Komunální volby 1938 (Československo)

Volby probíhaly v době, kdy vládla třetí vláda Milana Hodži, takzvaná široká koalice sdružující pravicové, středové i levicové politické strany (nyní již jen české, tedy bez německých menšinových stran). Vláda termín voleb dlouho odsouvala v naději, že odezní velká hospodářská krize i národnostní napětí mezi Čechy a Němci, ale tato očekávání se nenaplnila. (I tak se v mezidobí uskutečnily v některých městech a obcích volby - v průběhu jara a podzimu 1935 např. v Brně, Moravské Ostravě, Plzni, Prachaticích, Znojmě, Hodoníně čiVyškově, 1. prosince pak v dalších 360 municipalitách - např. Hradci Králové, Náchodě, Mělníku, Mladé Boleslavi, Kutné Hoře, Domažlicích, Ústí nad Orlicí, Slaném či Přelouči[1][2] 7. června 1936 v dalších 233 - např. Prostějově, Nymburku či Říčanech,[3] a 6. prosince 1936 v 269 obcích - např. Českých Budějovicích či Strakonicích[4].)

Volby se konaly v několika vlnách během jara 1938, 22. května, 29. května a 12. června. Vypsány byly v 10 896 obcích (5 986 Čechách, 2 019 na Moravě a ve Slezsku, 2 831 na Slovensku a 60 na Podkarpatské Rusi), ale z důvodu odevzdání jediné kandidátní listiny či několika kandidátních listin s celkovým počtem kandidátů kandidátů rovnajícímu se počtu členů daného zastupitelstva hlasování proběhlo jen v 5 270 obcích (2 664 v Čechách, 1 100 na Moravě a ve Slezsku, 1 452 na Slovensku a 54 na Podkarpatské Rusi).[5] Atmosféru voleb poznamenal anšlus Rakouska a česko-německé napětí, které nyní získalo již mezinárodní rozměr (částečná mobilizace v roce 1938). Volby přinesly výrazný nárůst hlasů pro Sudetoněmeckou stranu, která obdržela 85-93 % hlasů německých voličů. Lokálně posíla i Komunistická strana Československa, jež získala nové voliče zejména v Praze a v českých zemích, aby ztratila na Moravě a Slovensku. Zisky si připsala také Československá strana národně socialistická. V Praze národní socialisté vyhráli se 143 430 hlasy, komunisté skončili druzí s 90 500 hlasy. V hlavním městě výrazně posílili i agrárníci, mírně rovněž lidovci. Naopak propad voličské podpory postihl sociální demokraty a Národní sjednocení. Podobné tendence se projevily i v dalších 19 etnicky českých městech (jen zisky komunistů a ztráty sociálních demokratů tu byly slabší). Ve 20 městech etnicky německého pohraničí dominovala Sudetoněmecká strana s cca 88 % hlasů (ještě výraznější bylo její vítězství mezi Němci na Moravě), zatímco Německá sociálně demokratická strana dělnická v ČSR se propadla o 35-50 % a výrazné ztráty zaznamenali v německém prostředí i komunisté. Na Slovensku ukazují dílčí výsledky v tamních městech propad komunistů, snížení volebních zisků československých stran (s výjimkou národních socialistů a argrárníků) a stagnaci Hlinkovy slovenské ľudové strany.[6] V celostátní politice byly volby využity Sudetoněmeckou stranou jako důkaz, že má podporu drtivé většiny Němců v ČSR. Šlo o vůbec poslední lidové hlasování během První republiky a o poslední volby s širokou stranickou soutěží až do parlamentních voleb v roce 1990, rovněž tak o první a na dlouhou dobu poslední volby, kdy voliči mohli udělovat kandidátům preferenční hlasy.[7]