Ivan Soeldner

Narodil se 18. listopadu 1939 v Bělehradě. Jeho otec JUDr. Erich Soeldner (in memoriam oceněn Československým válečným křížem za zásluhy v boji o osvobození republiky),[1] styčný důstojník čs. armády v Jugoslávii,[2] byl rok poté zatčen za činnost v odboji a v květnu 1942 popraven nacisty v berlínské věznici Plötzensee.[3] Ivan zamířil s matkou do Palestiny, kde zůstal až do konce druhé světové války, než se v roce 1946 vrátili do Československa.[2][4][5]

V roce 1956, po maturitě na jedenáctileté střední škole v Karlových Varech, studoval na pražské FAMU, katedru filmové a televizní vědy, kterou ukončil v roce 1963. Během studia, které musel z politických důvodů dočasně přerušit,[2] absolvoval základní vojenskou službu. Nejdříve ve Znojmě a Jemnici, druhým rokem ve Studiu Čs. armádního filmu jako asistent režie na dvoudílném střihovém filmu Svědectví.[6] Po studiích krátce pracoval jako redaktor tiskového oddělení Filmového ústavu, od 1. září 1963 jako dramaturg ve Studiu dokumentárního filmu, později jako dramaturg Zpravodajského filmu, a od října 1969 jako režisér Krátkého filmu.

Autoportrét s Janem Werichem, filmová studia Barrandov (1969)

Již během středoškolských studií byl publicisticky činný. Nejdříve jako stálý spolupracovník karlovarské Stráže míru. Začal také fotografovat a zdokumentoval část Evropy.[7][8][9] Své texty o osobnostech kultury, zejména filmových tvůrcích z domova i zahraničí, doprovázel vlastními fotkami.[10][11][12]

První rozhovory s herci učinil už jako gymnazista na filmovém festivalu v Karlových Varech. A jedním z prvních zpovídaných byl Jan Werich. „Stráž čeho?“ podivil se Werich poté, co se mu odvážný mladík představil. „Míru,“ odvětil lakonicky Soeldner. „To tedy máte co hlídat,“ zavtipkoval Werich.[13] Začátek netypického rozhovoru na stránkách okresních novin charakterizoval autora i jeho další vývoj.[4] Novinář a spisovatel Ondřej Suchý, který do západočeských lázní jezdil každé léto na prázdniny k tetě Janě Soeldnerové, považoval bratrance Ivana za svůj velký vzor.[2][14]

Ivan Soeldner se též zajímal o populární hudbu, jazz a divadlo[13]. Spolupracoval s řadou časopisů a novin, mezi něž patřily Lidová demokracie, Mladá fronta, Host do domu, Plamen, Čs. voják, Čs. mládež, Čs. fotografie, Fotografie X, Divadelní noviny, Film a doba, Kino, Zítřek, Politika, Mladý svět, Student, Universita Karlova, Svět v obrazech, Květy, Melodie, Vlasta, Film a divadlo, sborníky Taneční hudba a jazz, polské časopisy Sztandar mlodych a Film[15][16] nebo německý deník Volksstimme.[17] V roce 1968 připravil pro nakladatelství Olympia kapesního průvodce po nočních podnicích hlavního města, Praha v noci,[18] který vyšel v několika jazykových mutacích.

Soeldnerovy reportáže z filmových a hudebních festivalů[19] v Benátkách,[20] Canes, Midem a Karlových Varů, kde fotil mj. Claudii Cardinalovou, Alaina Delona, Salvadora Dalího, Federica Felliniho nebo Marcella Mastroianniho, plus analýzy filmů,[21] vytvářely svědectví o čs. nové vlně.[22][23][24] Blanka Kovaříková v Nové Vlastě uvedla, že psal neotřelým, provokativním a lehce bulvárním stylem.[2] Zajímala ho tabuizovaná témata.[5][21][25][26] V čase celkového uvolnění v polovině 60. let navštívil zákulisí Crazy Horse Saloonu[27] v Paříži nebo Playboy Clubu v Londýně.[4][5][21][27] Jeho profesní krédo znělo: „Docela rád se vyskytuji tam, kam nepatřím, a přiznávám, že ani pocit jistého nebezpečí, mírného nebezpečí v mezích zákona mi není proti mysli.“ [2][4]

Na stránkách specializovaného časopisu Kino dával ve vlastním seriálu hercům otázku: „Jak se máte, paní Jirásková[28] (pane Kopecký… apod.)?“[29] Za normalizace už ale filmové recenze a rozhovory musel psát pod pseudonymem Jan Michal. Jeho posledním příspěvkem byl rozhovor s režisérem Jurajem Herzem.[2]

Karel Svoboda, Ivan Soeldner, Eva Pilarová a Jiří Štaidl pod Akropolis (1969)

Ke krátkým filmům psal původně jen komentáře. Později jich sám řadu natočil, včetně klasických filmových týdeníků a monotematických Reflektorů[30] a Radarů. Krátký film Nastavil jaksi životu zrcadlo (1964)[31] byl věnovaný 400. výročí narození dramatika Williama Shakespeara, v němž ukázal přístup několika generací herců a režisérů k jeho dílu. Horečka (1964)[32][33] se zase věnovala mladé hudbě, konkrétně začínající beatové skupině Olympic a zpěvákům Josefu Lauferovi, Miki Volkovi, Yvonne Přenosilové a Pavlu Bobkovi. Hallo Satchmo (1965)[34][35] pojednával o pobytu trumpetisty Louise Armstronga v Praze (společné dílo s Janem Špátou). První mezinárodní festival taneční písně v Bratislavě zachytil v dokumentu Zlatý klíč k Dunaji (1966).[36][37] Striptérka (1967)[38][39] byla nezvyklou a otevřenou zpovědí mladé ženy, Jeanetty z Düsseldorfu, matky šestileté dcery, která se deset let živila striptýzem v západoněmeckých barech. Tento autorský krátký film ale rychle zamířil do trezoru. A stejný osud potkal středometrážní Československé jaro 68 (1968)[40] a filmy Dubček (1968)[41] a Portrét 6. prezidenta o Ludvíku Svobodovi (1968),[42] na nichž pracoval společně s režisérem Bohuslavem Musilem.[43]

Ve Zpravodajském filmu byl nejen u všech důležitých událostí pražského jara 1968, ale i u následné srpnové okupace. S kameramanem Vladimírem Holomkem projížděl ještě za tmy, od časných hodin 21. srpna 1968, hlavní město od Ruzyně na Pražský Hrad, aby pořídili vůbec první filmové důkazy o obsazení Prahy okupačními vojsky Varšavské smlouvy v čele se Sovětskou armádou.[4][10][44] Před budovou ÚV KSČ natočili kulometnou dávku, kterou nervní posádka obrněného transportéru číslo 002 skosila první oběti[45]. Z nastřádaného materiálu Soeldner sestavil tzv. „okupační“ týdeníky (napsal k nim též průvodní texty).[45] Nařízením byly staženy a většina kopií zlikvidována.[2][5]

Na podzim roku 1968 kladl politikům na Hradě v čele s Dubčekem a Smrkovským otázku, zda se mohou cítit šťastní.[2]

Kromě práce na zpravodajských týdenících natočil turistický snímek Československo v obrazech (1968), Top manager (1970) o jednom z prvních manažerů v TOS Kuřim a České loutky (1970), o historii loutkařství, od buditelů této profese po Jiřího Trnku. Napsal rovněž řadu komentářů pro televizi, zejména k pořadům Europarty. Jako autor a režisér[46][47] zrealizoval portréty zahraničních zpěváků, například Francouzky Mireille Mathieu (1967),[48] Jugoslávce Ivo Robiče (1967) nebo pořad se zahraničními účastníky Bratislavské lyry v roce 1967.[13] Pro Československou televizi režíroval obrazovou podobu písniček, které v Praze v doprovodu orchestru Karla Vlacha nazpívala na gramofonovou desku holandská zpěvačka Ria Valk.[49]

Jako dramaturg Zpravodajského filmu sestavil z dobových materiálů dokument Ejhle člověk, v němž je zachycena závěrečná řeč komunistického prokurátora Josefa Urválka ve vykonstruovaném procesu, který skončil trestem smrti pro bývalého generálního tajemníka ÚV KSČ, Rudolfa Slánského.[44][50]

Bratranci Jiří Suchý a Ivan Soeldner při práci na Grandsupertingltanglu (1970).

Jeho nejrozsáhlejším dílem byl televizní seriál z dějin české populární hudby, nazvaný Grandsupertingltangl (1969 až 1970)[51][52][53][54], zahrnující ve čtrnácti půlhodinových epizodách písňovou tvorbu od kramářských písní, přes Karla Hašlera, Rudolfa Frimla, R. A. Dvorského, trampskou píseň, lidovku, filmové melodie, hudební komedii, tvorbu Ježka, Voskovce a Wericha, až po období swingu, Karla Vlacha, píseň masovou a Semafor.

Průvodcem pořadu měla být semaforská dvojice S+Š. Po předčasné smrti Jiřího Šlitra však seriál z pozice osamoceného moderátora dotočil už jen Soeldnerův druhý bratranec, herec, básník, divadelník a spoluzakladatel divadla Semafor, Jiří Suchý.

Den po dokončení posledního čtrnáctého dílu, 15. srpna 1970, Ivan Soeldner cestou do Olomouce za manželkou a malým synem tragicky zahynul při nezaviněné autonehodě.[55] Uprostřed obce Koclířov, pod koly nákladního automobilu s řidičem, kterému naměřili 2,8 promile alkoholu.[50] Se Soeldnerem zahynula i stopařka, matka dvou dětí.[2]

Po sametové revoluci obdržel 20. března 1991 od rehabilitační komise Unie Českého filmového a Českého televizního svazu (FITES),[56] zastoupené Jiřím Krejčíkem a Pavlem Taussigem, morální rehabilitaci in memoriam za křivdy spáchané komunistickým režimem od roku 1969 do roku 1989. Režisér Rudolf Krejčík o něm natočil jeden z historicky posledních krátkých filmových týdeníků pro tuzemská kina, s názvem Pod značkou SOE (1990).

V rámci doprovodného programu 59. ročníku Zlín Film Festivalu, v květnu 2019, proběhla vernisáž s výstavou[57][58] zhruba osmi desítek nejzajímavějších fotografií Ivana Soeldnera v prostorách zlínské Alternativy. Komentovanou prohlídku vedl profesor Pavel Dias, fotograf, pedagog a dlouholetý Soeldnerův kamarád a soused. Pár slov pronesli také prezident festivalu Čestmír Vančura a herečka Dana Morávková.

Na práci v médiích navázal syn David Soeldner, věnující se především sportovní žurnalistice, zejména lednímu hokeji.