Ekologická daň

• a) poplatky na hrazení nákladů (angl. cost-covering user charges)

Výnos z těchto daní je využíván k odstranění negativních dopadů na životní prostředí, které zaviňuje chování určitého daňového subjektu. Příkladem může být svoz domovního odpadu.

• b) stimulační daně (angl. revenue-raising taxes)

Stimulační daně mají za úkol měnit a upravovat chování daňových subjektů tak, aby bylo prospěšné pro životní prostředí.

• c) fiskální daně (angl. incentive taxes)

Úkolem fiskálních daní je získat co nejvyšší fiskální výnos.[5]

• a) čisté Pigouovské daně

Tato daň získala své jméno dle anglického ekonoma Arthura C. Pigoua a vychází z teorie externalit. Tato teorie je založena na myšlence, že daň by se platila za každou jednotku znečištění v takové výši, aby vyrovnala mezní náklady výroby. Účelem daně je tedy zdaňování přímých příčin, které způsobují zhoršování životního prostředí. Vyvstává problém se stanovením výše daně, jelikož je výpočet externích nákladů obtížný, což vysvětluje, proč jsou tyto daně používány pouze jako teoretický koncept.

• b) nepřímé ekologické daně

Nepřímé ekologické daně jsou uvalovány za účelem příznivého ovlivnění životního prostředí, avšak i zde je problém se stanovením výše daně. U těchto daní se nezdaňuje emisní jednotka (jako i čisté Pigouvské daně), ale výrobky způsobující ekologickou škodu. Jako příklad můžeme uvést daň z ropných produktů.

• c) daně s neplánovanými ekologickými vlivy

Jak již napovídá sám název, jedná se o daně, jejichž vytvoření nebylo za účelem ochrany životního prostředí, ale nakonec na něj vliv mají. Jedná se například o sníženou sazbu daně z přidané hodnoty.

• d) účelové ekologické daně

Do této kategorie spadají všechny daně, jejichž výnos či alespoň jeho část je vázána na financování ochrany životního prostředí. [6]

Které slouží k ochraně životního prostředí:

• a) daně z motorových paliv

Jedná se o fiskálně nejdůležitější ekologickou daň. Spadá sem zdaňování motorových paliv všeobecnými spotřebními daněmi a daní z přidané hodnoty.

• b) daně z automobilů

Do daní z automobilů spadají tři skupiny daní - daň z prodeje motorových vozidel, roční poplatky související s vlastnictvím nebo užíváním motorového vozidla a daň uvalená na automobily právnických osob či podnikajících fyzických osob používaná k nepodnikatelským účelům.

• c) daně z energetických surovin

Do této kategorie spadají daně z uhlí, lehkých a těžkých topných olejů, zemního plynu a elektrické energie.

• d) daně z emisí

Zde můžeme zařadit poplatky za těžbu nerostných surovin a platby za využívání životního prostředí.[7]

Tedy podle techniky, jakou jsou uloženy a v praxi zdaňovány:

• a) emisní daně a poplatky

Tato daň je placená přímo z emisí, přičemž je očekáváno, že budou mít přímý vliv na pokles množství škodlivých látek.

• b) výrobkové daně

V případě výrobkových daní se jedná o daně, jež jsou uvaleny na výrobky, u kterých jejich spotřeba, výroba, použití či likvidace působí na znečišťování životního prostředí.

• c) uživatelské poplatky

Uživatelské poplatky slouží k pokrytí nákladů vynaložených na poskytování určitých veřejných služeb, například za sběr a likvidaci odpadů. Převážně bývají tyto poplatky vybírány samosprávnými celky.

• d) administrativní poplatky

Tento typ poplatků je vybírán v souvislosti se speciálním povolením.

• e) odčitatelné daňové položky

Odčitatelné daňové položky neřadíme do klasických daňových nástrojů, avšak jejich vliv na ochranu životní prostředí je pozitivní.[7]

1. daně nepřímé - daně z pevných paliv, elektřiny a zemního plynu
2. daně s neplánovanými ekologickými dopady - spotřební daně jako daň z pohonných hmot a daň silniční

Spotřební daně byly do zavedení tří nových ekologických daní zákonem č. 261/2007 Sb. největším zdrojem příjmů z ekologických daní.[12]

• poplatek za znečišťování ovzduší
• poplatky za výrobu a dovoz regulovaných látek a výrobků, které je obsahují (freony)[13]

• platba za odebrané množství podzemní vody
• poplatky za vypouštění odpadních vod do vod povrchových
• poplatek za povolené vypouštění odpadních vod do vod podzemních
• platba k úhradě správy vodních toků a správy povodí[14]

• úhrada z dobývacího prostoru - úhrada z vydobytých nerostů na výhradních ložiskách nebo vyhrazených nerostů po jejich úpravě a zušlechtění[15]

• odvody za odnětí půdy ze zemědělského půdního fondu
• poplatek za odnětí dle lesního zákona[16]

• poplatky za uložení odpadů
• poplatek za provoz systému shromažďování, sběru, přepravy, třídění, využívání a odstraňování komunálních odpadů
• poplatek na podporu sběru, zpracování, využití a odstranění vybraných autovraků – registrační a evidenční poplatek dle zákona o obalech.[17] Tento poplatek je jednorázový a platí se při první přeregistraci použitého auta kategorie M1 a N1 v ČR. Vozidla, která splňují emisní normy Euro 3, 4 a 5 jsou od ekologického poplatku osvobozena. Pokud vozidla splňují emisní normu Euro 2 platí se při převodu vozidla 3 000 Kč. Za vozidla, která splňují pouze Euro 1 se platí 5 000 Kč. Vozy nesplňující žádnou emisní normu (poplatek 10 000 Kč) se ve většině případů nevyplatí již převádět a je lepší je ekologicky zlikvidovat.[18]

V souladu se snahou sjednotit ekologické zdanění v EU byla přijata Směrnice Rady 2003/96/ES, která určuje spodní hranici zdanění elektřiny a energetických produktů, mezi které patří například uhlí, zemní plyn a minerální oleje. Ke zdanění těchto produktů však dochází pouze v případě, že jsou použity jako paliva nebo pohonné hmoty. Na způsobu využití (palivo/pohonná hmota) závisí i směrnicí určené minimální sazby. Směrnice také zakazuje vládě členského státu na svém území uplatňovat daňové sazby nižší, než je uvedená minimální sazba.[20]

Jelikož daňové systémy některých zemí při vstupu do EU tyto požadavky nesplňovaly, byly nuceny si vyjednat lhůtu pro jejich implementaci.[20] Státy, okterých je řeč byly poté nuceny provést tzv. Ekologickou daňovou reformu (EDR). EDR má snížit daňové zatížení práce a kapitálu a přesunout jej na statky, které negativně ovlivňují životní prostředí. Hlavním účelem EDR je motivovat subjekty, jež způsobují znečištění ke snížení produkce škodlivin na minumum.[21]

O zavádění ekologických daní si rozhoduje každý Indický stát samostatně, což může potažmo vést k celkové nepřehlednosti opatření.[22]

Roku 2011 byla ve státě Gudžarát zavedena daň z elektřiny pocházející z neobnovitelncýh zdrojů. Daň se vztahuje pouze na společnosti, jejichž výrobní kapacita je více než 1000kW. Výtěžek z daně je primárně určen na ochranu životního prostředí a podporu obnovitelných zdrojů energie.[23]

Od roku 2013 platí ve státě Góa daň z prodeje znečišťujících látek. Daň byla zavedena za účelem snížení celkové uhlíkové stopy státu.[22]

Ve státě Sikkim platí od roku 2005 unikátní daň zaměřená na v přírodě nerozložitelné látky. Daň se vztahuje jak na látky vyrobená lokálně, tak na látky, které byly dovezeny. Stát Sikkim také zřídil zvláštní fond, do kterého jsou ukládány příjmy z této daně, které jsou posléze využívány na prezervaci tamějšího prostředí.[24]

Daň na stará vozidla je v platnosti v 6 z 28 celkových států Indie. Jejím účelem je odradit obyvatelstvo od provozování starých a neekologických vozů.

Poplatky za vjezd motorovým vozidlem se platí na následujících mástech: Manálí, Rohtang, Solang, Šimla a Mussoorie. Výše poplatku se různí podle kategorie vozidla - nejméně se platí za dvoukolová vozidla a nejvíce za autobusy a nákladní vozdila.[22]

Daň pro rozvoj lesů je daň z přidané hodnoty, která se vztahuje na produkty z lesů v 5 indických státech ve výši od 1 do 12 %. Každý stát si určuje výši daně podle svého uvážení. Pouze stát Karnátaka využívá příjmy z daně pouze v oblasti životního prostředí.[22]

Daň pro čistou energii byl první počin indické vlády, který zavedl ekologickou daň na celonárodní úrovni. Daň byla zavedena roku 2010 a vztahuje se na obchod s fosilními palivi, kterými jsou rašelina, uhlí a lignit.[25]