Jean Racine

Jean Racine (1673)

Racinův otec byl úředník, jeho děd zastával úřad výběrčího solní daně a jeho praděd – též výběrčí a správce solných skladů – získal šlechtický titul; i básník užíval erb se stříbrnou labutí v blankytně modrém poli. Rodina přísných venkovských mravů projevovala velkou úctu k jansenistům.[2][3]

Ve třech letech se stal úplným sirotkem (matka zemřela roku 1641 a otec roku 1643). Starala se o něj babička a tety. Od deseti let studoval v Port-Royalu, kde se mu dostalo solidního základního vzdělání. Roku 1653 odchází krátce na kolej do Beauvais. Do Port-Royalu se vrátil s rodinou už roku 1655. Celkově se mu dostalo kvalitního vzdělání od pedagogů ovlivněných jansenismem a jako jeden z mála mezi vrstevníky se učil starořečtinu, italštinu a španělštinu. Bohužel, jansenisté považovali umění vyjadřující fikci, a divadlo především, za škodlivé pro duši. Své vzdělání dokončil na Harcourtské koleji v Paříži. V 18 letech objevuje mondénní svět díky svému bratranci Nicolasi Vitartovi, u kterého se zabydlí a tvoří své první básně.

Ku příležitosti svatby Ludvíka XIV. v létě roku 1660 předkládá akademikovi Jeanu Chapelainovi dlouhou báseň věnovanou královně La Nymphe de la Seine. Ta je brzy vytištěna na autorovy náklady. Téhož roku píše také svou první divadelní hru Amasie, o které se ví jen to, že byla ředitelem divadla odmítnuta. Na jaře 1661 se pouští do nového pokusu, tentokrát na téma Ovidia a "druhé Julie" - vnučky císaře Augusta. Hru ale nedokončí, protože ho postihne horečka řádící na severu Francie. Rekonvalescence Racina probíhá v Uzès, kde bydlí jeden z jeho strýců a který mu zde zajistí hmotné zajištění. Pouští se znovu do psaní veršů, ale trpí tím, že se vzdálil svým přátelům a vrací se do Paříže. Píše ódu na krále, za což dostává odměnu z královské pokladny.[4]

Připravuje svou první tragédii Thébaïde, kterou uvede na scénu Molièrova společnost v Palais-Royal roku 1664 po zákazu Tartuffa. Větší úspěch sklidí ale hra Alexandr Veliký. Definitivní dobrou reputaci mu přinesla hra Andromacha (1667). Následují jeho jediná komedie Plaideurs (1668), tragédie Britannicus (1669), Berenika (1670), Bajazid (zač. 1672), Mithridates (konec 1672), Ifigenie (1674) a konečně Faidra (1677). Všechny hry představí společnost Hôtel de Bourgogne. Materiálně je tedy velmi dobře zajištěn a nouzí rozhodně netrpí. Odklání se od dramatické tvorby a vrhá se na novou činnost - stává se historiografem krále po přímluvě Madame de Montespan, která je královou milenkou.

Aby vstoupil do králova okruhu důstojně, opouští milenku a hledá si s pomocí Nicolase Vitarta vhodnou ženu. Roku 1677 se oženil s Kateřinou Romanetovou, dcerou královského pokladníka z Amiens. Měli spolu sedm dětí (Jean-Baptiste, Marie Kateřina, Nanette, Babet, Fanchon, Madelon a Louis) a korespondence potvrzuje, že z prvotního sňatku z rozumu se zrodila skutečná láska. Racine se nechal slyšet, že pro divadlo už nic nenapíše a bude zcela ve službách krále, což po dalších 15 let dodrží. Doprovází Ludvíka XIV. na válečné výpravy, pořizuje poznámky a rediguje je po diskuzích s Boileaem. Z těchto poznámek se zrodí Idylle sur la Paix (1685), kterou zhudebnil Jean-Baptiste Lully. Roku 1689 napsal na objednávku biblickou tragédii o třech aktech Ester. Po úspěchu navázal další tragédií Atalia.

Racine umírá v ulici des Marais-Saint-Germain v Paříži 21. dubna 1699 ve věku 59 let na následky abscesu nebo tumoru na játrech. Ludvík XIV. vyhoví jeho přání a nechá jej pohřbít v Port-Royal, po jehož zničení v roce 1710 byly jeho ostatky umístěny v kostele Saint-Étienne-du-Mont.