Alexander Dubček

Alexander Dubček (27. listopadu 1921 Uhrovec7. listopadu 1992 Praha) byl československý politik slovenské národnosti, hlavní osobnost pražského jara 1968.

RSDr. Alexander Dubček, Dr. h. c. mult.
Alexander Dubček v roce 1991
2. a 6. předseda Federálního shromáždění ČSSR / ČSFR
Ve funkci:
28. dubna 1969  15. října 1969
PrezidentLudvík Svoboda
Předseda vládyOldřich Černík
PředchůdcePeter Colotka
NástupceDalibor Hanes
Ve funkci:
28. prosince 1989  25. června 1992
PrezidentVáclav Havel
Předseda vládyMarián Čalfa
PředchůdceStanislav Kukrál
NástupceMichal Kováč
7. první tajemník ÚV KSČ
Ve funkci:
5. ledna 1968  17. dubna 1969
PrezidentAntonín Novotný, Ludvík Svoboda
Předseda vládyJozef Lenárt, Oldřich Černík
PředchůdceAntonín Novotný
NástupceGustáv Husák
první tajemník KSS
Ve funkci:
4. dubna 1963  23. ledna 1968
PředchůdceKarol Bacílek
NástupceVasil Biľak
Stranická příslušnost
ČlenstvíKSČ
KSS
VPN
ODÚ-VPN
soc. dem. str. Slovenska

Narození27. listopadu 1921
Uhrovec
Československo Československo
Úmrtí7. listopadu 1992 (70 let)
Praha
Československo Československo
Místo pohřbeníHřbitov Slávičie údolie
Národnostslovenská
ChoťAnna Dubčeková
DětiPavol, Milan a Peter
Alma materVysoká škola politická ÚV KSČ
Náboženstvíevangelík[zdroj?]
OceněníŘád 25. února 1. stupně (1949)
Sacharovova cena za svobodu myšlení (1989)
čestný doktor Univerzity Complutense v Madridu (1990)
Řád Ľudovíta Štúra I. třídy (1995)
Pribinov kríž I. triedy (2000)
 více na Wikidatech
Podpis
CommonsAlexander Dubček
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Život

Rodina a vzdělání

Rodina Dubčeků v Biškeku, 1925. Malý Alexandr zcela vlevo.

Narodil se roku 1921 v Uhrovci v místní škole – ve stejném domě jako Ľudovít Štúr. Jeho otec Štefan Dubček (1892–1969) byl vyučený tesař, který několik let pracoval v USA, kde se stal přesvědčeným pacifistou a komunistou. V roce 1925 odjel malý Alexander Dubček se svými silně levicově zaměřenými rodiči, zakládajícími členy družstva Interhelpo, do města Biškek v sovětské Kyrgyzii. Později se Dubčekovi přestěhovali do města Gorkij a v roce 1938 se vrátili na Slovensko, protože podle nových směrnic by museli přijmout jediné sovětské občanství.[1] Alexander Dubček se vyučil strojním zámečníkem, pracoval v Dubnici nad Váhom a v roce 1939 vstoupil do tehdy ilegální Komunistické strany Slovenska. Měl tři syny.

V roce 1944 se zúčastnil Slovenského národního povstání, v němž byl zraněn a jeho bratr Július padl. Po válce působil v různých politických funkcích v Trenčíně a Banské Bystrici. Absolvoval Vysokou školu politickou ústředního výboru KSČ a získal akademický titul doktora sociálně-politických věd (RSDr.).[2] Protože z dětství velmi dobře ovládal ruský jazyk, byl vyslán do Moskvy, kde v letech 1955–1958 studoval politické vědy, současně s Michailem Gorbačovem. Po roce 1989 mu byly uděleny čestné doktoráty řady světových univerzit, např. v Itálii, Španělsku či USA.[3]

Počátek politické kariéry

Od roku 1958 byl stranickým tajemníkem v Bratislavě a členem Ústředního výboru KSS. V této funkci se poprvé střetl s tehdejším prezidentem Antonínem Novotným kvůli připravované změně Ústavy, s níž Dubček nesouhlasil. Roku 1959 se stal tajemníkem ÚV KSČ pro průmysl. Protože v Moskvě zažil rehabilitace Stalinových obětí, prosazoval rehabilitaci slovenských komunistů pronásledovaných v letech 1951–53 a po konfliktu s Novotným byl opět přesunut na Slovensko. Brzy se však do ÚV vrátil a dosáhl ustavení takzvané Kolderovy komise.

Od roku 1962 zastával funkci vedoucího tajemníka Krajského výboru KSS v Bratislavě, od roku 1963 prvního tajemníka ÚV KSS a na základě výsledků Kolderovy komise prosazoval rehabilitaci Gustáva Husáka a Vladimíra Clementise.[4] Na konci roku 1967 se dostali někteří členové ÚV KSČ do ostré kontroverze s tehdejším prezidentem a 1. tajemníkem ÚV KSČ Antonínem Novotným, který si v prosinci pozval na pomoc sovětského vůdce Leonida Brežněva; ten pozvání sice okamžitě přijal, Novotného ale nepodpořil (pravděpodobně také proto, že v době, kdy soupeřil o vedoucí pozici Brežněv s Kosyginem, Novotný podporoval Kosygina). Lidé, kteří se s Dubčekem setkali, hovořili o něm jako o nekonfliktním, přátelském a vlídném člověku, který byl vhodným kompromisem mezi táborem reformistů a konzervativním křídlem KSČ.

Prvním tajemníkem komunistické strany

Mezi 3. a 5. lednem 1968 se plénum ÚV KSČ rozhodlo oddělit funkce prvního tajemníka ÚV KSČ a prezidenta republiky a zbavilo Antonína Novotného funkce prvního tajemníka ÚV KSČ. Na jeho nástupci se však předsednictvo nemohlo dohodnout a jako kompromisní řešení byl Oldřichem Černíkem navržen tehdejší první tajemník ÚV KSS Alexander Dubček. Dubček chtěl pokračovat v jisté liberalizaci režimu, jeho mandát byl však slabý (byl zvolen většinou jediného hlasu), proto se proti „konzervativním“ odpůrcům opíral o veřejné mínění. Vnesl tak do československé politiky zcela odlišnou politickou kulturu. Tím umožnil významný společenský a politický proces, který dostal název pražské jaro 1968. Jedna z reforem Dubčekova vedení přinesla úplnou svobodu tisku (v zákoně 84/1968 Sb. ze dne 26. června 1968 se praví, že „cenzura je nepřípustná“). V takto uvolněné atmosféře se však začnou požadavky lidu více stupňovat. Dubček tak musí čelit kritice uvnitř KSČ a hlavně ze strany sovětského vedení.

Dubček (v přední řadě první zleva) v roce 1968 na návštěvě v Rumunsku. Uprostřed je Ludvík Svoboda a Nicolae Ceauşescu.

Dne 4. května 1968 vedení KSSS pozvalo do Moskvy vedoucí představitele KSČ a vlády ČSSR v čele s prvním tajemníkem ÚV KSČ Alexandrem Dubčekem. Sovětští čelní představitelé sledovali takzvaný „obrodný proces“ v ČSSR i Dubčekovu rostoucí popularitu z mnoha důvodů s velkou nevolí. Na zasedání ÚV KSČ od 29. května do 1. června Alexander Dubček konstatoval, že se podařilo získat důvěru občanů v politiku KSČ. Sovětské vedení využilo naplánovaného společného cvičení vojsk Varšavské smlouvy v Československu nazvaného „Šumava“, které prodlužovalo za účelem tajného zmapování a proměření terénu. Plán na vojenskou invazi do ČSSR existoval na ústředí Nejvyššího sovětu SSSR již v červnu 1968. Podle některých pramenů byl tento plán ještě starší a vznikl za účelem nenápadného přesunu sovětského jaderného arzenálu až na samý okraj hranice komunistického bloku.

v Čierné nad Tisou v červenci 1968 při návštěvě sovětské delegace tajně podepsala pětka komunistů konzervativního křídla KSČ, kteří nelibě nesli změny pod vedením Alexandra Dubčeka, zvací dopis pro Sovětskou armádu, provázený odůvodněním, že v Československu řádí kontrarevoluce. Jmenovitě šlo o Vasila Biľaka, Aloise Indru, Antonína Kapka, Drahomíra Koldera a Oldřicha Švestku.

V noci z 20. na 21. srpna pak vtrhla vojska pěti států Varšavské smlouvy bez vypovězení války do ČSSR, obsadila území a zmocnila se postupně kontroly nad celým státem. Sovětští vojáci zatkli a odvlekli Alexandra Dubčeka, Josefa Smrkovského, Oldřicha Černíka, Františka Kriegela a další vedoucí představitele KSČ do Moskvy. Prezident ČSSR Ludvík Svoboda (spolu s delegací, kterou tvořili Gustáv Husák, Martin Dzúr, Bohuslav Kučera, Vasil Biľak, Alois Indra a Jan Piller) odletěl do Moskvy, kde žádal, aby se jednání zúčastnil Dubček a ostatní uvěznění komunističtí předáci. Sověti propustili jen Dubčeka, Smrkovského, Špačka a Šimona, které z vězení „v lesích“ dopravili do Moskvy 24. srpna. Poté propustili i další delegáty, ale tajemník ÚV KSSS Boris Ponomarjov jim prý řekl, že se budou moci vrátit domů jen po podpisu Sověty připraveného protokolu, ať už to bude trvat den, týden, dva týdny nebo i měsíc[zdroj?]. 27. srpna se Svoboda, Dubček, Černík, Smrkovský a Špaček směli vrátit do Prahy, až když po vyčerpávajícím nátlaku a vyhrožování (Dubček několikrát omdlel)[zdroj?!] podepsali všech patnáct sověty diktovaných podmínek Moskevského protokolu, což znamenalo ideové popření celého pražského jara, přijetí „bratrské pomoci SSSR“ a otevření cesty k budoucí normalizaci. Protokol nepodepsal pouze František Kriegel, byl však také propuštěn, poté zbaven všech funkcí a odeslán do důchodu.[5]

Ztráta politické moci

Dubček v srpnu roku 1968

Po srpnu 1968 Dubček ustupoval sovětskému tlaku a postupně odvolával z funkcí reformní komunisty. Jediným pozůstatkem „pražského jara“ byla federalizace Československa. Podle Zákona o československé federaci, který byl připravován už delší dobu před vpádem intervenčních vojsk, vznikly 1. ledna 1969 Česká socialistická republika a Slovenská socialistická republika; 2. ledna předsednictvo Slovenské národní rady jmenovalo první vládu Slovenské socialistické republiky v čele se Štefanem Sádovským. Dne 17. dubna se v Praze sešlo plénum ÚV KSČ a zvolilo nové předsednictvo ÚV KSČ. Alexandra Dubčeka ve funkci prvního tajemníka ÚV KSČ vystřídal Gustáv Husák.

Od dubna do října 1969 působil Dubček jako předseda Federálního shromáždění a v této funkci podepsal 22. srpna 1969 takzvaný „pendrekový zákon“, který umožnil brutální perzekuci demonstrantů po 21. srpnu 1969. Pendrekový zákon přijalo předsednictvo Federálního shromáždění (plénum FS tehdy nezasedalo). Ačkoliv se předsednictvo nesešlo v požadovaném počtu a nebylo tedy dle ústavních parametrů československé federace usnášeníschopné, vydalo toto zákonné opatření (později na podzimním zasedání potvrzené dodatečně plénem federálního parlamentu). Dubček později ve svých pamětech tvrdil, že pendrekový zákon sice „musel podepsat“, ale „nehlasoval pro něj“. Tuto tezi opakuje i historik Antonín Benčík („pro tento návrh nehlasoval, ale pod hrubým nátlakem Husáka a dalších, a s vědomím, že jeho přijetí zabránit nemůže, z profesionální povinnosti předsedy FS návrh zákona podepsal“). Naopak historik Jan Rychlík toto vysvětlení považuje za kostrbaté a nevěrohodné. Oba historici se ovšem shodují, že Dubčekova popularita v české části federace následně silně klesla a že jeho podpis pod represivním zákonem byl v zájmu Gustáva Husáka. Poté, co se Dubček takto zdiskreditoval, nebylo již pro Husákovo vedení problémem ho odstavit z ústavních funkcí. Na podzimním zasedání Federálního shromáždění byl odvolán z funkce předsedy parlamentu a vyloučen z předsednictva ÚV KSČ.[6][7]

Od prosince 1969 do června 1970, kdy byl odvolán[8][9] působil jako velvyslanec v Turecku a poté v témže roce byl i vyloučen z KSČ.[10] V letech 1970–1985 pracoval Dubček pro podnik Západoslovenské státní lesy v bratislavských Krasňanech jako mechanizátor. Roku 1974 napsal stranickým orgánům stručný protestní dopis, který však zůstal bez odezvy. Před rokem 1989 se odmítal zúčastnit disidentských aktivit.

Návrat po roce 1989

Alexander Dubček a Václav Havel v listopadu 1989

13. listopadu 1988 obdržel Alexander Dubček čestný doktorát boloňské univerzity za zásluhy o prosazování lidských práv a komunistické úřady mu na poslední chvíli povolily odjet. Při slavnosti vystupoval Dubček zdrženlivě, ale ve velkém novinovém interview hájil projekt pražského jara a srovnával jej se sovětskou „perestrojkou“ Michaila Gorbačova. Z tohoto vystoupení bylo zřejmé, že počítá s návratem do politiky.[11]

V dubnu 1989 poskytl v pořadu Panorama maďarské televize rozhovor, v němž mluvil hlavně o roku 1968.[12][13]

Dubček v prosinci 1989

Když během Sametové revoluce 22. listopadu 1989 poprvé veřejně vystoupil v Bratislavě a o dva dny později na balkóně na Václavském náměstí v Praze vedle Václava Havla, byl nadšeně uvítán. Byl vážným kandidátem na funkci prezidenta republiky, ale nakonec došlo k dohodě a 28. prosince 1989 byl zvolen předsedou Federálního shromáždění. V této funkci, kterou vykonával až do roku 1992, se Dubček především staral o vyřešení česko-slovenských problémů a působil také v zahraniční politice.[14]

V roce 1989 stál rovněž u zrodu Masarykova demokratického hnutí.[15]

V česko-slovenské otázce byl Dubček důsledným zastáncem federativního řešení. V zahraniční politice využíval své velké popularity v západní Evropě, zejména v Itálii, a pečlivě sledoval také vývoj v Rusku. Z jara roku 1991 pozval do Prahy tehdy ještě málo známého Borise Jelcina a okamžitě odmítl pokus o puč proti Gorbačovovi v témže roce.[14]

V roce 1992 se stal předsedou Sociálnědemokratické strany Slovenska a byl za ni zvolen do FS.

Autonehoda

Památník nedaleko místa nehody Alexandra Dubčeka

Při cestě na zasedání FS dne 1. září 1992 kolem 9. hodiny utrpěl Dubček vážná zranění při dopravní nehodě na 88,9. km dálnice D1 u Humpolce, když jeho služební automobil BMW E34 535i[16] ve vysoké rychlosti (114–131 km/h) za hustého deště vlivem aquaplaningu dostal smyk a vyletěl z dálnice. Dubček, který seděl nepřipoután na zadním sedadle, vypadl z vozu. Po nehodě byl v bezvědomí hospitalizován v pražské nemocnici Na Homolce, kde na následky zranění 7. listopadu zemřel. Pochován je na bratislavském hřbitově Slávičie údolie. Jeho služební řidič Ján Rezník, který jej vezl na zasedání Federálního shromáždění z Bratislavy do Prahy, byl později odsouzen na 1 rok nepodmíněně. Za mříže ale díky amnestii na Slovensku nemusel.[17]

Hrob Alexandra Dubčeka v Bratislavě

Právník Liboslav Leksa v knize Tragédie na 88. kilometru[18] vyslovil domněnku, že Dubček vadil některým složkám tajné policie a KGB a chystal se o tři dny později svědčit v Moskvě o kriminální činnosti KGB. Tentýž den, 1. září 1992, byl ve svém domě zavražděn bývalý polský premiér, předseda vlád v letech 1970–1980, Piotr Jaroszewicz s manželkou, který měl podle Leksy svědčit ve stejném procesu v Moskvě proti KGB jako Dubček a jehož vrahové nebyli dopadeni. Oldřich Černík, rovněž aktér roku 1968, zemřel v roce 1994 po autonehodě. Další důvody ke spekulacím zavdala okolnost, že se ztratila Dubčekova aktovka a že jeho řidič nevypovídal. Výpověď tehdejšího primáře humpolecké nemocnice však tyto spekulace nepotvrdila.[19]

Na jednom z nejnebezpečnějších úseků v Česku havaroval mimo jiné v roce 1995 herec Petr Haničinec, zpěvačka Marika Gombitová, federální ministr Jozef Bakšay, M. Butora a M. Macek. Na témže kilometru dálnice D1 se stala řada hromadných nehod (v jednom případě čtyřiceti aut) a jen o kilometr dále havarovalo dne 20. března 2008 116 aut. Nehoda Dubčeka a dalších lidí se dostala i do populární kultury. V písni Pijánovka hudební skupiny Tři sestry z roku 1993 se zpívalo: „U Humpolce v příkrym kopci často bouraj politici.

Ocenění

Přehled politických funkcí

Busta od Ľudmily Cvengrošové
  • 1951–1955, 1960–1968 a 1969–1970 člen a v roce 1969 předseda Národního shromáždění (od roku 1969 Federální shromáždění)
  • 1964–1970 člen Slovenské národní rady
  • 1955–1968 člen Ústředního výboru Komunistické strany Slovenska, od roku 1962 člen prezídia a od roku 1963 první tajemník
  • 1958–1969 člen Ústředního výboru KSČ, v letech 1960–1962 tajemník, od roku 1962 člen prezídia a v roce 1968 první tajemník
  • 1969–1970 velvyslanec ČSSR v Turecku. Během této doby obdržel několik nabídek na politický azyl v zahraničí, ale ty odmítl, protože nechtěl zklamat důvěru Čechoslováků a poskytnout normalizačnímu režimu záminku k očerňování
  • 1970 vyloučen z KSČ
  • 1989–1992 člen VPN (Verejnosť proti násiliu, později ODÚ-VPN)
  • 1990–1992 předseda Federálního shromáždění ČSFR
  • 1992 předseda a poslanec za SDSS (Sociálnodemokratická strana Slovenska)

Odkazy

Reference

  1. Jan Mervart: Pozitivní obraz Sovětského svazu v meziválečném období[nedostupný zdroj] in Historie věčně živá, ČRo 6, 20. únor 2010 21:10
  2. HOCHMAN, Jiří: Naděje umírá poslední. Vlastní životopis Alexandra Dubčeka. Praha: Svoboda-Libertas 1993.
  3. Univerzita v Bologni, Univerzita Complutense v Madridu, Americká univerzita ve Washingtonu, Bruselská svobodná univerzita. In: Kdo je kdo 91/92, Česká republika, Federální orgány ČSFR, 1. díl (A-M), heslo "DUBČEK Alexander, RSDr, dr. h. c. - politik".
  4. http://www.osobnosti.sk, přístup 5.8.2008
  5. jmenný rejstřík [online]. Poslanecká sněmovna Parlamentu České republiky [cit. 2012-02-21]. Dostupné online. (česky)
  6. Rychlík, Jan: Češi a Slováci ve 20. století. Praha: Vyšehrad, 2012. ISBN 978-80-7429-133-3. S. 536. (česky)
  7. http://www.ceskenarodnilisty.cz/clanky/phdr-antonin-bencik-csc-alexander-dubcek-ii.html
  8. Alexander Dubček [online]. ceskatelevize.cz [cit. 2021-02-26]. Dostupné online.
  9. HANUS, Martin. Ako Dubčeka poslali do Turecka [online]. postoj.sk, 2018-08-27 [cit. 2021-02-26]. Dostupné online. (slovensky)
  10. Veľký, J. a kolektív: Encyklopédia Slovenska I. zväzok A-D. Veda, Bratislava, s. 593
  11. www.zeit.de [online]. [cit. 08-01-2009]. Dostupné v archivu pořízeném dne 31-08-2014.
  12. Péter Szántó: Náš Saša v samizdatových Lidových novinách z května 1989. Dostupné online.
  13. Jaro 1989: Polsko mělo Solidaritu, Maďarsko svobodný tisk. A Československo? na webu Českého rozhlasu
  14. F. Cigánek (red.), Kronika demokratického parlamentu. Praha: Cesty 1992. ISBN 80-85363-34-8
  15. Deklarace Masarykova demokratického hnutí, listopad 1989, originální podpisy Václav Havel, Alexandr Dubček, Emil Ludvík
  16. Rok 1992: Osudná autohavária Alexandra Dubčeka – fotografie – Vtedy. Vtedy.sk [online]. [cit. 2017-08-21]. Dostupné online.
  17. LAUDIN, Radek. Před dvaceti lety ho sledovala celá země, vyšetřoval Dubčekovu nehodu. iDNES. 30. srpna 2012. Dostupné online.
  18. Spišská Nová Ves: Sedlák 1998.
  19. Archivovaná kopie. www.humpolak.cz [online]. [cit. 2008-08-26]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2008-10-16.
  20. KOLEKTIV AUTORŮ. Kdo byl kdo v Československu. 1. vyd. Praha: ČTK, 1969. 344 s. S. 164.
  21. Stránky Sacharovovy ceny
  22. Stránky oceněných IHEU
  23. Seznam vyznamenaných od roku 1952 na stránkách Rakouského parlamentu (PDF; 6,9 MB)
  24. Seznam vyznamenaných na stránkách Pražského hradu

Literatura

  • FINGEROVÁ, Markéta. Dubčekova volba: špatné nebo ještě horší. Živá historie. Květen 2010, s. 50–52.
  • KOSATÍK, Pavel. Čeští demokraté : 50 nejvýznamnějších osobností veřejného života. Praha: Mladá fronta, 2010. 280 s. ISBN 978-80-204-2307-8.
  • Kdo je kdo : 91/92 : Česká republika, federální orgány ČSFR. Díl 1, A–M. Praha: Kdo je kdo, 1991. 636 s. ISBN 80-901103-0-4. S. 166–167.
  • Osobnosti – Česko : Ottův slovník naučný. Praha: Ottovo nakladatelství, 2008. 823 s. ISBN 978-80-7360-796-8. S. 132–133.
  • TOMEŠ, Josef, a kol. Český biografický slovník XX. století I. A–J. Praha ; Litomyšl: Paseka, 1999. 634 s. ISBN 80-7185-245-7. S. 261–262.
  • VOŠAHLÍKOVÁ, Pavla, a kol. Biografický slovník českých zemí : 14. sešit : Dot–Dvo. Praha: Libri, 2011. 339–466 s. ISBN 978-80-7277-451-7. S. 399–401.
  • Naděje umírá poslední. Vlastní životopis A. Dubčeka. Praha: Svoboda 1993
  • H. Maxa, Alexander Dubček – člověk v politice 1990–1992. Brno: Doplněk 1998.
  • Emil Benčík:Prvý muž Pražskej jari Alexander Dubček, 9-dielny rozhlasový seriál. Vysielal Slovenský rozhlas, 1993
  • Karol Urban, Sledoval jsem Dubčeka. Praha: Práh 2012

Externí odkazy

This article is issued from Wikipedia. The text is licensed under Creative Commons - Attribution - Sharealike. Additional terms may apply for the media files.