Josef Urválek

Narodil se 28. dubna 1910 v Českých Budějovicích[3] jako syn Františka Urválka, strojvedoucího státních drah, a jeho manželky Marie, rozené Trochové.[1] Roku 1929 maturoval na místním gymnáziu[3] a nastoupil na Právnickou fakultu Univerzity Karlovy. Promoval 2. července 1934 z rukou profesora Funka[4] s dobrým prospěchem,[5] přičemž vyznamenání dostal z práva a řízení trestního.[6] Dne 4. června 1938 se oženil s Vlastou, rozenou Koudelkovou, která tehdy učila češtinu a francouzštinu na gymnáziu ve Strakonicích. V letech 1940 a 1946 se jim narodili synové Petr a Jan.[7]

V letech 1930–1938 byl členem sociální demokracie a podle vlastních vzpomínek (z roku 1968) spolupracoval během studií s komunistickými studenty.[8] V listopadu 1933 neúspěšně kandidoval do funkce starosty studentského spolku Všehrd. Národní politika o této volbě mj. napsala: „1061 mladých právníků se jich [voleb] zúčastnilo a z nich 719 odevzdalo hlasy kandidátu odstupujícího výboru a dosavadnímu místostarostovi Jindřichu Smolkovi. Komunistický kandidát Josef Urválek obdržel 334 hlasy, 8 hlasů bylo neplatných“,[9] nicméně hned o několik dní později byli na Urválkovu žádost nuceni zveřejnit opravu: „Není pravda, že komunistický kandidát Josef Urválek, je pravda, že Josef Urválek není komunistou a nebyl komunisty kandidován“.[10]

Po absolvování právnické fakulty působil v letech 1935–1939 u Krajského soudu v Českých Budějovicích, odkud přešel na tamní krajské státní zastupitelství.[8] Během druhé světové války, zejména v letech 1940 a 1941, byl žalobcem v běžných kriminálních případech, např. krádeží,[11] ublížení na zdraví z nedbalosti, vandalismu, výtržnictví,[12] domácího násilí či podvodu.[13] V roce 1944 byl nasazen do smaltovny jako dělník a posléze jako úředník.[8]

Po osvobození vstoupil do KSČ a v letech 1945–1948 pracoval opět na českobudějovickém státním zastupitelství jako veřejný žalobce Mimořádného lidového soudu a v letech 1946–1947 jako náměstek národního prokurátora.[8] V té době se jako žalobce účastnil retribučních procesů se zrádci a kolaboranty, například s Radolou Gajdou (navrhoval doživotí, rozsudek zněl na 2 roky),[14] s představiteli protektorátního Vládního vojska, generály Janem Obručníkem a Liborem Vítězem (pro Obručníka žádal trest smrti, odsouzen byl na doživotí, propuštěn po 20 letech; Vítězovi navrhoval „trest přiměřený jeho vině“, rozsudek zněl na čtyři roky),[15][16] a s bývalým ministrem obrany Františkem Machníkem (u soudu osvobozen).[17]

Vrchol jeho kariéry nastal po komunistickém převratu v únoru 1948. Od února do dubna 1948 pracoval jako referent v oddělení revize retribuce na Ministerstvu spravedlnosti. Poté byl pověřen vedením státního zastupitelství v Českých Budějovicích a ustaven zmocněncem pro reorganizaci soudnictví v tomto kraji. Od února 1949 stanul v čele krajské prokuratury v Českých Budějovicích. Od konce 40. let byl z Českých Budějovic pravidelně povoláván ke Státnímu soudu, kde působil jako prokurátor v procesech celostátního významu (Milada Horáková a spol., Rudolf Slánský a spol.).[8] Jako prokurátor schválil obžalobu Ludvíka Frejky, Rudolfa Margoliuse, Eugena Löbla, u soudního líčení pak byl hlavním žalobcem mimo jiné např. Rudolfa Slánského, Ludvíka Frejky aj.[8]

V roce 1953 se stal (oficiálně pro své zásluhy) předsedou československého Nejvyššího soudu,[18] kde dále pokračovaly politické procesy, mj. s bývalým předsedou tohoto soudu Ivanem Dérerem.[19] Jako předseda senátu zde vedl hlavní líčení např. ve věci Marie Švermové. Na základě usnesení předsednictva ÚV KSČ ze dne 4. března 1963 byl uvolněn z funkce předsedy Nejvyššího soudu a pracovně umístěn ve Vědeckovýzkumném ústavu kriminalistiky na Generální prokuratuře.[8] (Oficiálně odešel na vlastní žádost ze zdravotních důvodů.[20])

Na jaře 1968 se jeho aktivity v 50. letech dostaly pod přísnou veřejnou a stranickou kritiku. Samotný Urválek v té době vypracoval stanovisko ke své činnosti na žádost Pillerovy komise[8] a poskytl také rozhovor Rudému právu.[21] Odmítal přijmout osobní odpovědnost za nezákonnosti, vinu svaloval především na další aktéry, zejména Státní bezpečnost a prezidenta Klementa Gottwalda.[8] Jeho postoje vyvolaly ostrou kritiku reformních komunistů, např. Zdeňka Mlynáře[22] a bývalého politického vězně Ivana Holého.[23]

Spolu s Helenou Válkovou je podepsán pod článkem „Některé poznatky z výzkumu ochranného dohledu v souvislosti s prokurátorským dozorem“, který vyšel ve čtvrtletníku Prokuratura na jaře 1979.[24]

Hrob Josefa Urválka na Ústředním hřbitově v Brně

Téhož roku zemřel; údajně spáchal sebevraždu.[25] Historik Oldřich Tůma k tomu uvedl: „Běžně se to uvádí, nikdy jsem nezaznamenal žádné pochybnosti. I když já tedy podrobnosti neznám a myslím, že ani známy nejsou.“[26] Pohřben je na Ústředním hřbitově v Brně.