Daň

Zákoník Manuův 7.126.-142 pojednává o daních. Podle 8.398 činí daň pro krále 5 % z hodnoty zboží.

Ve státě Athénském shledáváme již v 4. stol. př. n. l. dávky veřejné zvané leiturgie, dále cla, veřejné pokuty a roku 476 př. n. l. tribut států spolčených, nazvaný fároi, jenž s počátku byl dobrovolnou dávkou spojených států ke společné obraně, později však, když kolem roku 460 př. n. l. společná pokladna byla přeložena z Délu do Athén, stal se tribut znenáhla povinným. Výše jeho určena nejprve na 600, později na 1300 talentů a byl placen buď v penězích nebo vypravením lodí. Od roku 411 př. n. l. byla místo poplatku zavedena zvláštní dávka (dvacátek), r. 377 př. n. l. vráceno se však ke způsobu původnímu, ale nazýván od té doby jen příspěvkem (syntaxis). Přímá daň ze jmění byla zavedena teprve v roce 428 př. n. l.; byla to daň progresivní, zakládající se na Solónově rozdělení občanstva ve 4 třídy dle jmění nemovitého i movitého.

V době království i v prvních létech republiky byly řádné výdaje uhrazovány z výnosu státních statků. mimořádné, zejména náklady válečné, mimořádnou berní (tributum), uloženou na jmění občanů. Berně taková uvádí se již v době prvních králů; přesnější upravení stalo se však teprve Serviovou ústavou, ve které berně byla dle censu upravena, a vybírání její nařízeno na základě listin tributárních. Tributum toto vypisoval senát dle úhrnného jmění občanů; za jmění musilo býti přihlášeno veškeré jmění movité i nemovité, původně ovšem pouze res mancipi, později však veškeré jmění vůbec; dluhy nesměly býti odečteny. Řemeslníci (aerarii) byli původně zapsáni do zvláštního seznamu a zvláště daněmi stíženi, a teprve censurou Appia Claudia (roku 312 př. n. l.) byli do tribu přijati a tam censováni. Orgánové k vybírání tributu ustanovení sluli tribut aerarii. Za daň ve vlastním smyslu tributum pokládat nelze, ježto býval pouze mimořádně placen a druhdy i občanům vrácen z výnosu kořisti.

Po podmanění provincií Římany bylo tributum římských občanův odstraněno a bývalo pouze výjimkou, např. v době triumvirátu (43 př. n. l.) vypsáno; ve skutečnosti zůstali římští občané od r. 167 př. n. l. od berní osvobozeni a od r. 89 bylo osvobození to rozšířeno na celou Itálii. Tíha berní spočívala pak úplně na provinciích. V těchto nebyl daňový systém upraven veskrze dle stejných zásad. Berně uložená provinciím byla daní pozemkovou a slula původně stipendium, ke konci republiky tributum soli. Vyměřena byla dle výnosu pozemků záležejíc zpravidla v částce ¹⁄₁₀ veškerých plodů (v tomto případě byla nazvána decuma, tak jmenovitě v Gallii a od času Gracchův až na Caesara též v Asii), druhdy rovnala se hodnotě ¹⁄₁₀ osetých a ¹⁄₅ sázených rostlin hospodářských nebo ¹⁄₇, ¹⁄₅, ¹⁄₄ úrody obilní, nebo záležela v pevné, od výnosu půdy nezávislé dávce, která byla placena v penězích anebo v přírodninách a jevila se buď co daň pozemková buď co daň ze jmění.

Některé pozemky byly osvobozeny od placení berně, zejména pozemky řím. občanům udělené, pozemky ve státech spolčených a pozemky prodané s podmínkou opětného odprodeje (ager privatus vectigalisque nebo quaestorius), z nichž platila se zvláštní dávka (vectigal). Pozemky dani podrobené sluly fundi tributarii. Vybírání berně spočívalo na rozdělení provincie v okresy městské, kterépak tvořily zvláštní okresy berní. Na každý takový okres rozvržen určitý roční obnos stipendia a úřady provinciální byly povinny jej odváděti, samy pak vybíraly od obyvatelstva berně. Nebyl‑li obnos stanovený dovršen, byla vypisována daň osobní (ze jmění). Vedle stipendia odváděny i různé jiné dávky, jako obilí pro praetora a jeho kohortu, zvířata ke hrám aj. Mimo to vyskytuje se zvláštní druh berně osobní (zvané tributum capitis), kterou platiti bylo každému občanu a která začasté měla povahu daně živnostenské.

V době císařství přikročeno k opravě systému berního, jenž v tehdejší své způsobě na občany provincií uvaloval těžké a nespravedlivé břímě. Berně měly nyní vyhovovati zásadě stejnoměrnosti; k účelu tomu bylo podniknuto za Augusta zeměpisné vyměření celé říše i provincií a ustanoven zvláštní census, který původně jen za účel měl, aby veškeré příjmy byly seznány, jenž však později byl základem celého daňového systému. Census ten byl předsevzat ve všech provinciích, a to zvláštní úředníky (auditores ad census, censores, censitores), nad nimiž ustanoven byl pro každý větší okres vyšší úředník (legatus Augusti pro praetore censuum accipiendum).

Konečné upravení bylo soustředěno přímo u císaře, jemuž odevzdány práce censorův i stížnosti na vyměření. Nebylo tu již přihlíženo k berní síle měst, nýbrž větších okresů, ve které provincie byla rozdělena. Při vyměření vzaty za základ tabulky zhotovené Římany při vykázání půdy a sestaven podrobný katastr berní, ve kterém uvedeno bylo jméno pozemku, obce, ku které náležel, i kraje, dále jména dvou sousedů, pak druh pozemku dle určitých tříd (6 až 7), a konečně byl připojen inventář udávající veškeré jmění osoby, jíž pozemek náležel.

Vyměření to bylo skončeno teprve za Trajána. Za Diokleciána předsevzata nová reforma berní; až do té doby byla Itálie zproštěna povinnosti berní; nyní byla i ona rozdělena na berní lány (iugerum), jejichž určitý počet tvořil okres berní. Daň na okres vypadající platilo přední město berního okresu a rozvrhlo ji na majitele lánů dle zvláštního, velmi pečlivě sestaveného katastru.

Placení berní dálo se v dobách císařství v určitých lhůtách, zpravidla ve třech: v září, jímž počínal berní rok, 1. ledna a 1. května, kdy vyplácel se též plat vojenský. Daň pozemková tvořila i za doby císařství hlavní berni, daně přímé byly pouze k doplnění zavedeny. Kdežto v Římě řemeslníci byli od daně osobní osvobozeni, vyskytuje se v provinciích jakási daň živnostenská, uložená řemeslníkům i obchodníkům a vyměřená dle určitých předmětů: lodí, otroků, koní apod., a též daň z příjmu, uložená peněžníkům dle odhadnutého jejich kapitálu. Od jednotlivých císařů předepsána některým řemeslníkům zvláštní daň živnostenská, tak zejména za Alexandra Severa krejčím, koželuhům, kožešníkům, zámečníkům aj. Mimo to vybírána též zvláštní daň z hlavy, ale, jak se obecně soudí, pouze od kolonů.

Mezi berněmi bývají uváděny ještě zvláštní druhy daní nebo lépe řečeno poplatky, jako daň z dědictví (vicesima resp. decima hereditatum et legatorum, dvacátek nebo desátek). Dále placeny poplatky celní, které zvláště za císařství dostoupily značné výše; ano i zvláštní »stánečné« vyskytuje se již u Římanů, vybírané od majitelů stánkův a nazvané vectigal ansarii et foricularii promercalium, jehož vybírání pronajato bylo publikánům. Povinnost berní vztahovala se na veškeré obyvatelstvo; osvobozeni od daní byli pouze sirotci a ženy, již platili toliko dávku k vydržování koní a k obstarávání píce, dále nemajetné osoby, jejichž majetek byl odhadnut na méně než 1500 assů (proletarii cives). Osobní osvobození jednotlivých občanů nebo tříd bylo zavrženo, a ani pokusy kněží, vymknouti se z povinnosti berní, neměly nikdy trvalého účinku.

Správa berní nalézala se nejprve v rukou králů, v době republiky v rukou senátu, pod jejichž dohledem dál se rozvrh daní i jejich vybírání. Státní pokladna nalézajíc se v chrámě Saturnově a bohyně Ops stála pod oběma městskými kvestory, jimž byli přiděleni četní úředníci. Vybírání berní pronajímáno jako v celém starověku publikánům, kteří náleželi stavu rvtířskému a výnosným postavením svým získali si značný vliv. Později utvořila se zvláštní družstva societates publicanorum. Doba pachtovní splývala s dobou lustra, byla tedy vyměřena na 5 let. V době císařské pronajímání berní obmezeno a zařízeny zvláštní pokladny i ustanoveni k vybírání daní úředníci císařští.

Zničením státního ústrojí následkem stěhování národů byl zamezen další vývoj správy veřejné a tím i vývoj daňového systému. Nově počal se vyvinovati ve státě Franckém. Tak vyskytuje se hned v prvních dobách vlády Merovingů tribut uložený podmaněným národům, zejména Alamanům, Durinkům a Longobardům, jenž začasté označován přímo za berni, totiž osterstuopha (= Ostersteuer, velikonoční daň), ježto se zpravidla v době velikonoční odváděl. Ano v Gallii nalézáme již skutečnou berni, zv. capitatio, daň to pozemkovou, která vybírána byla na základě zvláštního katastru; a sice tvořil tu pozemek mající cenu 1000 solidů jednotku ceny a tisící díl této ceny tvořil nejnižší sazbu daně, která však pravidelně několikanásobně byla vybírána. I osoby nemající nemovitostí platily jakousi daň z hlavy, zvanou tributum nebo census. Frankové neplatili žádné daně vůbec, ježto placení daně bylo pokládáno za znak odvislosti; osvobozeny od daně byly též pozemky darované králem církvi a pozemky vasallů církevních nebo franských; za to měli majitelé jejich jiné povinnosti, jako odváděti určité dávky ve přírodninách, pohostiti družinu panovníkovu a podobné.

Ježto moc panovníkova v říši Německé nikdy nedosáhla takové výše, by mohl císař ukládati daň poddaným svým, nýbrž každé povolení záviselo na vůli stavů ve sněmech shromážděných, kteří dosti houževnatě hájili práv svých, nemohl daňový systém v říši Německé vůbec dospěti k dokonalosti. S prvním pokusem, zavésti jakousi obecnou daň v říši Německé, setkáváme se teprve na poč. XII. st. za Jindřicha V. Pokus ten setkal se však s takovým odporem stavů, že Jindřich musil od něho upustiti, a ani nástupcům jeho nepodařilo se přiměti stavy k placení daně. Jakási daň osobní, vzniklá záhy ve středověku a mající obdobu svou v tzv. lidimonium, dávce to, již chráněnci císařovi platili, byla daň židovská, kterou platil každý Žid (zpravidla od 14. roku). Mimo to byla uložena klášterům i menším opatstvím daň jako náhrada za osvobození od povinnosti válečné, a říšským vasallům, kteří byli osvobozeni od konání povinnosti berní.

První jakási všeobecná daň vznikla teprve v XV. století za příčinou válek husitských, a sice vyskytuje se poprvé již v r. 1421 pod názvem »stý peníz« záležejíc v 1 % veškerých ročních příjmův. Od r. 1427 byl místo ní vybírán »obecný peníz«, jejž platiti bylo každému obyvateli přes 15 let starému z celého jmění jeho, movitého i nemovitého, ano i z pohledávek. Původně byla daň ta vybírána dle určitých, dosti podrobných sazeb, později vzata za základ sazba, dle které se ze jmění 1000 zl. platilo 1 zlatý daně, tak že se jako »obecný peníz« vůbec z každých 1000 zl. veškerého jmění odváděla daň 1 zl. a při povolování na sněmích jednáno vždy jen o to, v jakém objemu se tento obecný peníz vybírati má, zdali celý, nebo jen ¹⁄₂, nebo dokonce (jako za císaře Maximiliána) pouze ¹⁄₄. Daň tato trvala příliš krátko, i nemohla vésti k vývoji přesných zásad daňových; vymizelať již v XVI. stol.

Od 16. století vyskytuje se již určitější systém berní. Říšští stavové totiž povolovali každý rok (poprvé r. 1521) k uhrazení nákladů státních, zvláště vojenských, určitou sumu berní, rovnající se měsíčnímu žoldu tolika vojska, kolik na každého ze stavů dle »říšské matrikule« vypadalo; při tom byl ustanoven měsíční žold jezdce na 12, pěšího na 4 zl. Stavové vyhradili si však právo, by mohli berně na ně vypadající sami rozvrhovati na své poddané, kteréžto právo nazváno ius collectandi. Poddaným bylo sice – pouze však formálně – ponecháno právo odvolati se z nespravedlivého uložení k říšskému kamerálnímu úřadu. Co do vymáhání daně této nalézáme v zákoně z r. 1521 již i 3 stupně exekuce: totiž vojenskou moc, sekvestraci a prodej. Přes to však scházela se jen malá čásť daně té, ježto nebylo řádných orgánů dozorčích i výběrčích. Další obecnou daní byla daň na udržování říš. soudu komorního (vzniklá r. 1548), nazvaná Kammerziele, již stavové platili až do zrušení říše Německé. Úřady berní byly zřízeny při dvoře císařském a nazvány komory, jimž stavové přímo odváděli berně.

S teritoriálními výsostmi XV. století vyvíjel se též daňový systém v jednotlivých zemích, a to tím samostatněji a dokonaleji, čím více moci zeměpán nabýval vůči panovníku říše. Zeměpán rozvrhoval zcela neodvisle daň na poddané své, a sice k uhrazení nákladů říše i země své. Byly to hlavně daně pozemkové a ponejvíce ukládány městům, jež pak je rozvrhovala na své obyvatele. Sám stav kněžský i rytířský byl zpravidla daně prost, ale poddaní jeho daň platili. V mimořádných pak případech vybírány zvláštní daně, které stavy povoleny a pak na jednotlivé poplatníky rozvrženy byly.

V Čechách počal se daňový systém velmi záhy vyvíjeti. Ve starých dobách byly i v Čechách všecky výdaje uhrazovány výnosem statků královských a regálův, a dále hlavně i z cel, o kterých se zmiňují již listiny z X. a XI. století, a k jejichž vybírání již roku 1100 založen byl v Praze hlavní celní úřad (v Týně). K tomu‑li hledíme a k nadačním listinám ústavů církevních z XI. a XII. století, musíme uznati za správný náhled (zejména též dra. M. Talíře), »že již v nejstarších dobách byla v Čechách daň pozemková vybírána, ježto celní berně předpokládá stávající dávky a z těchto dávek, které se pouze při vyšším stupni vzdělanosti a při zvýšených potřebách státních vyvíjejí, lze sledovati, že daň pozemková již po delší čas vybírána býti musila«. Daň tato byla zvána tributum pacis, collecta generalis, pomoc, poklona, pocta, též sbírka (Losung), ano od XIV. st. užíváno pro ni obyčejně výrazu »berna«.

Daň tato nebyla pravidelná, nýbrž byla vybírána pouze v určitých případech. Tak ustanoveno v tak zvané kapitulační listině krále Jana, že tato collecta generalis čili berna má býti vybírána ve dvou případech, totiž při korunovaci krále a kdykoliv se králi narodí dcera. Též Karel IV. stvrdil před korunováním (1347), že jest oprávněn berni vybírati pouze při svatbě v domě královském, avšak při nápadě Dolní Lužice r. 1369 nařídil vypsání zvláštní berně a podobně r. 1373, když koupil a s královstvím Českým spojil Branibory. Za Václava IV. byla daň vybírána pouze jednou, roku 1389 za příčinou korunovace. Za účelem vybírání daně byla v oné době půda rozdělena na »lány« čili »huby« (aratura); tyto rozpadaly se pak v určitý počet korců (tak např. za Přemysla Otakara II. v 64, za Karla IV. v 72). Z každého lánu platili poddaní a dědinníci daň sněmem povolenou, např. r. 1327 16 českých grošů, kdežto statky šlechty a jejích služebníků byly osvobozeny. Dle uvedené listiny kapitulační platilo se z jednoho lánu daně jedna libra stříbra, vedle toho platili však mlynáři na řekách jednu libru stříbra nebo 16 českých grošů, mlynáři pak na potocích a řemeslníci, strojníci a hostinští jeden lot stříbra nebo 4 groše české.

O způsobu vypsání i rozvržení daně máme podrobnější zprávy z dob Václava IV. (z r. 1379). Vypsání »berny« dělo se královským patentem s udáním důvodů, vybírání samo svěřeno berníkům (viz tamže). Základem berny byly seznamy berny dřívější, změny mezi tím nastalé musily býti udány, a nesprávná udání pokutována ztrátou statku, ano i smrtí. Od r. 1406 až do r. 1535 platila se z jednoho lánu jedna hřivna, t. j. 1 zl. 45 kr. dřívějšího počtu, a příspěvek na služné berního (jeden groš z každého lánu), tzv. výmazné. Již za Václava IV. byla berně málo kdy placena, tím méně za Zikmunda; zejména Táborité odporovali placení berní, až r. 1420 výslovně nařízeno bylo, že i oni řádně platiti mají všecky dávky i berně. Na sněmu r. 1436 povolili stavové velmi značnou daň celého jednoho úroku z poddaných, jenž záležel v půlročním obnosu všech dávek a daní, které dědinníci nebo poddaní v celém království svým pánům odváděli Avšak již r. 1437 stěžoval si Sigmund, že daň se neschází a že vynesla pouze 2300 kop českých grošů.

Roku 1443 byl opět povolen tento »roční úrok«, ano dokonce – bylo‑li by toho třeba – »dvojí roční úrok«, r. 1453 opět pouze »jednoroční úrok«. Berně tato byla vyměřena dle rejstříku pozemkového a odváděna od pánův a zemanů berníkům krajským. Dědinníci, kteří neměli úředníků nebo poddaných a své role sami vzdělávali, měli platiti dvě kopy grošů z jednoho lánu. Též kapitalisté měli ze svých kapitálův odváděti těmto berníkům půlroční výnos úrokův. Ježto každá taková daň sněmem českým povolena býti musila, povolování však závislé bylo na různých poměrech, hlavně politických, nedálo se ukládání a vybírání i pozdějších berní povždy ani dle stejného způsobu, ani stejnou měrou.

Stavové přiznávali králi pouze právo žádat daň jen v uvedených případech, zpěčovali se uvaliti na se pravidelnou sumu daně a povolovali jen různé dávky bez určitého principu. Tak byla za Vladislava II. povolena zvláštní berně jako pomoc proti Turkům, jež se platila z hlavy: páni a rytíři po jednom zlatém uherském za každého člena rodiny a z poddaných i z čeledi po jednom groši, v Praze a v ostatních městech královských platil každý hospodář po 10 grošů, z manželek i dětí, ze sluhův a služebnic po jednom groši, děkanové a faráři po jednom zlatém, střídníci a jiní kněží po jednom groši. Roku 1509 povolené dvě berně (jedna ke korunování Ludvíka, druhá na výplatu zámků Gutštejnských) byly opět vybírány dle rozvrhu vojenské hotovosti krajským sněmem učiněného, zpravidla 6½ grošů z každého pěšího. Roku 1514 pak povolena poprvé berně z každé várky (daň pivovarní), a sice hned na tři léta najednou, která byla vyměřena tak, že páni a rytíři i jich poddaní platili z korce po jednom groši a města z pivného věrtele též po jednom groši. Sněmovním usnesením z r. 1517 uložena držitelům statků dle přiznané jimi ceny pozemků daň ½ groše z každé kopy čes. grošů ceny jejich pozemků. R. 1523 povolena králi Ludvíkovi opět značnější berně ze statků gruntovních jednoho groše z jedné kopy.

Pravidelněji byly vybírány berně za Ferdinanda I., který k vedení válek proti Turkům stále se dovolával pomoci stavů. V prvních létech jeho panování bylo povoleno sněmem (již roku 1528) místo daně stavěti vojsko (6000 pěšákův a 1000 jezdců), roku 1530 však povolena dávka 50 000 míšen. kop grošů na dvě léta po sobě, jejíž ⅔ stav panský a rytířský převzal tím způsobem, že každý své statky i jmění na vlastní svědomí udati měl, dle čehož pak daň na každého vypadající vyměřena byla. Ohledně ostatní třetiny uzavřel stav městský zvláštní smlouvu. Podobné určité dávky byly povolovány i v létech pozdějších, tak zejména roku 1534 a 1537. V l. 1541, 1542 a 1543 povolil generální sněm koruny České na pomoc proti Turkům berni 10 kop z každých 1000 kop přiznaného majetku stavů; roku 1556 dokonce berni 10 kop z každých 1000 kop přiznaného majetku stavů i poddaných.

Za panování Ferdinanda I. uvalena byla opět na města královská nyní již trvalá, na sněmovním usnesení nezávislá daň z piva, zvaná dědičné posudné; r. 1534 bylo učiněno snesení sněmu, dle kterého z každého prodeje nemovitých statků v zemi měla se platiti daň; ta však, ačkoliv na 3 léta byla povolena, již prvního roku skoro nic nevynesla, protože byla velmi obtížná a nebylo orgánů výběrčích a kontrolujících. Roku 1567 byla místo dřívější berně z majetku zavedena berně domovní, totiž berně vyměřená z počtu osedlých poddaných i z domů v městech, a bylo za účelem bernickým předsevzato v létech následujících často sčítání usedlých i sepsání domů. R. 1610 byla povolena sněmy zvláštní daň pro císaře ad liberam (sc. dispositionem) regis, tzv. camerale, roku 1615 nařízena na 5 let daň z každého domu nebo chalupy obydlené, každého roku po 20 českých groších z jednoho domu; Praha pak a jiná města královská svolila platiti místo této podomovní berně hotovou sumu 25 000 kop míšenských.

Roku 1640 byla po prvé povolena pevná suma pro celé království 3 638 300 zlatých na vydržování vojska, zvaná militare, ke které musili přispívati vrchnosti dle počtu svých poddaných města, kněží a vůbec svobodníci. Militare to rozpadalo se na militare ordinarium, jež odváděly vrchnosti dle počtu svých poddaných, na které je rozvrhovaly; a militarium extraordinarium, jež platily vrchnosti samy dle počtu svých usedlostí.

Teprve po válce třicetileté bylo pomýšleno na pevnou soustavu berní. K tomu konci ustanoveno na sněmě r. 1652, že má býti pro každý kraj ustanovena zvláštní komise ke zkoumání přiznání podaného jednotlivcem o jmění, a dále určeno, že má býti přihlíženo ke všem osobám, jež dosáhly roku 20. a jsou usedlé, které totiž polovici svých pozemkův osívají a role vzdělávají potahem; z chalupníků považováni 4 za jednoho usedlého. R. 1654 byl seznam ten dokončen a nazván berní rolou, dle níž též daně vybírány. Aby pak touto daní postiženy býti mohly i živnosti, byly užitky živnostní i průmyslové odhadnuty tak, jako by byly poskytovány z pozemkův, a utvořeny tím usedlosti smyšlené (zvané fictitium). Ale brzy vyskytly se nedostatky takového zařízení, a stavové musili svolovati k berním vedlejším a výpomocným, aniž však nedostatky ty se odstranily.

R. 1714 bylo opět provedeno nové upravení: uloženoť patentem (2. března 1714) všemu duchovenstvu, vrchnostem, městům i poddaným, aby podali svá přiznání, na jejichž základě byla daň až dosud placená (3,180.480 zl.) rozvržena dle usedlostí. Za jednu usedlost vzat výnos 180 zl., a berně každé usedlosti byla vyměřena ze 60 zl. Katastr ten byl skončen r. 1726. Ježto však zpravování extraordinaria dálo se dle počtu usedlostí, a nebyl brán zřetel k rozsahu pozemků k jedné usedlosti náležejících, navrhli stavové r. 1749, aby při vyměřování berně bylo hleděno též na všechny pozemky vrchnostenské. Vyhovujíc návrhu tomu vydala Marie Terezie nařízení (22. května 1749), jímž znova byla uložena vrchnostem přiznání, která pak podrobena byla revisi. Při tom byli vyloučeni domkáři a řemeslníci, nemající rolí, a podrobeni zvláštní dávce ze své výživy a vedlejších užitků. Výsledek toho byl pak zvláštní systém berní, zvaný terezianský, jenž nabyv platnosti r. 1756 spočíval na katastru dvojím; rustikálním (pro pozemky selské) a na katastru zvaném exequatorium dominicale (pro pozemky panské). Dle tohoto systému obnášela daň z výnosu požitků selských 42,1 %, z výnosu požitků panských pouze 29 % a z domů panských jen 25 %.

Nespravedlivé toto rozdělení přimělo císaře Josefa II. k opětné reformě, a patentem ze dne 20. dubna 1775 byla stanovena hlavní zásada nového upravení daně pozemkové, totiž, že co do výšky její nemá býti rozdílu mezi pozemky selskými a panskými. Zároveň nařízeno nové měření obcemi, při čemž pozemky po prvé označovány byly čísly topografickými; pak vyšetřil se výnos pozemku na základě vlastního přiznání. Daň dle toho systému, zv. josefinským, obnášela ze 100 zl. hrubého výnosu při polích a vinicích 10 zl. 37½ kr., při lukách a zahradách 17 zl. 55 kr., při pastvinách a lesích 21 zl. 15 kr., a sice byla vyměřena daň každému jednotlivému majiteli pozemků zvlášť. Zároveň však bylo ustanoveno, že každému musí zbýti z hrubého výnosu 100 zl. nejméně 70 zl. pro živobytí a pro zapravování nákladu na pozemek a jiné výlohy. K vypisování a vybírání daně té byli ustanoveni zvláštní úředníci berní, kdežto dříve obojí zastávali zřízenci vrchnostenští. Systém ten trval pouze do r. 1790, ve kterém patentem z 30. dubna zaveden opět na krátkou dobu systém tereziánský, až za vlády Františka I. přikročeno bylo opět k novému upravení Daňový systém a patentem z 1. srpna 1793 zaveden systém zv. terezianojosefinský, jenž spočíval v podstatě na systému josefinském, a při kterém značně bylo uvolněno poddaným.

Nedlouho na to (patentem z 20. srpna 1810) byla v život uvedena opětná reforma a ustanovena k provedení jejímu zvláštní »dvorní komise k regulování berní«, jejíž práce byly sice válkami na čas přerušeny, která však dekretem z 23. prosince 1817 opětně svolána byla, by pracovala na trvalém katastru berním. K tomu účelu předsevzato podrobné měření celé země a vycenění užitků pozemkových (Katastr). Řádná daň pozemková, uložená na vyšetřený výnos, obnášela 16 % vyšetřeného výnosu čistého; k tomu byla od roku 1849 uložena přirážka ¹⁄₃ daně (»třetinová přirážka«) a pak přirážka válečná čili mimořádná v konečné sumě ⅓ daně řádné, tak že daň z pozemku se státními přirážkami činila 26⅔ % čistého výnosu. Vedle toho byly vybírány ještě přirážky k fondu vyvazovacímu, obecnímu, školnímu atd. Při nehodách živelních bylo poskytnuto částečné nebo úplné prominutí daně.

Katastr trvalý byl zaveden v Čechách. na Moravě, ve Slezsku, Dolním i Horním Rakousku, Solnohradsku, Štýrsku, Korutanech, Krajině, Přímoří, Dalmacii a ve velkovévodství Krakovském a zůstal zde v platnosti až do upravení daně pozemkové dle zákona ze 24. května 1869, tedy do konce r. 1880. Vedle něho byly v ostatních zemích rakouských až do této doby v platnosti jiné systémy. Tak byla v Haliči vybírána daň pozemková na nepatrně zlepšených základech katastru josefinského, v Bukovině řídila se sice daň ta dle vyšetřeného výnosu čistého, ale byla předepsána způsobem srostitým (konkretálním) obcím, a majitelé pozemků každé obce rozvrhovali pak část jim uloženou sami dle čísel katastru, aniž úřad zeměpanský při tom měl nějakého vlivu. V Tyrolsku a ve Vorarlberku byla ukládána daň ta dle vyšetřených hodnot poplatných nemovitostí. Uvedeným zákonem z r. 1869 byl zaveden v celém Rakousku jednotný princip, jenž platí až dosud.

Vedle daně pozemkové byla hlavně v městech placena zvláštní berně ze stavení, ne sice jako pravá daň domovní, nýbrž jakožto její rovnomocnina; tak přispívala města pražská a podobně i jiná na vyzbrojení pěchoty, na uhrazování dluhův a p. dle hodnoty jejich domů, které za tím účelem nejprve do 5. tříd byly vřaděny (v I. tř. byla daň 15 zl., v II. tř. 12 zl., v III. tř. 8 zl., ve IV. tř. 6 zl., v V. tř. 3 zl., v Praze obnos dvojnásobný), později do 7 tříd. První pokus zavésti daň domovní stal se patentem Josefa II. z 1. září 1788, jenž sice již za půl roku, současně s josefinským upravením daně pozemkové, vzal za své, byl však základem patentu z 23. ledna 1820, kterým samostatná daň domovní (placená ze stavení i z částí s ním souvisících) v celém Rakousku zavedena byla: pouze v Tyrolsku zůstalo až do nejnovějšího upravení daně pozemkové (1880) při starém systému, dle kterého byla stavení zpravidla na venkově jako části s pozemkem souvisící podrobena dani pozemkové.

Nyní rozeznává se daň domovní třídní a daň domovní činžovní (čili z nájemného). Patentem z 31. prosince 1812 zavedena pro celé Rakousko (v Čechách cirkulářem českého gubernia z 12. března 1813) daň z výdělku, patentem z 29. října 1849 daň z příjmů. Mimo tyto daně, zvané přímé, zavedeny jsou v Rakousku daně nepřímé a to: 1. daň potravní a) z piva, b) z vína a moštu, c) z výroby a prodeje lihovin, d) z výroby vína umělého a polovina v místech v příčině daně potravní za uzavřená prohlášených, e) z masa, f) z cukru, a 2. daně z věcí spotřebovatelných, a sice z hracích karet, kalendářův a periodických tiskopisův. (O nynějším upravení daní viz Daně.)

V Anglii vyskytuje se ve starých dobách zvláštní dávka fumage, která se odváděla z pozemků zpravidla v přírodninách bez povolení se strany sněmu, a sice až do revoluce Viléma III., dále shipmoney (lodní peníz), jenž se jeví jako daň válečná, pak excice (daně ze spotřeby) a customs (cla), jež vesměs sněmem povolovány býti musily. Do dávné doby sahá též vývoj daně pozemkové (Land-Tax), vyměřované dle výnosu pozemků. Celková suma její byla každoročně určena sněmem, a stavové sami rozdělovali ji svými orgány. Katastru nebylo, daňový systém spočíval na pouhém odhadu, jejž statkáři sami, v první řadě Justice of the Peace, bez kontroly předsebrali. Daň ta nebyla pevná, ježto výše její závisela na povolení stavů; teprve r. 1692 byl činěn pokus určiti pevnou míru berní, a sice stanoven výnos 1 liber za jednotku berní, z níž se platilo daně 1 šl. (= 3 %). Při této sazbě však nebylo dlouho setrváno a daň zvýšena až na čtyřnásobný obnos onen. Za Jiřího III. provedena další změna tím, že určen opět celkový obnos daně pro celou říši Anglickou (2,037.626 liber), který pak na jednotlivé země a dále na okresy i jednotlivce rozdělen byl dle výnosu pozemků, při čemž za základ vzat opět výnos 1 liber. Zvláštností je, že časem tato Land-Tax pozbyla povahy daně jsouc považována za hypothékární dluh, který zákonem (42. Jiřího III. c. 116) za výkupný prohlášen byl, tak že pak z takového pozemku žádná daň placena nebyla.

Za to však byla r. 1797 vedle staré Land-Taxy zavedena nová daň Income Tax z veškerého hospodářského příjmu, která r. 1842 byla opětně reformována a nazvána Income and Property Tax. Daň ta platí se z veškerých způsobů výdělku redukovaného na jednotku 1 liber. Katastru není, cenění děje se při každém pozemku zvlášť pod vrchním dohledem smírčího soudce (Justice of the Peace), jenž zpravidla bývá ustanoven z třídy velkostatkářské; není však dosud nikterak postaráno o spravedlivé rozdělení. Stará jest v Anglii též daň domovní. Mnozí shledávají v staré chimeny money (daň z krbu) z r. 1622 první její základ. Za Viléma I. vyvinula se z ní daň domovní, mající povahu daně z příjmu, vyměřená podle počtu oken a zavedená pouze v městech; vedle této byla pak r. 1695 ustanovena první pravá daň domovní v celé Evropě vůbec, zvaná Inhabited houses duty dle ceny nájemné a užívací, uložená pouze pro venkov.

Obě tyto daně trvaly po dvě století vedle sebe, až r. 1851 zavedena v celé Anglii i pro města tato vlastní daň domovní. Všeobecné daně z výdělku Anglie nemá, ježto veškeré způsoby výdělku jsou podrobeny dani z příjmu, a pouze z některých živností vybírají se zvláštní dávky ve formě licencí. Daně nepřímé jsou v Anglii veskrze státní; jsou to hlavně daně potravní: daň z lihu, piva, tabáku, kávy a čaje.

Ve Francii počíná novější období daňového systému od konce XVIII. století, a to založením katastru pozemkového. Práce k tomu směřující počaly r. 1791, byly však přerušeny událostmi politickými. R. 1798 nařízeno znova katastrální vyměření usedlostí, při čemž měly ihned odstraněny býti veškeré rozdíly stavovské a zvláštní privileje. Zákonem ze dne 15. září 1807 bylo nařízeno založení nového parcelového katastru stabilního, i předsevzata podrobná vyměření celé země, jednotlivých území i statků, dále ustanovení pozemků vzorných (types), jejich hodnota i výrobní způsobilost, dále vyměřování každé parcely i její vcenění, konečně založení zvláštní mapy rolí. Ježto práce taková vyžadovala značného času, byl zaveden prozatímní katastr, dle něhož na základě dosavadních vyměření byla rozvržena daň určená pro celou říši.

Před revolucí již byla zavedena ve Francii daň domovní, která však od prvopočátku měla povahu daně z příjmu nájemníkova a byla různá v jednotlivých provinciích. Po revoluci pak ustanovena zákonem ze dne 3. listopadu 1791 zvláštní daň contribution personelle et mobilière; první (contribution personelle) byla vyměřena z práce, druhá (contr. mobilière) z příjmu, pokud se tento jeví v rozsahu bytu a v nájemném. Při první byl berní jednotkou jeden pracovní den, berní míra byla v jednotlivých departementech různá. Zákonem z 21. dubna 1832 byla daň převedena na daň třídní, nejvyšší se sazbou 1 fr. 30 centů, nejnižší 50 centů pro každého obyvatele práce schopného. Contribution mobilière, zavedená nejprve pouze ve městech, byla zákonem ze 24. listopadu 1798 rozšířena i po celém venkově, a sice byla různá v rozličných departementech, aniž dbáno rozdílu mezi městy a venkovem; byla to contribution des portes et fenêtres, vyměřená dle počtu dveří a oken bytů. Zákonem z 21. dubna 1832 byla daň ta nově upravena a ustanoveno 6 tříd obcí a vedle toho dle různosti dveří a oken 48 různých stupnic.

Zákonem z 2. března 1791 zavedena zároveň se živnostenskou volností daň z výdělku, která zahrnovala daň osobní i živnostenskou; na výdělek ryze osobní uložena daň ze mzdy s hodnotou 3 dnů pracovních; za předmět daně z povolání, platů, živností a podniků nebyl vzat kapitál, nebo příjem, nebo druh živnosti, nýbrž zavedena pro všecky živnosti daň pevná (droit fixe), která se platila při vydání živnostenského listu a řídila se dle počtu najatých místností. Později ustanoveno 7 tříd. Vedle této daně platila se ještě jiná, zvaná droit proportionnel pro skutečný výnos, a sice bylo stanoveno 8 tříd provozovacích, z nichž každá rozdělena na 9 tříd místních. Vedle této daně z výdělku byla již r. 1791 vypsána daň z příjmu zcela nezávislá na obou druzích daně z výdělku, zvaná contribution mobilière, která se řídila rovněž dle nájemného. Daně ze spotřeby jsou všecky daněmi obecními. Státní daň zavedena pouze (zákon ze 26. dubna 1806) na výrobu soli, která dříve byla regálem.

Před sjednocením Itálie měl každý stát svůj zvláštní daňový systém. Ve všech státech tvořila základ jeho daň pozemková, k jejíž vybírání byly ve státech italských zařízeny zvláštní katastry, ponejvíce dle vzoru rakouského; pouze Piemont neměl katastrálního vyměření, nýbrž jen ocenění dle vzoru anglického. Daň velmi se různila; tak např. platilo se v Lombardii ze 100 lir hrubého výnosu 19,9 centů, v Toskáně pouze 9,1 centů.

Když pak Itálie od r. 1860 zaváděla sjednocenou správu, bylo hlavně i pomýšleno na jednotný daňový systém v celé Itálii; při tom opět v první řadě hleděno k dani pozemkové. Ježto se staré katastry co do cenění příliš lišily a proto ku všeobecné berni se nehodily, bylo předsevzato obecné vycenění, ale bez nového katastrálního měření. Teprve zákonem ze dne 14. července 1864 zaveden provisorní katastr (conquaglio provisorio), zároveň zrušena všechna privilegia, a suma 110 mil. lir rozvržena prozatím jako úhrnná daň na nové provincie. Současně s tímto provisorním katastrem jala se vláda zaváděti i zvláštní daň domovní. K tomu účelu proveden odhad všech stavení městských i venkovských a vyloučena pouze stavení rolnická, ovšem i stavení veřejná. Zákonem z 26. ledna 1865 byla daň tato obecně ustanovena v celé Itálii, skládajíc se z 12+¹⁄₂ % výnosu nájemného, a zákonem z 11. srpna 1870 znova upraveno rozdělení daně té v jednotlivé třídy. Zákon z 21. března 1877 zavedl daň z výdělku, a sice jedinou pro veškeré druhy výdělku, i živnostenského i osobního, dle 4 tříd (imposta sulla richezza mobile). Daně potravní v Itálii po zrušení daně z meliva v r. 1883 není.

Vedle různých dávek veřejných, zejména poplatkův a cel, vybírala se v Rusku zvláštní daň, která měla více povahu daně z hlavy nežli daně pozemkové; neukládala se totiž na pozemek, nýbrž na majitele pozemku (zvaného obrok), jenž odváděl určitou částku, aniž předsevzato nějaké měření nebo oceňování pozemků a jejich výnosů. Daň ta byla v každé obci (mir) tím způsobem vyměřena, že sečetl se počet »obroků« v obci; ježto však v Rusku zachovala se dlouho zásada společného vlastnictví obce, a majitelem pozemku vlastně obrok nebyl, nýbrž celý mir, ukládána daň vždy celému miru a od něho též jako od nedílného celku vymáhána. Mir pak rozvrhoval daň na své příslušníky.

Později ručil šlechtický statkář za daň v obcích jemu náležejících. Povinnost tato tížila ruskou šlechtu značně, zvláště v létech neúrody, nebo když za příčinou větších výdajů státních i daň byla zvýšena, a proto naléhala hlavně šlechta na opravu daně této.

Opravy takové provedeny hlavně ve století XVIII. a XIX., když se již utvořilo svobodné vlastnictví na místě vlastnictví obce. Tím teprve založen byl vlastní stav selský a utvořen přechod od staré daně z hlavy k dani z pozemků. Přechod ten počal ukazy z r. 1861 a 1862, kterými daň pozemková, spočívající na vlastnictví obce a osobním ručení vrchnosti šlechtické, měla býti spojena s vlastnictvím jednotlivých rolníkův, avšak bez osobní povinnosti berní a berní exekuce. Ukazem ze dne 30. května 1882 ustanoveno, že daň z hlavy od r. 1883 postupně nahrazena býti má jinými berněmi, a sice v několika létech dle toho, jak zavedeny budou jiné prameny příjmů. Již r. 1883 osvobozeno od daně z hlavy služebnictvo vrchností, které dříve bylo nevolné, a jiné osoby bez zaměstnání. Později byla daň tato zrušena i pro jiné třídy obyvatelstva, tak že r. 1883 obnášela pouze 20 mil. rublů, kdežto r. 1881 ještě 60+¹⁄₂ mil. vynášela.

Za to vznikly daně nové, a sice zákonem ze dne 17. března 1884 daň pozemková, rozvržená na jednotlivé pozemky dle určité, pro celou říši ustanovené sumy, při čemž určeno 1 jitro za jednotku pozemkovou. Dále zavedena daň domovní, vyměřená dle středního pětiletého platu nájemného, a to ne pouze z domů a stavení, nýbrž ze všech nemovitostí v městě se nalézajících (např. i ze zahrad). Odhad děje se zpravidla každých 10 let městskými úředníky ponejvíce pod skutečnou hodnotu. I tato jest daní repartiční jako daň z pozemků. Daň z výdělku, ustanovená zákonem ze dne 9. února 1865, skládá se z daně dvojí. Z veškerých podniků platí se totiž zvláštní »daň patentní« za právo koncesse (po způsobě francouzském). S podniky do první třídy náležejícími byla spojena jistá výhradná práva, jmenovitě právo k cizozemskému obchodu námořskému, právo k bankovním obchodům, ano tito »patentovaní« obchodníci byli dříve i osvobozeni od konání povinnosti vojenské (což přestalo zavedením obecné povinnosti vojenské).

Vedle těchto patentů byla zároveň ustanovena daň ze skutečného provozování živnosti, která je různá v jednotlivých městech dle jejich důležitosti průmyslové. Reforma provedena zákonem ze dne 6. prosince 1880 tím, že od daně patentní jsou vůbec osvobozeny menší podniky, kdežto větším podnikům přitíženo. Vedle toho platí se v Rusku ještě zvláštní daň úroková, za to není tam daní nepřímých (daně potravní).

V případě daňového subjektu je důležité rozlišovat pojmy poplatník a plátce daně. Poplatník je daňový subjekt jehož předmět (příjem či majetek) je podroben daně, zatímco plátce daně je subjekt, který je ze zákona povinen odvést do veřejného rozpočtu daň, kterou vybral od jiných subjektů nebo srazil jiným poplatníkům.

Předmět daně nám říká, z čeho je daň vybírána. Dříve jsme se například mohli setkat s pojmem daň z hlavy, kdy předmětem zdaněním byla osoba (hlava). Dnes se v daňových systémech s touto daní příliš nesetkáme. S čím se ale již setkáme, tak to je například zdanění majetku, spotřeby či příjmu. Nejdůležitější je definovat předmět daně co nejpřesněji. S tím souvisí dva pojmy, které se často zaměňují – vynětí z předmětu daně a osvobození od daně. Vynětí z předmětu daně znamená, že daný objekt není předmětem daně. Osvobození od daně nám říká, z jaké části předmětu daně se daň nevybírá. Můžeme se setkat jak s úplným osvobozením, tak částečným.

Základ daně může být hodnotový v Kč nebo specifický ve fyzických jednotkách. V souvislosti s hodnotovým základem se bavíme o relativní sazbě daně. Naopak u specifického základu se jedná o pevnou sazbu daně. Relativní sazbu daně dále dělíme na:

• konstantní – např. daň z hlavy,
• lineární (proporcionální) – procentuální sazba daně je pro všechny plátce stejná, výše daně je tedy přímo úměrná výši daňového základu,
• progresivní – čím vyšší je daňový základ, tím vyšší je procentuální sazba,
  • stupňovitá progrese – pro celý základ daně se použije sazba daně daného daňového pásma
  • klouzavá progrese – základ daně se postupně zdaňuje jednotlivými úrovněmi daňové sazby, kterými základ daně prochází
• regresivní – s rostoucím daňovým základem procentuální sazba klesá.

Podle druh předmětu daně rovněž můžeme určit jednotnou sazbu daně, která je stejná pro všechny druhy předmětu daně, neb diferencovanou sazbu daně, která se typicky vyskytuje u DPH.

Prostřednictvím odpočtů dochází k úpravě základu daně a tedy ovlivňování daňové povinnosti. Standardní odpočty snižují základ daně o předem stanovenou pevnou částku, jestliže při splnění zákonných podmínek. Nestandardní odpočty se odčítají od základu daně v prokazatelně vynaložené výši, která je limitována absolutně nebo relativně. Jedná se například o úroky z úvěrů na bytovou potřebu či příspěvky na penzijní připojištění a pojistné na penzijní pojištění.

Slevy na dani mohou snížit samotnou daňovou povinnost (vypočtenou daň). Sleva na dani může být stanovena absolutně – pevnou částkou, nebo relativně – procentuálně. Nejčastěji se nám vybaví slevy na dani v souvislosti s daní z příjmu fyzických osob, kde se může jednat například o základní sleva na poplatníka, sleva na manželku (manžela) žijící s poplatníkem v domácnosti, sleva z titulu pobírání invalidního důchodu, sleva držitele průkazu ZTP/P, či sleva pro studenta. Nicméně slevu na dani najdeme i u jiných daní – například u silniční daně v souvislosti s kombinovanou dopravou.

Zvláště u daně z příjmů se objevuje termín rovná daň (zejména u daně z osobního příjmu), systém čistě lineární daně s jednotnou sazbou, odstraňující odchylky a výjimky, zejména úlevy. To zjednodušuje administraci (a tím snižuje náklady) jak výběru a vymáhání daně státem, tak stanovení a odvod plátcem.

Taková daň s prakticky jednotnou sazbou v Česku platí pro daň z příjmu podniků (právnických osob).[4]

Daňový subjekt je povinen umožnit správci daně zahájení a provedení daňové kontroly

a zajistit vhodné místo a podmínky k provádění daňové kontroly, a to přiměřené možnostem daňového subjektu. Dále je povinen poskytnout informace o své organizační struktuře, o pracovní náplni jednotlivých útvarů, o oprávněních jednotlivých zaměstnanců a dalších osob a poskytnout informace o uložení účetních záznamů a jiných informací. Dále je povinen předložit důkazní prostředky pro doložení svých tvrzení, nezatajovat důkazní prostředky, a to i ty, které sice nemá k dispozici, ale je mu známo, kde se nacházejí, umožnit jednání s kterýmkoli zaměstnancem a další osobou, která zajišťuje činnosti daňového subjektu,

zapůjčit správci daně jím vyžádané doklady a další věci, případně poskytnout vzorky pro expertízu, umožnit přístup na pozemky, do každé provozní budovy, místnosti a místa, včetně dopravních prostředků a přepravních obalů.

Mezi práva daňového subjektu se řadí: předkládaní důkazních prostředků, nebo navrhovat důkazní prostředky, které on sám nemá k dispozici, být přítomen jednání se svými zaměstnanci nebo dalšími osobami, které vykonávají jeho činnosti, vyvracet pochybnosti vyjádřené správcem daně a podávat stížnost na postup.

Jedním z důvodů pro vyhlášení daňové amnestie může být potřeba rychlého získání finančních prostředků v době finanční krize. Je také pravděpodobnější, že v době finanční krize se budou firmy spíše uchylovat ke krácení daně a dalším daňovým podvodům a proto může být daňová amnestie v tomto období vhodná. Vlády států, které praktikují politiku daňových amnestií se často domnívají, že tímto krokem dokáží dát podnikům, ale i jednotlivcům novou šanci a věří, že jejich rozhodnutí povede k vyšší efektivitě při výběru daní.[10]

Vlády se také uchylují k daňovým amnestiím, v případech, kdy nemají efektivní nástroje nebo dostatečné množství informací k tomu, aby mohli vymáhat daně přímou cestou. Děje se tak hlavně v případech nezdaněného majetku v zahraničí a zejména pak v daňových rájích. K podobný krokům mohou ale přistoupit i vlády při výběru daní na vlastním území v případě, že nemají kvalitní kvalitní instituce pověřené výběrem daní, což je ve většině případů charakteristické pro rozvojové země.

Dalším z možných důvodu může být využití daňové amnestie jako politického nástroje během předvolební kampaně. V některých případech se můžeme setkat s daňovými amnestiemi v rámci podstatných reforem daňového řadu, nebo na nátlak některých zájmových skupin.

S výběrem daní jsou spojené administrativní náklady a to zejména finanční a personální. V některých případech mohou tyto náklady přesáhnout vymáhanou částku, pak už se jí logicky nevyplatí vymáhat, zde se zdá být relativně levná daňová amnestie výhodnou variantou.

I přes některé, zejména krátkodobé, pozitivní dopady daňové amnestie se najde mnoho jejích odpůrců.

Hlavním argumentem proti daňové amnestii je fakt, že jejím vyhlášením dochází k narušení principu právní jistoty, což může naopak vést ke zvýšení výskytu daňových podvodů. Toto platí obzvláště v případech, kdy stát aplikuje tuto politiku opakovaně a předvídatelně.

Dalším argumentem proti daňové amnestii, který má jak právní, tak morální aspekt, je otázka spravedlnosti vůči jedincům a společnostem, které řádně platí daně.

Celkový efekt daňové amnestie, po zhodnocení krátkodobých i dlouhodobých dopadů, stále zůstává sporný a jedná se tak o kontroverzní politiku.

V rámci Spojených států amerických se odvíjí politika daňových amnestií od přístupu jednotlivých států.

Například ve městě Los Angeles bylo vybráno celkem 18.6 milionů amerických dolarů v rámci programu daňové amnestie, který zde byl zrealizován v roce 2009. Celková vybraná částka převýšila odhady o 8.6 milionu dolarů a ušetřila podnikatelům 6.7 milion dolarů.[11]

V roce 2007 byl v Rusku vyhlášen program daňové amnestie, který během prvních šesti měsíců vynesl v přepočtu 130 milionů amerických dolarů. Tato daňová amnestie se nevztahovala na kohokoliv, kdo byl dříve usvědčen z daňových podvodů.[12]

Mezi lety 2008 a 2016 fungoval v Norsku program daňové amnestie zaměřený na jedince, kteří vlastnili nezdaněný majetek v zahraničí. Ti, kteří se dodatečně k vlastnictví přiznali nemuseli platit žádné penále a nebyli ani trestně stíháni. Studie z roku 2022, která zkoumala dopady výše zmíněné amnestie došla k závěru, že zhruba 1500 jedinců se dodatečně přiznalo k vlastnictví majetku v zahraničí a v následujícím období se jejich odvody na daních zvedly o 30%[13]

Ministerstvo financí České Republiky uvažovalo v roce 2010 nad zavedením daňové amnestie, nicméně nakonec se pro tento krok nerozhodlo, což odůvodnilo chystanou právní úpravou, která měla umožnit lepší komunikaci s daňovými ráji a také měla obsahovala možnost zmírnit postihy za daňové podvody, pokud viník přizná a projeví lítost nad svým jednáním.[14]

V ekonomii je Lafferova křivka teoretickou reprezentací vztahu mezi vládními příjmy zvýšenými o zdanění a všemi možnými sazbami zdanění. Používá se k ilustraci konceptu elasticity zdanitelného příjmu (zdanitelný příjem se změní v reakci na změny daňové sazby). Křivka je konstruována myšlenkovým experimentem. Za prvé je zvažována výše daňových příjmů získaných při extrémních daňových sazbách 0 % a 100 %. Je jasné, že 0% daňová sazba nezvýší žádné příjmy, ale hypotéza Lafferovy křivky je taková, že 100% daňová sazba také nebude generovat žádné příjmy, protože při takové sazbě již neexistuje žádná motivace pro racionálního daňového poplatníka vydělávat jakýkoli příjem, takže získané příjmy budou 100% z ničeho. Ak 0% sazba, aj 100% sazba zdanění nevytvářejí žádný příjem, vyplývá z vety o extrémní hodnotě, že mezi tím musí existovat alespoň jedna sazba, kde by byl daňový příjem maximální. Lafferova křivka je typicky reprezentována jako graf, který začíná při 0% dani, nulovém výnosu, stoupá k maximální sazbě příjmu zvýšené při střední sazbě zdanění a poté opět klesá na nulový příjem při 100% daňové sazbě.

Jedním z potenciálních výsledků Lafferovy křivky je, že zvýšení daňových sazeb za určitý bod bude kontraproduktivní pro zvýšení dalších daňových příjmů. Hypotetická Lafferova křivka pro jakoukoli danou ekonomiku může být pouze odhadována a takové odhady jsou někdy kontroverzní. The New Palgrave Dictionary of Economics uvádí, že odhady daňových sazeb maximalizujících příjmy se značně lišily, se středním rozsahem kolem 70 %.

Většina vlád přijímá příjmy, které převyšují příjmy, které lze zajistit nezkreslenými daněmi nebo daněmi, které poskytují dvojí dividendu. Teorie optimálního zdanění je odvětvím ekonomie, které uvažuje o tom, jak mohou být daně strukturovány tak, aby poskytovaly co nejmenší mrtvou váhu nebo poskytovaly nejlepší výsledky z hlediska sociálního blahobytu. Ramseyho problém se zabývá minimalizací nákladů na mrtvou váhu. Protože náklady mrtvé váhy souvisejí s elasticitou nabídky a poptávky po zboží. Vyplývá z toho, že umístění nejvyšších daňových sazeb na zboží, u kterého je nejvíce nepružná nabídka a poptávka, povede k nejnižším celkovým nákladům na mrtvou váhu. Někteří ekonomové se snažili integrovat optimální daňovou teorii s funkcí sociálního blahobytu, která je ekonomickým vyjádřením myšlenky, že rovnost je cenná ve větší či menší míře. Pokud jednotlivci zažívají klesající výnosy z příjmu, pak optimální rozdělení příjmu pro společnost zahrnuje progresivní daň z příjmu. Mirrleesova optimální daň z příjmu je podrobný teoretický model optimální progresivní daně z příjmu v tomto smyslu. V posledních letech byla platnost teorie optimálního zdanění diskutována mnoha politickými ekonomy.

Část Historie vznikla redakční úpravou hesla Bernictví (OSN III. 847) od dr. Č. Kliera (†1927)

• Gindely, Anton: Geschichte der böhm. Finanzen 1526–1618.
• d'Elvert, Christian: Zur Oesterreichischen Finanz-Geschichte, mit besonderer Rücksicht auf die böhmischen Länder (Schrifften 25). Brünn, C. Winiker, 1881.
• Peníze nervem společnosti. K finančním poměrům na Moravě od poloviny 14. do počátku 17. století. Edd. Borovský, Tomáš, Chocholáč, Bronislav, Pumpr, Pavel. Brno, Matice moravská 2007. ISBN 978-80-86488-42-4
• Sterneck, Tomáš: Město, válka a daně. Brno v moravském berním systému za dlouhé války s Vysokou Portou (1593–1606). Brno, HÚ AV 2008. ISBN 80-7286-070-4
• Hamerníková B., Kubátová K.: Veřejné Finance; nakladatelství Eurolex Bohemia; 1999; Praha 2

• Daně (historie)
• Daňová kontrola
• Desátek
• Dotace
• Přerozdělování
• Subvence
• Lafferova křivka
• Daňová spravedlnost
• Dvojí zdanění
• Seznam zemí podle daňových příjmů

kritika, problémy vedoucí k nekontrolovanému růstu státní správy a tím daní:

• Cyril Northcote Parkinson
• Laurence J. Peter
• Rahnova křivka
• Den daňové svobody
• Anarchismus
  • Anarchokapitalismus
• Libertarianismus
• Minarchismus

• Obrázky, zvuky či videa k tématu daň na Wikimedia Commons
• Slovníkové heslo daň ve Wikislovníku
• Téma Daň ve Wikicitátech
• Databáze EU "Daně v Evropě" (TEDB)
• cds.mfcr.cz Archivováno 6. 2. 2006 na Wayback Machine – Česká daňová správa
• Daňový portál, daneelektronicky.cz, portál státní správy pro elektronické podání přiznání daní obyvatelů
• Daně a poplatky, business.center.cz

články:

• (anglicky) The case for flat taxes, Pioneered in eastern Europe, flat tax systems seem to work because they are simple – Economist, 14.4.2005