Christian Vieri

Za FC Turín Vieri debutoval v zápase domácího poháru. Jako nevyužitý náhradník přihlížel porážce proti Ajaxu ve finále Poháru UEFA.[4]

Později strávil po jedné sezóně v týmech italské druhé ligy. Nejprve hrál za AC Pisa 1909, poté za Ravenna FC 1913 a pak za Benátky FC. V ročníku 1995/96 si zahrál nejvyšší soutěž za Atalantu.

Turínský Juventus si pořídil Vieriho jako náhradu za odcházejícího Fabrizia Ravanelliho.[5] Trenér Marcello Lippi utvořil útočnou vozbu ve složení Vieri-Bokšić podporovanou Del Pierem, která Juventusu v ročníku 1996/1997 vystřílela Scudetto (mistrovský titul). Ve finále Lize mistrů ale tým nestačil na Borussii Dortmund.[4]

Během léta v roce 1997 překvapil fotbalový svět přestupem do Atlética Madrid, které měl trénovat Radomir Antić.[6] Prezident Atlética Jesús Gil za posily utratil částku celkem 45 milionů liber (£) a do týmu tak kromě Vieriho přibyl například Juninho Paulista.[6] Debutoval 30. srpna 1997 proti Realu Madrid v 1. kole ligy, zápas skončil nerozhodně 1:1.[7] První trefa přišla v Poháru UEFA proti Leicesteru, když Vieri proměnil kontroverzní penaltu a přispěl k výhře 2:1.[6] Koncem září se dostal do formy a zaznamenal sedm branek za čtveřici zápasů bez porážky včetně hattricku proti Realu Zaragoza při výhře 5:1.[6] Proti řeckému PAOK Soluň v pohárové Evropě také vstřelil hattrick včetně povedené branky takřka z nulového úhlu.[6] V listopadu proti UD Compostela si přivodil zranění a návrat se konal až začátkem nového roku.

Začátkem března vsítil proti Aston Ville v Poháru UEFA jediný gól tohoto klání.[8] Atlético po prohře 1:2 v odvetě postoupilo do semifinále, kde nestačilo na Lazio. Na domácí scéně Atleti zaznamenali pokles formy, který způsobilo též zranění Juninha, přesto Vieri mužstvo gólově táhl. Proti Salamance dal rovnou čtyři branky, celek z Madridu ale na soupeře nestačil a prohrál 4:5. V předposledním kole pomohl dvěma trefami k vítězství 5:2 nad Barcelonou, jeho góly ale nakonec nestačily na více než sedmé místo.

Celkově v La Lize zaznamenal 24 branek za 24 zápasů.[9] Náležela mu tak Trofeo Pichichi pro nejlepšího střelce.[10] Na konci roku 1997 se objevil v závěrečné nominaci na Zlatý míč a skončil na děleném devátém místě.[11]

Vieri se dobře uvedl na světovém šampionátu ve Francii, což vyvolalo zájem velkoklubů. Jeho služby si nakonec zajistilo římské SS Lazio, které Atléticu zaplatilo částku 17,5 milionů liber (£).[6] Nastoupil do 22 zápasů italské Serie A – obvykle po boku Marcela Salase – v nichž vstřelil 12 branek. Trenér Sven-Göran Eriksson dovedl Lazio do finále posledního ročníku Poháru vítězů pohárů, ve kterém italský celek zdolal Mallorcu 2:1. Na střelecké listině stála jména Vieri, Dani a Nedvěd.[12] V italské lize skončilo Lazio druhé.

Inter Milán vykoupil Vieriho léta 1999 za částku 28 milionů liber (£) a učinil z něj nejdražší přestup historie.[pozn. 2] Prezident Interu Massimo Moratti tak získal útočného partnera pro Brazilce Ronalda. Vieri se zde znovu setkal s trenérem Lippim.[13] Vieri se hned v prvním kole blýskl hattrickem proti Hellasu Verona.[14] V průběhu září přispěl gólem k výhře 5:1 nad Parmou a jediným gólem zápasu pomohl překonat jeho bývalý tým FC Turin.[15][16] Vzhledem k Ronaldovým zraněním se Vieri v útoku spoléhal na Zamorana, Recobu či Baggia. Stal se nejlepším střelcem svého týmu v italské lize, celkově dal 13 gólů.[17] Sezónu tým zakončil na čtvrtém místě, zajistil si však účast v předkole Ligy mistrů. Trofej Lippiho mužstvo nevybojovalo.

Následující rok se Nerazzurri museli obejít zcela bez zraněného Ronalda. Vieri v Serii A zaznamenal 18 branek za 27 utkání, ale tým se nevzmohl na více než páté místo. Sezóna 2001/2002 přinesla zlepšení a nového trenéra Héctora Cúpera. Inter měl ještě v posledním kole naději na první titul od roku 1989. Milánští podlehli přes góly Vieriho a Di Biagia 2:4, titul tak získal Juventus.[18]

Byl to Vieri, kdo v ročníku 2002/2003 ukořistil korunu pro nejlepšího střelce Serie A. V rámci Ligy mistrů gólově pomohl postupu do čtvrtfinále přes španělskou Valencii. Kvůli zranění neovlivnil semifinále proti AC Milán, který nakonec soutěž opanoval.[4]

Letní měsíce v roce 2003 s sebou přinesly zájem londýnské Chelsea, jejíž údajnou nabídku 22 milionů liber Inter odmítl,[19] sám Vieri navíc žádal až příliš vysoký plat. Chelsea nakonec koupila Vieriho partnera v útoku, Hernána Crespa.[20] Vieriho novou konkurencí do útoku se stali Júlio Cruz a Obafemi Martins. Koncem září na domácí půdě zařídil vítězství 2:1 proti Dynamu Kyjev ve skupině v Lize mistrů, když se vrátil na hřiště po zranění kotníku a prosadil se po přímém kopu Kily Gonzáleze v poslední třicetiminutovce.[21] Na podzim dostal vyhazov trenér Cúper a na jeho místo přišel Alberto Zaccheroni, se kterým neměl Vieri nejlepší vztahy.[22] Vieri za sezónu nastřílel 13 ligových branek za 22 zápasů, ale ambiciózní Inter skončil až čtvrtý a znovu bez trofeje.

Tým převzal Roberto Mancini, jenž v útoku plánoval spárovat Vieriho s Adrianem, do toho ovšem záhy promlouval nadějný Obafemi Martins.[23] Inter v Lize mistrů postoupil ze skupiny, ve které Vieri zaznamenal branku v zápase s Valencií při výhře 5:1.[24] Během osmifinálového dvojzápasu proti Portu si připsal pár minut, neboť kouč Mancini vsadil především na Adriana, jenž se hattrickem zasloužil o postup. Ve čtvrtfinále ale Černobílí nestačili na milánského rivala, AC po výsledcích 0:2 a 0:3. Vieri odehrál jen 35 minut prvního klání, přednost před ním opět dostali jiní (Cruz, Martins, Adriano).[25][26] V lednu 2005 proti Sampdorii pomohl otočit domácí utkání v samotném závěru, kdy ještě v 87. minutě Inter prohrával 0:2.[27] Po gólu Martinse mu právě tento nigerijský mladík lobem nahrál na vyrovnávací gól na 2:2 už v nastaveném čase a dílo dokonal Álvaro Recoba ve třetí minutě nastavení.[28] Ve 35. kole ligy na hřišti Brescie Vieri pojistil vedení 3:0 po dvou gólech Martinse, což Interu zajistilo konečnou příčku číslo tři.[29] Za 27 zápasů se trefil ve 12 případech v Serii A. Ve své poslední sezóně za Inter patřila Vierimu čtvrtá příčka v žebříčku nejlépe placených fotbalistů s ročním platem 8,2 milionů liber (£).[30] Před ním byli pouze David Beckham, Ronaldo a Zinédine Zidane, všichni z Realu Madrid.[30]

Začátkem července 2005 se upsal týmu AC Milán, a to na dva roky, poté co se dohodl na rozvázání smlouvy s Interem.[31] Jeho konkurencí se měli stát Andrij Ševčenko, Filippo Inzaghi, Alberto Gilardino a Jon Dahl Tomasson. V mužstvu se neprosadil, v italské lize dal gól pouze Empoli při říjnové výhře 3:1.[32] Jeden gól přidal v domácím poháru.

V lednu 2006 přestoupil do AS Monaco, se kterým podepsal smlouvu na rok a půl.[33] Zájem měly projevit také anglické kluby Tottenham a Newcastle.[33]

Během zápasu v Ligue 1 26. března proti PSG si po souboji s Bernardem Mendym přivodil zranění kolena. To mu znemožnilo dokončit sezónu a také odcestovat na mistrovství světa.[34]

Vieri se léta 2006 vrátil do Atalanty, kde podepsal jednoroční kontrakt s měsíčním platem 1 500 eur. Za každý gól ale měl inkasovat 100 000 eur.[35] Nováček soutěže se umístil na osmém místě. Vieri během v pořadí druhého angažmá v Atalantě odehrál jen sedm ligových zápasů a dal dva góly.

Mezi roky 2007 a 2008 působil ve Fiorentině, které se přezdívá La Viola. S tou 34letý Vieri jako volný hráč podepsal jednoroční kontrakt a měl se pro trenéra Cesare Prandelliho stát náhradou za odcházejícího Lucu Toniho.[36] Za Fiorentinu si zahrál 26 ligových zápasů, ve kterých se trefil šestkrát. Během čtyř skupinových zápasů Poháru UEFA mířil třikrát přesně a jako střídající zaznamenal gól i proti Mladé Boleslavi v tom posledním, čtvrtém.[37] Semifinále proti Rangers došlo do penaltového rozstřelu, ve kterém Vieri neproměnil tu svoji a Fiorentina byla vyřazena. Ve druhém zápase měl jako čerstvý hráč z lavičky několik příležitostí, ale gól nevstřelil.[38]

V roce 2008 už potřetí působil v Atalantě. Zranění mu ovšem dovolila zahrát si v pouze pěti podzimních zápasech Serie A, i tak stihl dát alespoň dva góly, proti Udinese a Juventusu.[39] Koncem roku 2008 byl na rádiové stanici Rai Radio 2 zvolen druhým největším zklamáním v italské lize, první skončil Quaresma.[40] Poté co mu fanoušci dali najevo nespokojenost s jeho výkony, opustil během dubna tým z Lombardie, přestože měl klub zájem na jeho setrvání.[41] Přes námluvy s anglickým Blackburnem a brazilským Botafogem bylo angažmá v Atalantě Vieriho posledním.[42][43][44]

Vieri se vměstnal do nominace Cesare Maldiniho na mistrovství světa 1998, které se konalo ve Francii. Do úvodního utkání s Chile nastoupil od začátku a v 10. minutě otevřel po nahrávce Baggia skóre.[46] Zápas skončil nerozhodně 2:2.[47] Proti Kamerunu se trefil dvakrát při výhře 3:0, hlavičkou pak pomohl k výhře 2:1 nad Rakouskem ve třetím skupinovém zápase.[4] Sám jediným gólem rozhodl osmifinále proti Norsku, když pronikl obranou soupeře s balónem od Di Biagiaa placírkou zakončil. Proti Francii nepadl gól ze hry, došlo tak na penaltový rozstřel, v němž uspěli Francouzi.[4] Vieri svoji penaltu proměnil.

V prvním utkání skupiny mistrovství světa v roce 2002 proti Ekvádoru sám dvěma góly zařídil výhru 2:0. Jeho další trefa proti Chorvatsku neodvrátila porážku 1:2, po remíze 1:1 s Mexikem ale Italové přeci jenom postoupili do osmifinále. Nechvalně proslulé utkání proti domácí Jižní Koreji odehrál Vieri celé a v 18. minutě se prosadil hlavičkou vzdor těsné obraně Jihokorejců. Soupeř ale v závěru vyrovnal a v prodloužení si tzv. zlatým gólem zajistil postup do čtvrtfinále.[4]

Trenér Giovanni Trapattoni povolal Vieriho na jeho první Mistrovství Evropy, které se konalo v Portugalsku v roce 2004.[48][49] Jeho výkony na Euru byly ovšem zklamáním,[50] na turnaji Vieri nevstřelil branku. V úvodu proti Dánsku byl po celé utkání podporován Tottim a Del Pierem a Camoranesim ze stran. Ve druhém poločase jeho hlavičku vykryl gólman Sørensen, zápas nakonec dopadl nerozhodně 0:0.[51] Proti Švédsku Itálie opět remizovala, tentokráte 1:1. Suspendovaného Tottiho zastoupil Antonio Cassano, který Vierimu připravil několik příležitostí a sám gól dal. Vieri ale před koncem zápasu neuhlídal Zlatana Ibrahimoviće, který Vieriho ve vzduchu překonal a hlavou přesně zacílil.[52] Ve třetím zápase skupiny „C“ dostal v základní jedenáctce přednost Bernardo Corradi, Vieri se tak do zápasu dostal až v jeho průběhu, a to v 53. minutě právě za Corradiho.[53] Ani on ale neodvrátil vyřazení přes konečné vítězství 2:1 nad Bulharskem.

Zranění kolena Vierimu odepřelo možnost odcestovat na mistrovství světa v roce 2006, kde Itálie konečně získala kýžené zlato.[34]

• 1× vítěz italské ligy (1996/97)
• 1× vítěz italského poháru (2005)
• 3× vítěz italského superpoháru (1997, 1998, 2005)
• 1× vítěz Poháru PVP (1998/99)
• 1× vítěz evropského superpoháru (1996)
• 1× vítěz Interkontinentálního poháru (1996)

• 2× na MS (1998, 2002)
• 1× na ME (2004)
• 1× na ME 21 (1994 – zlato)

• 2× Nejlepší střelec ligy (1997/98, 2002/03)
• 1× Nejlepší hráč ligy (1998/99)
• 2× Italský fotbalista roku (1999, 2002)
• All Stars Team ESM (1997/98, 2001/02, 2002/03)
• 2× nominace na Zlatý míč (1997, 1998)[11][54]

• Profil na Transfermarkt.com (anglicky) (německy)
• Profil na Eurofotbal.cz
• Enigmas in Calcio – Christian Vieri Archivováno 4. 6. 2020 na Wayback Machine (anglicky)