Zemské volby v Čechách 1895

V roce 1895 dominovala české politice mladočeská strana, která na přelomu 80. a 90. let drtivým způsobem porazila dosavadní staročeské vedení, přičemž zlomovým bodem byla kampaň mladočechů proti punktacím roku 1890, tedy staročechy dojednanému pokusu o česko-německý smír v Čechách, jenž ale byl mladočechy kritizován jako přílišný ústupek německému etniku a jeho požadavkům na teritoriální a administrativní oddělení německých oblastí v rámci Čech. V zemských volbách roku 1889 i v celostátních volbách do Říšské rady roku 1891 triumfovali mladočeši.[2] Kontroverze okolo punktací pokračovaly i v prvních letech 90. let a mladočeši blokovali i prostřednictvím násilných obstrukcí implementaci jednotlivých položek z punktační dohody.[3]

S mladočeským posunem v české politice se rozpadlo i trvalejší vládní uspořádání, kdy staročeská politická reprezentace společně s polskými poslanci a německorakouskými konzervativci tvořila na Říšské radě takzvaný železný kruh pravice, díky kterému se po téměř 15 let v Předlitavsku vládla vláda Eduarda Taaffeho, byť vlastní příčinou jejího pádu roku 1893 byla kontroverze okolo Taaffeho návrhu volební reformy.[4] Vůči vídeňské vládě vystupovala mladočeská strana opozičně a radikálně, ovšem v průběhu let se v ní aktivizovalo realistické a umírněné křídlo, které vedl Josef Kaizl a které se začalo distancovat od radikálů. Výsledkem jejich aktivity pak byla takzvaná Nymburská rezoluce, kterou se mladočeská strana začala posouvat k pragmatické politice standardní liberálně orientované politické formace.[5]

Krátce před zemskými volbami se v Předlitavsku ujala moci vláda Kazimíra Badeniho, která jevila zájem o získání mladočeské podpory.[6]

V roce 1895 vypršelo funkční období předchozího zemského sněmu, jehož složení určily zemské volby roku 1889. Vyhláškou z 8. října 1895 vypsalo místodržitelství nové volby. V kurii venkovských obcí na 20. listopad, v kurii městské na 22. listopadu, v kurii obchodních a živnostenských komor na 25. a v kurii velkostatkářské na 26. listopadu.[7]

Volební systém do Českého zemského sněmu odpovídal parametrům, které zde nastavila již únorová ústava roku 1861. Zvoleno bylo 236 poslanců a to ve čtyřech skupinách: kurie venkovských obcí, skupina měst, skupina obchodních a živnostenských komor a kurie velkostatkářská, ve všech s omezeným volebním právem (volební cenzus). Na sněmu pak tyto čtyři volební skupiny tvořily tři kurie (poslanci zvolení za skupinu měst a skupinu obchodních a živnostenských komor zasedali v společné kurii měst). Kromě nich na sněmu zasedalo šest nevolených virilistů, kteří mandát nabývali z titulu své funkce.[7][8]

Mladočeská strana potvrdila svou pozici nejsilnější české i celozemské politické strany, v sudetoněmeckém (českoněmeckém) táboře dominovala liberální strana, ale silné pozice si vydobyla i Německá lidová strana (nacionálové). V kurii velkostatků zcela převládli zástupci Strany konzervativního velkostatku, která podporovala české státoprávní aspirace, nebo alespoň uznávala historickou sounáležitost Čech.[7][9]

Podle sociálního a profesního dělení byli etnicky čeští poslanci zemského sněmu zvolení v kuriích měst, venkovských obcí a živnostenských a obchodních komor. rozděleni následovně: 38 buržoazních a maloburžoazních vzdělanců (z toho 21 právníků, 5 lékařů a lékárníků, 3 vysokoškolští učitelé, 2 učitelé nižších škol, 3 vědci a novináři, 1 státní úředník a 3 samosprávní úředníci), 13 buržoazních podnikatelů (z toho 4 továrníci, 7 obchodníků a peněžníků a 2 inženýři), 7 příslušníků maloburžoazie (z toho 5 řemeslníků a živnostníků a 2 blíže neurčení mešťané), 38 příslušníků agrární buržoazie (z toho 36 rolníků či statkářů a 2 mlynáři) a 1 šlechtický velkostatkář.[10]

Strana		Hlasy			Poslanci
		Abs.	%	±	Abs.	%	±
České strany
	Národní strana svobodomyslná		36.5		90	37.2	49▲
	Národní strana		4.8		3	1.2	52▼
	Státoprávní strany (ČSNS a radikálové)		1.0		1	0.4	1▲
	Agrární strana		0.4		2	0.8	2▲
	Samostatní a jiní kandidáti		2.2		1	0.4	2▼
Češi celkem			44.9		97	40.1	2▼
Německé strany
	Ústavní strana		23.3		54	22.3	8▼
	Německá lidová strana		11.1		13	5.4	9▲
	Křesťansko-sociální strana		1.8		2	0.8	2▲
	Samostatní a jiní kandidáti		0.5		0	–	1▼
Němci celkem			36.7		69	28.5	2▲
Národnostně nevyhraněné strany
	Sociální demokracie		1.1		0	–	0▬
Velkostatkářské strany
	Strana konzervativního velkostatku		13.4		70	28.9	0▬
	Strana ústavověrného velkostatku		3.9		0	–	0▬
Velkostatkáři celkem			17.3		70	28.9	0▬
virilní poslanci		–	–	–	6	2.5	0▬
Celkem			100	–	242	100	–
Zdroj: [11]

Volby potvrdily dominanci mladočechů na české politické scéně (staročeši dokonce oficiálně nekandidovali, jejich tři mandáty získali fakticky nezávislí, samostatně kandidující politici[12]), ale předznamenaly další rozrůzňování politického spektra.[1] Během následujících let se postupně jako samostatné politické subjekty etablovali agrárníci, národní sociálové a na celostátní úrovni i sociální demokraté (na zemském sněmu sociální demokraty vylučoval kuriální volební systém).

Vláda Kazimíra Badeniho po výsledku voleb zesílila svůj zájem o mladočeskou podporu. Josef Kaizl pak postupně stranu skutečně v několika etapách, od tiché podpory a tolerance až k přímé koaliční podpoře převedl do provládního tábora. Mladočeský vliv na Badeniho kabinet se roku 1897 odrazil v Badeniho jazykových nařízeních, která výrazně zvyšovala oficiální status češtiny, ale která nebyla pro německou opozici uvedena v platnost a vedla k pádu Badeniho vlády. V následujících letech se pak mladočeši dále pokoušeli o provládní politiku, Kaizl se dokonce stal ministrem financí, ale po demisi roku 1899 mladočeši zaujali opět opoziční stanovisko a periodicky se vraceli k ostré obstrukční politice. Na zemském sněmu se vyostřovala česko-německá polarizace. Zemský sněm byl posléze nově sestaven v zemských volbách roku 1901.