Rakouské přímoří

Rakouské Přímoří v roce 1897

Rakouské Přímoří a jeho tři země: Gorice a Gradiška, Istrie, Terst

Habsburská monarchie získala svrchovanost nad pobřežím severního Jadranu s přístavy Terstem a Rijekou v roce 1382, resp. 1474. Převaha Benátské republiky na Jadranu a nebezpečí expanze Osmanské říše zpočátku neumožňovaly konsolidovat a rozvinout tyto pobřežní državy. Obě města si zachovala svoji autonomii až do 18. století.

Císař Karel VI. rozšířil svoji námořní moc mírem s Turky a vyhlášením svobodné plavby na Jadranu. V roce 1719 prohlásil Terst a Rijeku svobodnými přístavy. V roce 1730 začal Přímoří centrálně spravovat z Terstu. Opačně postupoval císař Josef II., když v roce 1775 oddělil správu obou hlavních přístavů a Rijeku připojil k Uherskému království. Terst se stal součástí dědičných zemí a krátce nato byl spojen s Goricí a Gradiškou.

Počátkem napoleonských válek Habsburská monarchie získala v roce 1797 na základě míru v Campo Formio od Benátska Istrii a ostrovy Kvarnerského zálivu. Nově vzniklé Rakouské císařství však o tuto oblast včetně všech jadranských zemí záhy přišlo Bratislavským mírem ve prospěch napoleonského italského království. Následný Schönbrunský mír (1809) přeměnil tato území na Ilyrské provincie, které byly přímo spravovány Francií. Porážkou Napoleona Rakousko znovu získalo tuto oblast v roce 1813 a celé Přímoří včetně Terstu, Gorice a Gradišky i celé Istrie se stalo spolu s ostrovy Kvarnerského zálivu, dále Rijekou s jejím zázemím a vlastním Chorvatskem (bez Vojenské hranice, ale s Karlovacem) jedinou správní jednotkou – Ilyrským královstvím (1816–1849).

Znak Přímoří 1849–1867

V roce 1822 byla Rijeka a Chorvatsko odděleny a staly se součástí Uherského království. Ilýrie byla rozdělena na dvě provincie, lublaňskou a terstskou, která se dále dělila na čtyři okresy: Gorice (Görz; včetně Gorice a Julského Benátska), Istrii (Istrien; východní Istrie a ostrovy Kvarnerského zálivu), Terst (Triest; terstské vnitrozemí a západní Istrie), a město Terst (Triester Stadtgebiet). Kolem roku 1825 bylo dělení reorganizováno na Istrii se sídlem v Pazinu a Goricko, přičemž Terst se svým bezprostředním okolím byl odloučen od místní správy a podřízen přímo Koruně.

Roku 1849 bylo Ilyrské království zrušeno a Přímoří se stalo samostatnou korunní zemí s místodržícím v Terstu. Skládalo se z markrabství Istrie, okněžněného hrabství Gorice a Gradišky a od nich odděleného Terstu. V roce 1861 se Gorice s Gradiškou a Istrie staly samostatnými korunními zeměmi a roku 1867 v souvislosti s rakousko-uherským vyrovnáním získal autonomii i Terst. Vrchní zemské hejtmanství zůstalo v Terstu.

Níže uváděná tabulka odpovídá sčítání lidu v roce 1910 (v Terstu v r. 1911). Rakouské přímoří obývaly uvedené jazykové komunity, které se zjišťovaly podle „obcovací řeči“, protože se při sčítání nepřihlíželo ani k příslušnosti k etnické skupině, ani k mateřskému jazyku. Kromě malé srbské komunity v Terstu a obce Peroj v Istrii obydlené etnickými Černohorci může být naprostá většina chorvatských mluvčích považována za Chorvaty. Italština a furlanština byly od roku 1880 počítány za jednu obcovací řeč a jsou uváděny jednotně jako italština. Extrapolací z italského sčítání lidu 1921, jediného ve 20. století, kdy byla furlanština počítána jako oddělená kategorie jazyka, může být počet furlanských mluvčích odhadován na 60 000–75 000. Rakouské přímoří obýval značný počet cizinců (kolem 71 000 neboli 7,9 % z celkové populace), kteří nebyli na obcovací řeč dotazováni. Více než polovina z nich žila v Terstu; většinou to byli občané Italského království, následováni občany Uherska a Německa. Předpokládá se, že jejich většinu (75 %) tvořili Italové, méně pak Němci, Chorvaté (z Rijeky, Chorvatska a Slavonie), Slovinci (z Benátského Slovinska) a Maďaři.

V období kolem druhé světové války došlo k výrazným změnám v národnostním složení obyvatelstva. Před válkou a během ní italská vláda podporovala přesuny slovanského obyvatelstva do Apulie a Kalábrie v jižní Itálii a do východní Afriky a naopak osidlování Istrie obyvateli jižní Itálie. Italští učitelé vyučovali v mateřských a základních školách, aniž by znali místní jazyk. Po válce opustila jugoslávkou zónu B značná část obyvatelstva (prameny uvádějí odlišně od 10 000 do 40 000), převážně Italů, jak nuceně, tak dobrovolně. Zbytky německé menšiny byly z této zóny násilně vystěhovány.

Na území Přímoří žijí v jednotlivých státech významné menšiny. Vzhledem k tomu, že statistické jednotky nerespektují rozlohu původního Přímoří, jsou dále uvedené údaje odhady. Italů žije ve Slovinském přímoří asi 2 000 (sčítání 2002), na chorvatském území jich je (sčítání 2001) přes 17 000 a Slovinců 3 000. Oproti začátku 20. století zde přibyly významnější menšiny Srbů (11 000) a Bosňáků (4 000). V italských oblastech žije podle úředního odhadu z roku 2005 přibližně 61 000 Slovinců.