Anarchokapitalismus

Liberalismus staví svobodu jednotlivce na první místo. Každý jednotlivec má dle tezí přirozeného práva zaručeno právo na život, svobodu a majetek. Trh je jen místem střetávání zájmů jednotlivců, působením „neviditelné ruky trhu“ dochází k naplnění individuálních zájmů.

Přesto však klasičtí liberálové připisují určitý, byť minimální, význam státu, který je garantem přirozených práv. V tomto místě se dotýkáme sporného bodu, kde se obě teorie rozcházejí. Anarchokapitalisté totiž odmítají jakýkoli stát a jakoukoli formu donucení. Tímto se zároveň ztotožňují s jednou ze základních myšlenek anarchismu, neboť absence státu je primárním rozlišovacím znakem od ostatních politických doktrín.

Společným východiskem obou směrů je individuální svoboda a pojetí přirozeného práva.

Podle koncepce přirozeného práva končí svoboda jednotlivce tam, kde začíná svoboda druhého.^[zdroj?] Zatímco jiné směry anarchismu kladou důraz především na osobní svobodu jednotlivce, pro anarchokapitalisty jsou stejně důležité osobní i ekonomická svoboda.[9] Mezi základní ekonomické svobody patří soukromé vlastnictví, které je absolutně nedotknutelné.[9]

Koncepci přirozeného práva z pozic anarchokapitalismu rozvinul a přepracoval americký teoretik Murray Rothbard. Existenci státu považuje za nemorální a proto je zapřisáhlým zastáncem neomezeného kapitalismu jako jediného etického politického a společenského systému. Murray Rothbard dává přednost svobodě před rovností, a to proto, že si myslí, že pokusy zařídit rovnost se rovnají „vzpouře proti přírodě“.[10] Snaha o dosažení rovnosti je tedy požadavek, který se vymyká přirozenému řádu. Rovnost je tedy něco nepřirozeného, neboť „každý jedinec je unikum“. Jedinou rovnost, kterou považují anarchokapitalisté za přípustnou, ba žádoucí, je rovnost práv. Podle všeobecně rozšířené doktríny sociálních anarchistů však rovnost neznamená „zestejnění“, nýbrž rovnost na poli práva, respektu a úcty k jednotlivcům, rovnost v přístupu k bohatství a k podílu na moci.[10] V tomto je vidět rozpor se sociálními anarchisty.

Anarchokapitalisté vyvozují lidská práva z práva na osobní vlastnictví a z konceptu sebevlastnictví – člověk je vlastníkem svého těla.[11] Například vražda porušuje vlastnická práva zavražděného k jeho vlastnímu tělu.[12]

Pojetí svobody je vymezeno vztahem „svoboda od“ (něčeho). Jedná se o negativní vymezení svobody, které zahrnuje onu absolutní svobodu jedince a jeho právo na majetek ve smyslu ochrany těchto práv „před útoky ostatních jedinců“.

Anarchokapitalisté pak odmítají veškeré formy pozitivního práva, které zahrnuje např. právo na sociální zabezpečení či minimální mzdu. Absence vztahu „svoboda k“ je však nepřijatelná pro ostatní názorové proudy anarchistů a koliduje zejména s pojetím sociálních anarchistů, dle nichž je člověk tvor společenský a „spolupráce se stala jedinou cestou k pokroku, rozvoji a bezpečnosti“.[14]