Jan Klecanda

Narodil se 5. března 1855 v Praze jako syn rukavičkáře Antonína Klecandy (1822-1903) původem z Jistebnice a jeho manželky Antonie rozené Pichlerové (1822-1886).[2][3] Chodil do obecné školy u sv. Jindřicha a pak na hlavní školu Budeč. Vyšší reálku absolvoval v 15 letech, poté studoval čtyři roky na polytechnice. Ještě během studia pracoval u stavitele Martina, kdysi rovněž literárně činného (redaktor Lumíra). [4]

Roku 1875 byl odveden do armády,[5] kde ho brzy zaměstnali jako učitele češtiny, krasopisu a kreslení na kadetní škole v Linci. Po zrušení této školy pak pro armádu pracoval jako kreslič ve Vídni a Klosterneuburgu[4] a spolupracoval při vydávání Technického reglementu pro c. k. technické sbory.[5]

Roku 1878[5] nebo 1879[4] se vrátil do Prahy a stal se prozatímním učitelem na Smíchově. Složil zkoušky pro školy obecné a měšťanské. V březnu 1882 získal místo na škole u sv. Jiljí.[4]

Roku 1883 byl jmenován řídícím učitelem obecné školy Ústřední matice školské (ÚMŠ) v Teplicích.[6] Ve volném čase se věnoval organizaci české menšiny.[5] Neúnavně objížděl vesnice, přednášel a agitoval.[7] Například 6. dubna 1884 uskutečnil v Chomutově přednášku „Historie — učitelka národů“.[8] Roku 1885 byl mezi spoluzakladateli Národní jednoty severočeské,[9] k nelibosti teplických Němců, kteří odmítali ostrý protigermanizační kurs tohoto spolku.[10] V roce 1886 spoluorganizoval setkání matičních učitelů v Praze[11] a neúspěšně se pokoušel o založení českých škol v Trnovanech u Teplic [12] a Pozorce u Dubí.[13] Místní Češi mu říkali „náš apoštol“.[7]

K závažnému incidentu došlo počátkem roku 1887. 5. ledna vydal místní list Teplitz-Schönauer Anzeiger seznam signatářů petice za založení českojazyčné státní školy v Teplicích.[14] Dvacet z nich v příštím čísle prohlásilo, že buď byly jejich podpisy zfalšovány, nebo se podepsali omylem a školu podporovat nechtějí.[15] Klecanda se ve vydání z 12. ledna bránil poukazem na to, že noviny zaměnily dva dokumenty, které dodal na úřad: skutečnou petici a seznam rodičů žáků jím vedené matiční školy. Redakci nicméně nepřesvědčil. [16] Událost měla ohlas i v dalším německojazyčném tisku.[17]

V únoru 1887 byl pro následující pololetí zproštěn povinnosti vyučovat[18] a v srpnu téhož roku vystoupil ze služeb ÚMŠ,[19] a to ze zdravotních důvodů.[5] Jeho nástupcem na ředitelském místě se stal František Krištůfek.[19]

Klecanda byl rozený literát.[20] Publikoval už jako student ve školním časopise Rhapsodie a v Humoristických listech. Později jako stavitelský asistent uveřejnil čtyři povídky (Následky lehkovážnosti, Rodina psancova, Odměna poctivosti a Cesta k samostatnosti) v Besedách mládeže pod pseudonymem J. K. Táborský. Vedle toho mu tiskli drobné povídky pro mládež a básně v časopisech Budečská zahrada, Naší mládeži, Paleček, Obrazy života, Český jih aj., rovněž pod pseudonymy (např. Táborský a Stříbrský;[4] používal ale také pseudonymy Kalina, Kopřiva a Juvenal.[21] Během vojenské služby ve Vídni uveřejnil v německých novinách několik národnostně smířlivých novel. Od roku 1882 už přispíval převážně pod vlastním jménem.[4] V letech 1882-1888 úzce spolupracoval se Šimáčkovým Poslem z Prahy, pro nějž napsal asi 30 povídek a jeden román (Bludičky).[5]

Jádrem jeho novinářské činnosti se stal časopis Vyšehrad s kulturní přílohou Svatvečer, který začal vydávat roku 1887 po návratu z Teplic do Prahy.[22] Inspiraci a počáteční pomoc mu poskytl někdejší profesor z reálky Petr Mužák s manželkou Karolinou Světlou.[23] Uveřejňoval tam politické úvahy, fejetony, povídky, romány a populárně naučné články,[22] podporoval národní uvědomění a organizování občanů.[24] Stinnou stránkou tohoto časopisu bylo ovšem otiskování článků s antisemitskou tendencí,[25][26][27] zejména kolem roku 1897,[28][29] kdy se Klecanda krátce angažoval v podobně orientované Národní obraně[30] (viz sekci Politickým řečníkem). Odběrateli byli převážně chudší venkovští čtenáři, např. v Podkrkonoší a Pošumaví. Vyšehrad byl velmi levný a obsažný, politickým zaměřením radikálně mladočeský, opozičně bojovný. Roku 1895 byl úředně zastaven[31] z důvodu ohrožení veřejného pořádku.[32][33]

Klecanda se pak přestěhoval do Pardubic, kde krátce vydával Český venkov. Byl v té době rovněž obviněn z pobuřování, ale trestní stíhání bylo zastaveno a mohl se vrátit do Prahy, kde obnovil vydávání Vyšehradu. Časopis ale definitivně skončil po roce 1900, kdy zkrachovala tiskárna a Klecanda utrpěl velké finanční ztráty. Nezbylo mu než hledat zaměstnání u jiných vydavatelů. Poté, co odmítl nabídku staročeského listu Hlas národa, přijal místo redaktora Vilímkova sborníku Devatenácté století.[31] V letech 1907-1908 byl odpovědným redaktorem Humoristických listů, kde se stal nástupcem jejich zakladatele J. R. Vilímka staršího.[34][35] Rok také vedl agrární list Obrana zemědělců.[36]

Po roce 1900 začaly u Vilímka vycházet jeho sebrané spisy, čímž se s jeho díly, do té doby rozptýlenými po časopisech, mohla seznámit široká veřejnost. Jeho knihy byly od té doby velmi žádané.[36] (viz sekci Dílo).

V roce 1905 dokumentoval rusko-japonskou válku v Obrazovém zpravodaji z bojiště a na to téma napsal i kroniku Válka rusko-japonská. Poté publikační činnost znovu přerušil kvůli nervovému onemocnění.[36]

Zapojil se rovněž do politického boje mladočechů. Pořádal přednášky a vystupoval na schůzích. Například v únoru 1888 ve Vršovicích spolu s Josefem Heroldem na shromáždění protestoval proti návrhu novely školského zákona.[37] Téhož roku přednášel na Vinohradech „O příčinách úpadku národa českého“[38] a v klubu jihočeských akademiků Štítný „O působení studentstva na českém jihu“.[39] O rok později vystoupil např. ve spolku akademiků Krakonoš („O praktickém provádění účelu spolků krajinských“),[40] na mladočeské schůzi v Chotěboři (o finančních otázkách rolnictva, daních, vztahu ke šlechtě)[41] a v pražské českoslovanské obchodnické besedě („O příčinách úpadku národnosti české“).[42] Z následujících let můžeme jmenovat např. přednášku „O utiskování Čechů v tak zv. uzavřeném území“ (Občanský klub na Smíchově 1891)[43] a o politickém vzdělávání lidu (mladočeská schůze v Lišově 1894).[44]

Některá jeho vystoupení měla nepříjemnou dohru. Například roku 1894 byly úředně zrušeny studentské organizace Spolek studujících z Jindřichova Hradce a okolí, Štítný a Budivoj poté, co na nich pronesl politický projev O poměrech studující mládeže.[45] Předseda Budivoje byl navíc odsouzen za přestupek, protože pořádání této přednášky schválil, ačkoliv podle stanov byl jeho spolek nepolitický.[46] Počátkem roku 1895 byla po jeho radikální agitaci rozpuštěna schůze v Jičíně.[47]

Opakovaně také kandidoval ve volbách jako nezávislý, zpravidla i proti oficiálnímu mladočechovi, nikdy ale neuspěl. Například:

• Do českého zemského sněmu 1895 v Semilech — získal 21 hlasů, vítězný Černohorský 63[48]
• Do Říšské rady 1897 v Písku v 5. kurii — vypadl v prvním kole, kde získal 137 hlasů z 599 a umístil se třetí. Vítězem se ve druhém kole stal mladočech František Dostál.[49]
• V týchž volbách v Jičíně za venkovské obce — 13 hlasů oproti 365 pro Karla Kramáře[50]
• V doplňovacích volbách do českého zemského sněmu r. 1898 v Písku za venkovské obce — 175 hlasů oproti 228 pro Jana Rataje[51]
• V doplňovacích volbách do českého zemského sněmu r. 1899 v Březnici, Blatné a Mirovicích za venkovské obce — získal 6 hlasů, zatímco agrárník Novotný 155.[52]

Pro svou volební agitaci, zaměřenou proti oficiálnímu kandidátovi mladočechů (k nimž se jinak hlásil), byl někdy v tisku kritizován.[53]

Roku 1897 se stal spoluzakladatelem a místopředsedou radikálně nacionalistického spolku Národní obrana,[30] který měl antisemitskou tendenci.[5] Deklarovaným cílem tohoto sdružení měla být hospodářská emancipace českého národa od cizích, tj. především německých a židovských podnikatelů pod heslem „svůj k svému“.[54] Klecanda byl autorem jejich programového dokumentu (Svůj k svému, 1897), v němž vyzýval občany, aby pokud možno nakupovali pouze české zboží od českých obchodníků, vyhýbali se židovským podnikům a tím postavili hráz hospodářskému úpadku českých sedláků, řemeslníků i výrobců.[55] Vlastenečtí čeští židé tento program kritizovali, protože pokládal za protivníky a vylučoval z národa paušálně všechny, včetně těch, kteří se národních snah účastnili nebo o to snažili; zvolenými prostředky podle nich nebylo možné dojít k přijatelnému soužití.[56] Upozorňovali také na logické rozpory.[57] Národní obrana neměla velkou podporu[58] (uvádělo se cca 1000 členů)[55] a větší národní organizace (např. Národní jednota severočeská a pošumavská) s ní pro přílišný radikalismus a nedostatek pozitivního programu odmítaly spolupracovat.[59] Jejich schůze v srpnu 1897, na níž promluvil Klecanda a někteří další radikální řečníci, byla úředně rozpuštěna,[30] spolek počátkem následujícího roku zrušen kvůli vyvolávání nepřátelských nálad vůči vybraným třídám obyvatel a poškozování jejich hospodářských zájmů[60] a funkcionáři včetně Klecandy trestně stíháni (u trestního soudu osvobozen, poté souzen pro přestupek, konečný výsledek se nepodařilo zjistit).[61][62]

Roku 1898 byl také zmiňován jako člen ústředního výboru Národní jednoty severočeské.[63] Téhož roku se účastnil demonstrace vlasteneckých mladíků, která skončila potyčkou s policií; následkem toho byl obviněn, že svými výroky popuzoval účastníky proti zasahujícím strážníkům, ale soud ho osvobodil.[64]

Během první světové války spolu se svými syny hrál aktivní roli v protirakouském hnutí, usiloval o národní sebeurčení, které bylo zakončeno vznikem nové nezávislé republiky. (Mimo jiné podepsal Manifest českých spisovatelů.[65])

Zemřel v noci z 15. na 16. května 1920, několik dní po prodělané operaci kýly.[66][67] V matrice je uvedeno datum úmrtí 15. května.[1] Pohřben byl na vyšehradském Slavíně za účasti mnoha osobností veřejného života (zástupci ÚMŠ, Národní jednoty severočeské, novináři, Karel Václav Rais, Josef Václav Myslbek, profesor Karel Domin aj.).[68]