Spotřební daň

Předchůdcem spotřebních daní byl akcíz, daně, které stát vybíral při výrobě a prodeji vybraného zboží. Šlo původně o trhové poplatky, mýto apod., později transformované ve všeobecné zdanění zboží osobní spotřeby, především potravin. Na českém území byl akcíz realizován až do roku 1942 jako tzv. potravní daň na čáře, tedy zvláštní daň, která byla vybírána při dovozu potravin do tzv. uzavřených měst.

Spotřební daň bývá využívána k politickým či finančním potřebám. Důvodem vedle naplnění státního rozpočtu je i řešení problémů ohledně zdraví a bezpečnosti společnosti, ochrany životního prostředí a v některých zemích i společenské morálky. Vyšší cenou klesá poptávka po výrobcích zasažených touto daní. Příjem putuje zpátky do systému a je využit v oblastech týkajících se stejné tematiky, například odvykací centra pro závislé, protitabákové kampaně, léčba nemocných postižených rakovinou jater, plic, vysazování nových stromů, atd.

Spotřební daň se liší od dani z přidané hodnoty ve dvou důležitých bodech. Je zpravidla selektivní: tzn. platí na nějakou skupinu specifických výrobků, které většinou souvisí se zdravotními riziky nebo s nebezpečím pro životní prostředí. Zatímco DPH se vztahuje na většinu produktů pro spotřebitele v různých výších nebo se jedná o výjimky.

Druhým rozdílem je, že DPH se počítá jako procentuální částka ze základu, který zahrnuje i spotřební daň. Ta je přičítána fixní částkou podle naturální jednotky zboží (resp. minimální částkou). Na fakturách a účtenkách pak DPH lze vidět zvlášť a snadno vyčíst hodnotu, ale u spotřební daně to není možné.[1]

V Česku jsou předmětem daně tabák, alkohol a pohonné hmoty (tvoří většinou více než 50 % ceny zdaněného zboží). Zdaňovací období pro tuto daň je jeden měsíc, pokud ale v tomto měsíci nevznikne povinnost daň přiznat, nemusí se podávat daňové přiznání. Plátci daně jsou výrobci a provozovatelé tzv. daňových skladů. Poplatníky jsou pak kupující výrobku, daň je obsažena v ceně výrobku, jako je tomu například i u DPH.[2] Daň se započítává do základu pro výpočet DPH, tedy nezvyšuje cenu samotného výrobku, ale i hodnotu DPH. Sazby daně jsou většinou stanoveny samostatně pro každý typ výrobku v závislosti na měrných jednotkách (l, kg, ks, ...) a nezáleží na kvalitě surovin a výrobku takového. Od roku 2004 vykonává její správu Celní úřad, do konce roku 2003 správu vykonával Finanční úřad. Spotřební daň tvoří přibližně 14 % státního rozpočtu ČR.[3]

Jednotlivými spotřebními daněmi dle zákona o spotřební dani jsou:

a) daň z minerálních olejů,

b) daň z lihu,

c) daň z piva,

d) daň z vína a meziproduktů,

e) daň z tabákových výrobků,

f) daň ze surového tabáku,

g) daň ze zahřívaných tabákových výrobků,

h) daň z elektřiny,

i) daň z pevných paliv,

j) daň ze zemního plynu a některých dalších plynů.

Spotřební daň se vybírá prodejem kolků pro označení lahví lihovin nebo krabiček od cigaret. Bez těchto kontrolních prvků je zakázané produkty nabízet k prodeji. Výrobce si od státu koupí větší množství tabákových nálepek nebo kontrolních pásků (alkohol), které pak nalepuje na místa tak, aby při otevření produktu došlo k viditelnému poškození. Tyto kolky jsou tisknuty Státní tiskárnou cenin a obsahují mnoho bezpečnostních prvků.[4]

Příklad spotřební daně, šedý obdélník představuje příjem státu z této daně

Stát inkasuje celou částku spotřební daně. Ta se ale rozloží mezi spotřebitele a výrobce, neplatí tedy, že vše platí zákazník. Podrobněji na příkladu se spotřební daní u krabičky cigaret:

Krabička cigaret stojí 37 Kč a stát chce uvalit 5 Kč/ks spotřební daň. Kdyby cena zůstala stejná, výrobce by přišel o 5 Kč ze zisku. Kdyby se cena zvýšila na 42 Kč, zákazník by zaplatil navíc 5 Kč. Ani jeden z případů se však skutečně nestane. Zdražení cigaret povede i díky substitučnímu a důchodovému efektu ke snížení poptávaného množství. Výrobce tedy musí reagovat snížením ceny k dosáhnutí rovnováhy (viz diagram). Krabička tedy v konečném součtu bude stát méně než 42 Kč. Podle modelového příkladu a diagramu je konečná cena 41 Kč. Stát tímto získá (5 Kč × 750 000 000) 3,75 miliard Kč na spotřební dani, která se na jednu krabičku rozloží mezi zákazníka (4 Kč) a výrobce (1 Kč).[12]

Problémem spotřební daně je v některých případech dvojí zdanění. Při výrobě tabákových či alkoholových výrobků je v původní zemi uvalena spotřební daň. Pokud se tyto výrobky exportují do jiné země, musí se na hranicích zaclít dle Celního úřadu. Z pohledu vzniku výrobku zdanění proběhlo dvakrát.

Spotřební daň na první pohled zatěžuje výrobky nepotřebné k životu (tabák, alkohol), ale i minerální oleje. To zvyšuje ceny pohonných hmot a náklady v celém průmyslu, které se promítne do spotřebitelských cen normálního zboží a potravin.[13]