Jens Lehmann

Jeho kariéra začala v roce 1989 v týmu Schalke 04, jehož barvy hájil téměř deset let. Jeho začátky byly plné úskalí. Největší krizi zažil v roce 1993 v zápase proti Bayeru Leverkusen, kdy byl hanebně o poločase vystřídán po svých třech hrubkách, po kterých padly góly. Proto raději tehdy opustil stadion dřív než zápas skončil a místo klubovým autobusem se dopravil domů sám vlakem. Postupem času se však stal silným brankářem vyhlášeným pro svou nezlomnou povahu.

Hrdinou se stal v roce 1997, kdy ve finále Poháru UEFA zvládl penaltový rozstřel proti Interu Milán a zneškodnil pokus Ivána Zamorana. Díky tomu jeho tým vyhrál.[4]

Ze Schalke odešel v roce 1998 do AC Milán, ale nehrál dobře a nastoupil jen v pěti zápasech. Proto se rozhodl raději vrátit do Německa, kde začal nastupovat za Borussii Dortmund s níž vyhrál Bundesligu v sezóně 2001/2002.

K Arsenalu Londýn se Lehmann připojil 25. června 2003. V jeho první sezóně odchytal za Arsenal všechny zápasy a dopomohl mu tak k vítězství v Premier League bez jediné ztráty bodu. Často se mluví o jeho temperamentu a nepřiměřených gestech, kterými reaguje na spoluhráče, aniž by jeho tým byl podroben tlaku utkání. Nejvíce se diskutovalo o jeho nesmyslném vyloučení v zápase proti Tottenhamu Hotspur nebo jeho čím dál častějších minelách a agresivních projevech. To mimo jiné způsobilo, že už nebyl tak jasnou jedničkou v polovině sezóny 2004/2005 a o místo musel bojovat se Španělem Manuelem Almuniou, který si začal budovat post jedničky Arsenalu. Nicméně Almunia začal dělat spoustu chyb a tak mu „dovolil“ získat post jedničky zpět.

V další sezóně, ačkoli Arsenal znovu nedosáhl na titul, se mohl pyšnit svou spolehlivostí a stal se tak jedním z nejlepších brankářů působících v Anglii. Ironicky byly jeho úspěchy v této sezóně uťaty až v nejdůležitějším zápase, a to v zápase o titul Ligy mistrů, kde obdržel červenou kartu za zákrok mimo pokutové území.

V roce 2008 odešel do německého klubu VfB Stuttgart, ve kterém působil až do léta 2010, kdy oznámil konec své bohaté kariéry.

Avšak již v březnu 2011 se vrátil k fotbalu, podepsal totiž krátkodobý kontrakt s Arsenalem, který měl nedostatek gólmanů, během jedné chvíle se mu totiž zranili hned 3 brankáři.

Svůj debut v A-mužstvu Německa zaznamenal 18. 2. 1998 v přátelském zápase v Maskatu proti reprezentaci Ománu (výhra 2:0). Celkem odehrál v letech 1998–2008 v německém národním týmu 61 zápasů.[1]

Největší pozornosti v reprezentaci se těšil hlavně díky souboji o místo brankářské jedničky s hráčem Bayernu Mnichov Oliverem Kahnem. Ačkoli byl Kahn mnohem zkušenější v reprezentačních zápasech, už v dubnu 2006 někdejší trenér německé reprezentace prohlásil Lehmanna jasnou jedničkou pro světový šampionát odehrávající se v Německu. Rivalita mezi ním a Kahnem byla obrovská. Úspěšnější z dvojice Kahn dával během šampionátu jasně a hlasitě najevo, že se mu pozice brankářské dvojky vůbec nelíbí. Přesto ve čtvrtfinále, které Německo sehrálo proti Anglii, zašel za ním a před penaltovým rozstřelem mu popřál mnoho štěstí. Toto gesto napomohlo Lehmannovi, aby přátelsky nabídl Kahnovi místo v základní sestavě v zápase o 3. místo, ve kterém Německo zvítězilo.

• z FC Schalke 04 do AC Milan za 4 300 000 eur
• z AC Milan do Borussia Dortmund za 4 000 000 eur
• z Borussia Dortmund do FC Arsenal za 3 500 000 eur
• z FC Arsenal do VfB Stuttgart zadarmo