Pavel Bobek

Pavel Bobek trávil své dětství na pražském Břevnově.[p 1] Jeho otec Václav (1901–1955)[2] byl stavebním inženýrem a měl také hudební nadání (hrál na piano a působil coby kapelník místní břevnovské kapely).[3] Matka, Božena zpívala například s kapelou svého manžela.[3] Pavel Bobek měl o pět let staršího bratra Václava a o jedenáct let mladší sestru Alenu.[1] Ke zpěvu, ani ke hře na klavír, k níž ho rodiče přihlásili, však malý Pavel zpočátku příliš vztah neměl.[3] Bližší mu byla technika, a sice letectví a tramvaje.[4] První pěvecké pokusy se odbývaly v betonovém bazénku na zahradě u domova, jenž se zakrýval dřevěným víkem. Malý Pavel si do bazénu vlezl, zakryl jej víkem a prozpěvoval si, domnívaje se, že jej nikdo neslyší.[3]

Dům Pavla Bobka

Roku 1952 začal studovat gymnázium na Hládkově (pozdější Gymnázium Jana Keplera). Spolu s ním do této školy nastoupil jeho pozdější celoživotní přítel Jiří Laurent, se kterým se znal již od šesté třídy základní školy. Během školních let také společně muzicírovali, když Bobek hrál na piáno a zpíval a Laurent k tomu hrál na kytaru gibsonku. Vystupovali především se skladbami zachycenými z vysílání západoevropských rozhlasových stanic.[p 2][7] K dalším jeho spolužákům patřil také architekt Jan Kaplický.[8]

Když byl ve třetím ročníku gymnázia, objevil se u jeho otce zhoubný nádor na mozku. Povedlo se jej sice úspěšně odoperovat, nicméně po operaci se otec již úplně nevzpamatoval a po roce a půl, v době, kdy se Pavel připravoval k maturitě, ve věku 53 let zemřel.[8]

Po úspěšně složené maturitě se všichni tři kamarádi hlásili na vysokou školu, konkrétně na České vysoké učení technické v Praze (ČVUT), kde chtěli studovat architekturu. Bobek u zkoušek uspěl, ale Kaplický nikoliv.[p 3][8] Během univerzitních studií vystupoval Pavel Bobek spolu se spolužákem Laurentem na fakultních večírcích a předváděli spolustudentům písně nacvičené z poslechu zahraničních rozhlasových stanic.[9] A právě dvě ze spolužákyň jej požádaly, zda by se s nimi v roce 1957 nezúčastnil pěvecké soutěže Hledáme nové talenty. Pavel Bobek souhlasil, leč jak se ukázalo, dívky na něj vše nastražily – samy účast v soutěži neplánovaly, ale jeho do soutěže bez jeho vědomí přihlásily a domluvily mu vystoupení s písní Singing the Blues od Guye Mitchella. Píseň v jeho podání sklidila úspěch a poslala jej do finálového kola této soutěže. Karel Krautgartner, jenž vedl kapelu, která Bobka na soutěži doprovázela, zpěváka chválil a plánoval, jak k písničce doplní český text a následně s ní objedou celé Československo. Protože však Pavel Bobek s překladem písně do češtiny nesouhlasil, neuskutečnil se ani výlet po celé republice, ani nebyl pozván na finále.[10]

Ze soutěže se vrátil zpět na fakultu a vystupoval v uskupení pojmenovaném FAPS,[10] což byla zkratka od orchestr Fakulty architektury a pozemního stavitelství.[11] Kapelu vedl Jiří Brabec,[p 4] pozdější šéf Country Beatu, a Bobek v ní zpíval a jeho kamarád Laurent hrál na kytaru.[12]

Během vysokoškolských studií koncertovali Bobek společně s Laurentem prvně za honorář. V roce 1959 byli osloveni pracovníky Divadla Paravan, jež sídlilo v pozdější Redutě, aby zpříjemňovali večery po představeních hudbou v místním divadelním klubu.[12] Vystupovali pod pojmenováním PARALAX a Bobek hrál na piáno a zpíval.[13]

Vysokou školu úspěšně dokončil roku 1961 a získal akademický titul inženýr architekt (Ing. arch.). Po ní dostal umístěnku do Ústí nad Labem. Tam ovšem neodešel a přihlásil se k výstavbě pražského sídliště Petřiny. Na stavbě se seznámil s Petrem Spáleným, který tam také pracoval. Když se blížila zima roku 1961, rozhodl stavbyvedoucí Petřin, že je Bobka na stavbu škoda a poslal ho Sdružení velkovýkrmen, kde se setkal například s Miroslavem Černým či s Petrem Nárožným.[p 5] Na přelomu let 1961 a 1962 absolvoval půlroční povinnou vojenskou službu.[16]

Po škole a vojenské službě začal zkoušet s Pavlem Sedláčkem a Studijní skupinou Big Beatu. V tomto tělese nejen zpíval, ale občas také hrál na klavír. V roce 1963 kontaktoval Bobka hudebník Pete Kaplan, který s Miloslavem Růžkem a Pavlem Chrastinou založili skupinu Olympic. Protože Kaplan odcházel na základní vojenskou službu, hledal za sebe do kapely náhradu. Tu našel v Bobkovi a jeho příteli Laurentovi. Oba se tak stali členy kapely ještě před příchodem jejího pozdějšího frontmana Petra Jandy.[17][p 6] Během roku 1965 se rozhodl změnit zaměstnání a přešel do Ústředí vědeckých, technických a ekonomických informací (ÚVTEI). Zde vydržel až do roku 1980.[14]

Již ale roku 1963 se mezi kytaristou Olympicu Petrem Jandou a začínajícím textařem Jiřím Štaidlem začala rodit idea vystupování kapely na jevišti divadla Semafor.[14] Ve spolupráci se skladatelem Karlem Marešem (autor duetu Tam za vodou v rákosí pro Evu Pilarovou a Waldemara Matušku) se podařilo pro myšlenku přesvědčit také Jiřího Suchého. Štaidl s Marešem připravili pro kapelu představení Ondráš podotýká, v němž vedle Bobka pěvecky vystupovali Miki Volek, Josef Laufer, Yvonne Přenosilová, Naďa Urbánková či Věra Křesadlová. Premiéra představení se uskutečnila 11. listopadu 1963 a po ní následovalo dalších 52 repríz.[18] Kritika z pera Jiřího Černého či Jaroslava Přikryla Bobkův výkon v představení oceňovala.[19] Od této doby se také datuje přátelství mezi Bobkem a Přenosilovou.[20]

V reakci na úspěch divadelního představení natočila v roce 1964 monopolní vydavatelská společnost Supraphon pět desek (na čtyřech byly písně Olympicu a na jedné Mefista), které distribuovala mezi čtenáře časopisu Mladý svět.[21] Téhož roku emigroval Pavlu Bobkovi bratr Václav do Západního Německa, kde působil jako stavební inženýr v Mnichově (stavěl například tamní letiště).[22] Olympic se roku 1964 stal profesionálním hudebním tělesem, ale Pavel Bobek se chtěl i nadále věnovat svému původnímu zaměstnání architekta.[23]

V letech 1963–1965 byl zpěvákem skupiny Olympic, od roku 1966 vystupoval nejčastěji s Country Beatem Jiřího Brabce.[24] S ním se v roce 1967 stal stálým členem divadla Semafor, v němž působil až do roku 1990.[24]

V roce 1978 se v rezidenci amerického velvyslanectví setkal s americkým country zpěvákem na jeho koncertě Johnnym Cashem[25], se kterým si i zazpíval.[26]

Roku 1980 byl oceněn ziskem Zlaté porty za zásluhy a rozvoj country music.[24]

V roce 1996 neúspěšně kandidoval za ODA na Svitavsku do senátu.[27]

Improvizované pietní místo před jeho domem

Hrob Pavla Bobka na Olšanském hřbitově

V roce 2007 prodělal mozkovou mrtvici. V posledních letech před smrtí vystupoval se skupinou Malinaband v čele s Lubošem Malinou. S Robertem Křesťanem nazpíval ceněnou píseň Ještě není tma na albu jeho Druhé trávy Dylanovky. V roce 2012 byl Akademií populární hudby zvolen do Síně slávy.[28] O několik měsíců později zemřel.

• Kdo je kdo : 91/92 : Česká republika, federální orgány ČSFR. Díl 1, A–M. Praha: Kdo je kdo, 1991. 636 s. ISBN 80-901103-0-4. S. 66.
• Kdo je kdo = Who is who : osobnosti české současnosti : 5000 životopisů / (Michael Třeštík editor). 5. vyd. Praha: Agentura Kdo je kdo, 2005. 775 s. ISBN 80-902586-9-7. S. 48.
• KŘÍŽENECKÝ Jaroslav. Pavel Bobek – Půlstoletí na pódiu, vydalo nakladatelství XYZ v roce 2009, ISBN 978-80-7388-097-2
• Osobnosti – Česko : Ottův slovník. Praha: Ottovo nakladatelství, 2008. 823 s. ISBN 978-80-7360-796-8. S. 58.
• TOMEŠ, Josef, a kol. Český biografický slovník XX. století : I. díl : A–J. Praha ; Litomyšl: Paseka ; Petr Meissner, 1999. 634 s. ISBN 80-7185-245-7. S. 109.

• Obrázky, zvuky či videa k tématu Pavel Bobek na Wikimedia Commons
• Seznam děl v Souborném katalogu ČR, jejichž autorem nebo tématem je Pavel Bobek
• Oficiální stránky
• DĚDEK, Honza. Zuby jsem si čistil vínem: rozhovor s Pavlem Bobkem. Fotografie Tomáš Třeštík a archiv Pavla Bobka. Reflex. 2009-01-21, roč. 2009, čís. 4. Dostupné v archivu pořízeném dne 2009-02-03.
• 13. komnata Pavla Bobka
• Rozhovor – radioservis-as.cz
• Pavel Bobek v Česko-Slovenské filmové databázi
• Pavel Bobek na Kinoboxu.cz