Otvice

První písemná zmínka o Otvicích pochází z roku 1295, kdy je bratři Fridrich a Dětřich ze Šumburka prodali dne 7. dubna chomutovské komendě řádu německých rytířů. Příbuzní Šumburků se zároveň vzdali svých nároků na vesnici.[4] Po celé čtrnácté století potom vesnice patřila řádu, podle jehož záznamů v ní žilo sedm poddaných, kteří museli odvádět dávky v podobě obilovin. Po bitvě u Grunwaldu v roce 1410 řád nebyl schopen splácet své závazky. Jeho oslabení využil král Václav IV., zabavil mu téměř celý majetek a o rok později ho vykázal ze země. Zabavený majetek spravovala královská komora. Otvice zůstaly součástí chomutovského panství, v jehož držení se v patnáctém století vystřídala řada zástavních majitelů.[5] Na počátku husitských válek byla vesnice někdy v letech 1421–1422 zpustošena.[6]

Roku 1465 panství zdědila Bonuše, dcera Jana Calty z Kamenné Hory. Její manžel Beneš z Veitmile († 1496) vyplatil nároky řádu německých rytířů, a roku 1488 tak získal panství do osobního vlastnictví. Jeho potomkům patřilo až do roku 1560, kdy je koupil arcivévoda Ferdinand II. Tyrolský. Podle urbáře vyhotoveného u příležitosti prodeje v Otvicích žilo třicet poddaných, mezi jejichž povinnosti patřilo dva dny v roce orat na panských polích, nebo zaplatit osmnáct grošů za každý den. Vesnický rychtář vlastnil půl lánu osvobozeného od poplatků, ale za to musel vrchnosti dodávat kuřata a vejce. O tři roky později byla vesnice ohodnocena na 4 000 kop grošů a samotný panský ovčín s příslušenstvím na 4 500 kop grošů. Vesničané pěstovali pšenici, ječmen, žito, oves, hrách, zeleninu a chmel a z mléka vyráběli máslo a sýry. Ferdinand Tyrolský panství v roce 1571 prodal Bohuslavu Felixovi Hasištejnskému z Lobkovic, který otvickým nařídil nakupovat pivo výhradně v Chomutově.[6] Jeho syn, Bohuslav Jáchym Hasištejnský z Lobkovic, panství v roce 1588 směnil se svým příbuzným Jiřím Popelem z Lobkovic za Mladou Boleslav. Nový majitel zahájil důslednou rekatolizaci panství, na kterém se v předchozích desetiletích úspěšně šířilo protestantství. V roce 1593 však vystoupil proti císaři Rudolfovi II., a o rok později byl odsouzen k doživotnímu vězení a ztrátě majetku. Rozsáhlé chomutovské panství bylo rozděleno na části a rozprodáno. Otvice koupil v roce 1605 Adam Hrzán z Harasova, který je připojil k červenohrádeckému panství, jehož součástí zůstaly až do roku 1850. Během třicetileté války byla vesnice poškozena.[7]

Obecní ulice

Stará ulice

Podle Berní ruly z roku 1654 ve vsi žilo deset sedláků, osm chalupníků a tři poddaní bez majetku. Dalších jedenáct chalup a jeden selský statek bylo pustých. Obyvatelé dohromady vlastnili devatenáct potahů, 29 krav, čtyřicet jalovic, 31 obcí, 37 prasat a sedmnáct koz. Ve stejném roce byla vyhloubena podzemní štola, která odváděla vodu z kamencového dolu u Chomutova do Zaječic. Její propadnutí údajně způsobilo vznik Kamencového jezera,[7] ale podle jiných zdrojů jezero vzniklo až v letech 1813–1815.[8] Z poloviny sedmnáctého století také pochází zmínky o těžbě kvalitní hrnčířské hlíny. O těžbu kamenečných břidlic se pokoušel Jáchym Ondřej z Lichtenštejna, který panství získal v roce 1707. Jeho pokusům však zabránil zákazem soud v roce 1712. Chomutovští těžaři si totiž u panovníka stěžovali, protože podle privilegia z roku 1585[9] směli na zdejších ložiscích těžit jen oni. Kamenečné hutě však v roce 1720 stály i u Otvic.[10]

V roce 1773 otvičtí sedláci poprvé vyseli směs vojtěšky a jetele a rok později také brambory, které měly zabránit opakování hladomorů z předchozích let.[11] V devatenáctém století se pěstovaly také všechny druhy obilovin, řepa, zelenina a ořechy. Ořešáková alej byla vysázena podél silnice z Otvic do Jirkova od roku 1847. Dominantním druhem ovoce byly hrušky často vyvážené do Německa. V sadech rostlo okolo tří tisíc hrušní. Součástí vesnice byl panský statek s ovčínem, ve kterém využívali rákosí z okolních rybníků jako stelivo. Od roku 1878 si statek pronajal baron Coudenhove, který v něm kromě dobytka choval několik desítek čistokrevných koní.[12]

Na konci osmnáctého století založili Buquoyové vrchnostenský hnědouhelný důl Jiří.[9] Od roku 1813 byl v dole provozován první parní stroj v severočeské hnědouhelné pánvi určený k čerpání důlních vod. Stroj navrhl a nechal zkonstruovat majitel panství, hrabě Jiří Buquoy.[13] Důl vystřídal řadu majitelů a s dlouhými přestávkami fungoval až do začátku dvacátého století, kdy byl na jeho místě v letech 1902 až 1905 otevřen povrchový lom. Nacházel se v místech chomutovské ulice Šichtův důl pojmenované po posledním majiteli. Celková produkce dolu dosáhla maximálně 100 000 tun uhlí. U Červeného rybníka, kde je dnes skanzen Stará ves chomutovského zooparku, byl od roku 1850 do 70. let 19. století důl Boží dar. Vytěžilo se v něm hlubinně i povrchově asi 30 000 tun uhlí. Dále se v okolí Otvic nacházely menší doly Bernard, Požehnání Ježíšovo, Concordia, Jan Nepomucký ad., ale jejich provoz skončil již okolo poloviny devatenáctého století.[9]

Devatenácté století poznamenal častý výskyt nepříznivých událostí, které poškozovaly vesnické hospodářství. Velké množství sněhu v roce 1805 zničilo ozimy, úrodu zničila také povodeň v roce 1812. Nadbytek srážek úrodu poškodil v letech 1816, 1817 a 1847. Naproti tomu rok 1835 byl tak suchý, že vyschly některé studny. Hospodaření neprospěly ani pobyty vojska v roce 1813 a 1866.[14] Vesnice se však také rozvíjela. Obec měla vlastní chudobinec a šatlavu, bylo v ní pět hospod a z řemeslníků provozovali živnost kovář a švec. Část obyvatel pracovala v kamenolomu, v hnědouhelných dolech, továrnách a dvou cihelnách nedaleko Zaječic. 8. října 1870 byla uvedena do provozu dvojkolejná železniční trať Ústí nad Labem – Chomutov, v roce 1880 zde byla postavena i nádražní budova.[15] V roce 1984 byla trať z důvodu postupující těžby uhlí přeložena severněji a nádraží zrušeno.

Vodárenská věž

Objekt lehkého opevnění východně od vesnice

V letech 1913–1915 do obce zavedli elektřinu a postavili vodovod, jehož součástí byla vodárenská věž, do které se voda čerpala elektrickým čerpadlem.[16] První světová válka zasáhla do života obce především hospodářskými opatřeními, ale pocházelo z ní také osmnáct[17] padlých. Otvičtí museli odevzdat kromě jednoho všechny zvony a velký nedostatek potravin přiměl místní sedláky pěstovat kvůli oleji řepku. V roce 1917 se zde ubytovali dragouni 13. regimentu z Podbořan, kteří na místním cvičišti procházeli pěchotním výcvikem. Po skončení války se Otvice staly součástí krátce existující provincie Deutschböhmen, ale 15. prosince 1918 je obsadila jednotka šesti set československých vojáků, kteří poté pokračovali dále do Chomutova.[18] Zvýšený zájem o hnědé uhlí vedl ke znovuotevření staršího dolu Terezie, ale již v roce 1920 byla těžba ukončena. Nová jáma byla otevřena také na místě bývalého dolu Bernard, ale pro velké množství vody brzy uzavřeli i ji. Kromě zemědělství si lidé nacházeli práci v jirkovské přádelně a chomutovských či mosteckých továrnách a dolech.[19]

Před druhou světovou válkou ve vesnici pracovala řada řemeslníků (kováři, ševci, truhláři, řezníci, krejčí, pekaři a malíř) a nacházelo se v ní pět obchodů, pět hostinců, dvě vinárny, čtyři mlékárny, dvě benzínky aj. Kromě toho zde působilo několik spolků, z nichž některé byly založené již na konci devatenáctého století. Nejstaršími byly Spolek dobrovolných hasičů založený roku 1897 a Okrašlovací spolek (1898). K dalším organizacím patřily Spolek válečných veteránů, Německý tělocvičný spolek, Německý kulturní spolek, Spolek kuželkářů a Klub hráčů na mandolínu a citeru.[17] Během války přišla vesnice o 85 obyvatel, kteří padli, zemřeli v nemocnici na následky zranění nebo zůstali pohřešovaní. Vesnici osvobodila Rudá armáda 8. května 1945. Ve stejný den spáchalo sedmnáct členů rodiny Oberstů hromadnou sebevraždu. Důvodem prý byl strach z ruského válečného zajatce, který se zamiloval do dcery majitele statku a rodině vyhrožoval, že se zmocní jejich majetku a oni mu budou sloužit.[20]

V roce 1951 bylo založeno jednotné zemědělské družstvo a postupně proběhlo několik akcí Z. Během jedné z nich byla v šedesátých letech dvacátého století postavena samoobsluha. Zvažovalo se, že zde vznikne velký pivovar, který byl nakonec postaven v Sedlci. V sedmdesátých a osmdesátých letech byla obec ohrožena těžbou uhlí a toto nebezpečí bylo zažehnáno až roku 1988. V důsledku těžby uhlí však musela být přesunuta železniční trať dále od obce.[21]

Po roce 1990 vyrostla na severním okraji katastrálního území obce obchodní zóna sloužící zejména obyvatelům sousedního Chomutova a Jirkova.[22]

Dne 22. května 1938 se konaly volby do obecních zastupitelstev. Z rozdělených 874 hlasů v Otvicích získaly 598 hlasů Sudetoněmecká strana, 184 hlasů Německá sociální demokracie, 34 hlasů Komunistická strana Československa a 58 hlasů jiné české strany.[34]

V místních volbách se volí devět členů obecního zastupitelstva. Při volbách do obecního zastupitelstva na funkční období 2014–2018 byla volební účast v obci 59,15 %[35] a do zastupitelstva bylo zvoleno sedm zastupitelů bez politické příslušnosti a po jednom členovi ČSSD a KSČM.[36] Starostou se stal Pavel Ašenbrener a místostarostou Martin Kolomazník.[37]

Kostel svaté Barbory

První škola byla ve vesnici již od roku 1760 a spravovali ji jezuité. Po zrušení řádu se o ni staral Studijní fond, ale v roce 1801 nechala obec postavit novou školní budovu,[11] která byla během devatenáctého století několikrát rozšiřována. Ze dvoutřídní se škola roku 1900 rozšířila na čtyři třídy.[14] Od roku 1947 byla obnovena mateřská škola s jeslemi, která v roce 1962 získala vlastní budovu. Základní škola fungovala až do roku 1972.[30] Mateřskou školu provozuje obec[40] a kromě ní se zde nachází také soukromá Základní škola a mateřská škola Nelumbo Education.[41]

• BINTEROVÁ, Zdena, a kol. Obce chomutovského okresu. Chomutov: Okresní muzeum v Chomutově, 2002. 302 s. ISBN 80-7277-173-6. Kapitola Otvice, s. 182–184.
• BINTEROVÁ, Zdena. Otvice. Chomutov: Okresní muzeum v Chomutově, 2000. 40 s.

• Římskokatolická farnost – děkanství Jirkov

• Obrázky, zvuky či videa k tématu Otvice na Wikimedia Commons
• Oficiální stránky
• Otvice v Registru územní identifikace, adres a nemovitostí (RÚIAN)