Zaječice (Vrskmaň)

Název vesnice je odvozen ze staročeského osobního jména Zajiec ve významu ves lidí Zajícových. V historických pramenech se jméno vesnice vyskytuje ve tvarech: de Sajaschitz (1281), in Zageczicz (1417), in Zageczicz (1449), in Zagiecziczich (1473), Satschitcz (1498), Zageczicze (1542), Zageczicze (1549), Zagecziczy (1579), Satschitz (1584), Zagecžicze (1621), Sortšice (1654), Satschitz (1787), Satschitz a Sagetschitz (1846) a Zaječice nebo Sadschitz (1848).[2]

První písemná zmínka o vesnici pochází z roku 1281, kdy se po ní psali Benk a Vok ze Zaječic.[3] V letech 1417 a 1449 vesnice patřila k panství hradu Borek, u kterého zůstala až do roku 1578.[4] Tehdy ji August z Geršdorfu prodal Mikuláši Langovi z Langenhartu a v kupní smlouvě je poprvé zmíněna zaječická tvrz.[3] Podle Augusta Sedláčka byla založena až v této době.[5] Ještě roku 1603 Zaječice patřily Mikulášovu synovi Janu Bedřichovi. Před rokem 1605 je on nebo jeho synové prodali Kašparovi staršímu Belvicovi z Nostvic, po jehož smrti statek přešel na vdovu Kateřinu, rozenou Satanéřovou z Drahovic. Jejich jediný přeživší syn, Jan Kristián, prodal rodové panství roku 1621 Ladislavu Juliu Kurzbachovi z Trachenburku. Patřily k němu vesnice Vrskmaň, Pohlody, Holešice, Komořany a snad Lesná (tehdy Langendorf).[4]

Jirkovská pánev mezi Otvicemi a Zaječicemi s Krušnými horami v pozadí

Ladislav Kurzbach zemřel roku 1642 a v roce 1651 zaječické panství koupili Lobkovicové z Jezeří.[5] U spojeného panství Jezeří – Nové Sedlo vesáce zůstala až do roku 1850.[6] Tvrz ve vsi zanikla nejspíše už během třicetileté války a její pozůstatky v průběhu doby beze zbytku zmizely.[3] Podle berní ruly z roku 1654 byla polovina usedlostí ve vsi pustá. Žilo zde pět sedláků a čtyři chalupníci. Sedláci dohromady vlastnili dvanáct potahů a chovali jedenáct krav, dvanáct jalovic, čtrnáct ovcí, 24 prasat a osm koz. Chudší chalupníci měli jen jeden potah a chovali šest krav, šest jalovic, dvě ovce a osm prasat. Jeden z nich pracoval jako tesař.[6]

Podle díla Johanna Gottfrieda Sommera z roku 1846 v Zaječicích stálo 27 domů, ve kterých žilo 134 obyvatel. Severně od návsi stával hostinec a lázeňský dům se šesti vanami, ve kterém se využívala železitá voda. V devatenáctém století se lidé v Zaječicích živili zejména zemědělstvím. Na polích se pěstovaly obiloviny, luštěniny, brambory a od druhé poloviny století cukrová řepa. Z hospodářských zvířat dominoval skot, kterého se chovalo okolo 160 kusů.[6]

Jeden z objektů československého lehkého opevnění v úseku K-51 Chomutov stojí u cyklostezky do Otvic

Malé lázně v Zaječicích založili Lobkovicové v první polovině devatenáctého století. Využívala se v nich voda z pramene Karolina neboli Železitého pramene. Okolo lázeňského domu, ve kterém bylo o dvacet let později devět van, se rozkládal park. Samotný pramen brzy poté zanikl v důsledku otevření hnědouhelného dolu u Otvic a lázeňská budova byla zbořena na konci druhé světové války.[7] Od poloviny do sedmdesátých let devatenáctého století zde také fungoval hnědouhelný důl Marie Pomocná, kde se ročně těžilo asi osm tisíc tun uhlí.[8] Koncem dvacátých let dvacátého století byl postaven vodovod, který přiváděl vodu od Pyšné přes Zaječice až do Vrskmaně.[9]

Po druhé světové válce vesnice kvůli vysídlení Němců z Československa ztratila velkou část obyvatel. Fungoval státní statek, ale časem byl zrušen a jeho majetek převeden na jednotné zemědělské družstvo. Do vsi se sice přistěhovali noví obyvatelé, ale nedostatek pracovních příležitostí a hrozba zániku vesnice kvůli rozšiřování těžby uhlí způsobily, že lidé brzy odcházeli pryč. V roce 1982 byl zbořen areál bývalého velkostatku a na jeho místě vznikly zahrádky. Plány na zrušení Zaječic byly v roce 1989 zrušeny, ale obyvatele vsi trápil špatný stav inženýrských sítí.[9] K nápravě došlo až po roce 1993, když začala obec Vrskmaň od dolů dostávat náhradu za vytěžené suroviny.[10]

Přeliv vodní nádrže Zaječice během povodní během povodní v červnu 2013

Zaječice leží v Ústeckém kraji v katastrálním území Vrskmaň o rozloze 7,69 km²[11] asi tři kilometry jihovýchodně od Jirkova a pět kilometrů severovýchodně od Chomutova.[12] Geologické podloží tvoří neogénní sedimenty: písky, štěrky a jíly, pod kterými jsou uložené hnědouhelné sloje. Samotná vesnice stojí v chráněném ložiskovém území Otvice. V geomorfologickém členění Česka oblast leží v Mostecké pánvi, konkrétně v podcelku Chomutovsko-teplická pánev a okrsku Jirkovská pánev. Z půdních typů se severně od vesnice vyskytují kambizem arenická, zatímco na jihu je smonice modální a jiházápadě se objevuje pelozem modální.[13]

Vesnicí protéká Otvický potok (na některých mapách je označen jako Hutní potok I[13]).[12] V noci ze 12. na 13. prosince 1992 se při silném dešti a krupobití rozvodnil. Jeho hladina dosáhla výše 180 centimetrů, a zatopila přilehlé pozemky.[14] Severně od vsi se potok vlévá do vodní nádrže Zaječice a pod ní vtéká do vodní nádrže Újezd. Patří tedy k povodí Bíliny.[12]

V rámci Quittovy klasifikace podnebí se celé území nachází v teplé oblasti T2,[15] pro kterou jsou typické průměrné teploty −2 až −3 °C v lednu a 18–19 °C v červenci. Roční úhrn srážek dosahuje 550–700 milimetrů, počet letních dnů je 50–60, počet mrazových dnů se pohybuje mezi 100–110 a sněhová pokrývka zde leží 40–50 dnů v roce.[16]

Prameny minerálních vod (Železitý a Sirný pramen) se nacházely na severním okraji vesnice asi 400 metrů východně od silnice do Jirkova. V podloží se zde nachází jíly hnědouhelných slojí. Mineralizace vody se vázala na oxidaci pyritu, ze kterého vznikala kyselina sírová. Samotná minerální voda bývala silně kyselá, síranová, vápenato-hořenatá železnatá, studená a hypotonická s mineralizací 0,35 g·l⁻¹ (v roce 1975).[7]

Při sčítání lidu v roce 1921 zde žilo 175 obyvatel (z toho 88 mužů), z nichž bylo 26 Čechoslováků a 149 Němců. Všichni patřili k římskokatolické církvi.[17] Podle sčítání lidu z roku 1930 měla vesnice 247 obyvatel: 66 Čechoslováků, 176 Němců a pět cizinců. Kromě devíti evangelíků a sedmi lidí bez vyznání se hlásili k římskokatolické církvi.[18]

Hraniční kámen u silnice do Jirkova

Po zrušení poddanství se Zaječice staly obcí, ale v roce 1868 už patřily k Jirkovu,[9] ke kterému patřily ještě v roce 1921.[21] Nejpozději v roce 1924 se staly osadou Vrskmaně, od které se jako samostatné obec oddělily v roce 1945. Při územní reorganizaci územní správy byly roku 1960 znovu přičleněny k Vrskmani.[9]

Zaječicemi vede silnice III. třídy č. 25118 z Jirkova do Vrskmaně. Na východním konci vesnice se na ni napojuje silnice III/0135 do Vysoké Pece.[22] U silnice se nachází zastávka autobusové linkové dopravy. Nejbližší železniční stanice jsou Jirkov zastávka na trati Ústí nad Labem – Chomutov a nádraží Jirkov na trati Chomutov–Jirkov. Vesnicí ani jejím okolím nevedou žádné turistické trasy, ale po trase zaniklé železniční trati vede cyklostezka a cyklistická trasa č. 3114 z Chomutova směrem k Vrskmani.[12]

Na návsi stávala kaple svatého Ferdinanda z roku 1806,[23] která byla zbořena mezi lety 1972 a 1974.[24] V okolí vesnice stávaly plastiky Piety z roku 1733 u cesty do Jirkova a socha Ukřižování Krista z roku 1844. U domu čp. 20 býval kamenný náhrobník s reliéfním erbem z roku 1606.[23] U domu čp. 43 stojí hraniční kámen se stopami reliéfních křížů.[25]