kostel přestavěn ve stylu pozdní gotiky, přičemž byly využity starší části budovy. V roce 1784 byly instalovány varhany a vysvěcena boční kaple sv. Jana. Roku 1823 získal kostel dlažbu, jež sestávala i ze starých náhrobních kamenů. V kostele byli pohřbeni členové šlechtických rodů spjatých s městem Jirkov a zámkem Červený hrádek: Rottenhanů, Buquoyů a Trautmannsdorfů. Součástí kostela je městská věž, která vznikla na základě závěti Lorenze Glatze z roku 1516. Výstavba trvala pět let (1540–1545). Zpřístupněna byla až v roce 1582. Od června roku 2003 je Městská věž otevřena veřejnosti nejen jako vyhlídka, její interiér je zároveň výstavními prostory česko-německých společných výstav.

Po požáru v roce 1550 se začalo se stavbou chodeb Městských sklepů. V roce 1596 se sklepy rozšířily o významnou část. V období druhé světové války sloužil městské sklepy jako kryt wehrmachtu, který tu zanechal v podzemí stopy v podobě značení chodeb: vodících pruhů na stropech a stěnách vyzděných chodeb, aby vojáci a poslové nezabloudili.[11] Od roku 2006 je podzemí v návštěvních hodinách přístupné veřejnosti.[62]

V místní části Červený Hrádek stojí stejnojmenný zámek. Původní hrad Borek byl založen krátce před rokem 1415 rodem Kraa. V letech 1687 a 1688 na zámku působil sochař Jan Brokoff, který pro zámek vytvořil soubor soch, 2 kašny, vázy na schodišti a další díla. Na zámku se tehdy narodil i Brokoffův syn, Ferdinand Maxmilián Brokoff. Rod Hohenlohe-Langenburg byl posledním šlechtickým rodem, který panství a zámek vlastnil. V současné době má podobu barokního zámku. V srpnu 1938 se zda uskutečnila schůzka mezi Henleinem a lordem Runcimanem po níž následovala Mnichovská dohoda. V zámku po roce 1946 fungovala léčebna dlouhodobě nemocných. Po jejím zrušení a rekonstrukci je zámek přístupný veřejnosti.

• Barokní pískovcový sloup s Pietou z roku 1695 od Jana Brokoffa[63] byl původně umístěn na náměstí naproti radnici. V roce 1965 byl však rekonstruován a přemístěn před severní stranu kostela svatého Jiljí.
• U mostu v ulici Nábřeží stojí na volutovém podstavci socha svatého Jana Nepomuckého od Jana Brokoffa z roku 1708.[63]
• Původně barokní kašna na náměstí byla postavena ve druhé polovině osmnáctého století. Roku 1815 nechal hrabě Buquoy na vrchol kašny instalovat sochu Herkula bojujícího s lernskou Hydrou. Později v devatenáctém století byla po opravě kašny socha prodána průmyslníkovi Emmeringovi, který jí umístil do zahrady své vily. Nakonec byla socha umístěna v Mannesmanových závodech a během první světové války byla roztavena.^[zdroj?]
• Z historických domů je významná pozdně klasicistní budova radnice (čp. 1) s fasádou členěnou rustikou v přízemí a lizénami v patře. Nárožní pozdně barokní dům čp. 15 z konce osmnáctého století býval zájezdním hostincem, do jehož dvora vede půlkruhový stlačený portál a valeně klenutý průjezd. Třetím významným domem je původně renesanční stavba čp. 19 ze druhé poloviny šestnáctého století s hladkým secesním průčelím a renesančním výklenkovým portálem.[63]
• Bývalá klasicistní jirkovská synagoga, která pochází z let 1846 až 1847,[63] je součástí sběrny odpadů.
• Památník obětem 1. světové války – ve Svojsíkových sadech před budovou Základní umělecké školy, postaven v roce 1928 na místě bývalého hřbitova sv. Anny. Uvedeno na něm bylo 141 jmen padlých občanů města (z nich 34 pohřešovaných). V roce 2018 proběhla jeho celková obnova.[64][65]

V parku mezi Palackého a Zahradní ulicí stával hřbitovní barokní kostel svaté Anny zbořený v roce 1966[66] a ve výběžku Jezerské ulice býval evangelický kostel postavený v letech 1861–1868[63] a zbořený roku 1981.[67]

• BEČVÁŘ, Vladimír. Historická data Jirkova a jeho obcí. Jirkov: Městský úřad v Jirkově, 2000. 96 s.
• BINTEROVÁ, Zdena. Jirkov. Chomutov: Okresní muzeum Chomutov, 2000. 97 s. ISBN 80-238-6865-9.

• Římskokatolická farnost – děkanství Jirkov

• Obrázky, zvuky či videa k tématu Jirkov na Wikimedia Commons
• Seznam děl v Souborném katalogu ČR, jejichž tématem je Jirkov
• Oficiální stránky
• Jirkov v Registru územní identifikace, adres a nemovitostí (RÚIAN)
• Stránky původních německých obyvatel