Rovná daň

Pravice poukazuje na její praktičnost. Rovná daň zatěžuje dle pravicové politické argumentace ekonomiku méně než progresivní zdanění, které odvádí lidi od motivace vydělávat co nejvíc, protože ozřejmuje výši daní předem. Dle liberálních ekonomů je vliv rovné daně je viditelný na přílivu investic, rozmachu podnikání a na hospodářském růstu.[1]

Dle levicové politické argumentace rovná daň způsobuje odbourání principu solidarity ve společnosti, protože ve každý občan nemá možnost vzhledem k svým podmínkám vydělávat maximum a rovná daň ničí sociální solidaritu společnosti.

Pravice opět tvrdí, že je praktičtější a umožňuje[2] člověku svobodně se rozhodovat o své spotřebě o výši své spotřeby dané výši jeho příjmu.

Levice uvádí „sociální nespravedlnost“ rovné daně, která vede k rozevírání nůžek mezi obyvatelstvem s vysokými příjmy a chudými obyvateli, neboť spotřební daň je jednotná jak na zboží nevyhnutelné k přežití (bydlení, strava, zdravotní péče, doprava), tak na zboží nadstandardní a luxusní povahy.

Je druh daně, při které každý daňový poplatník platí stejnou částku, tedy daň z hlavy, při které je si každý roven a platí stejnou pevnou a konstantní částku bez ohledu na jeho příjem. Tato daň je však v praxi prakticky nerealizovatelná, proto je mnohem častěji používaná pravá rovná daň nebo rovné daně s možností odečtu.

Daňový systém, v kterém je jednotná sazba daně použitá na všechny příjmy osob bez možností odečtení jakýchkoliv položek (tedy celkový příjem je jednoduše zdaněný příslušnou sazbou).

Protože jsou odečty povoleny, rovná daň je progresivní daní se speciální charakteristikou a to po maximálním odečtu je marginální sazba na všechny ostatní příjmy konstantní (možnost snížení zdanitelného příjmu o odečty). Rozdíl mezi pravou a marginální rovnou daní se dá jednoduše rozpoznat tak, že marginální rovná daň jednoduše vylučuje určité druhy přijmu ze zdanění tím, že jich nedefinuje jako zdanitelné teda obě druhy daní jsou rovné na zdanitelný příjem jenom ho jinak definují.

Kvůli docílení ideálního zdanění bylo navrhováno mnoho modifikovaných forem rovné daně,  které by povolily odečty jenom velmi málo položek a přitom by eliminovaly většinu možných odečtů. Ohledně definování možných odečtů se stále vedou rozsáhlé diskuse, protože situace ohledně sporných odečtů, které by měly zůstat zahrnuté jako uplatnitelné, je nejasná. Odečty z charity a odečty z úroku hypoték jsou nejdiskutovanější jako ty, které by měly být zachovány odečitatelné, protože jsou velmi populární a často využívané mezi občany, potenciálními voliči. Další diskutovaným tématem týkajícím se omezení odečtu je možnost jednoho velkého fixního odečtu. Tento jeden velký odečet by kompenzoval všechny ostatní eliminované možnosti odečtu a značně by zjednodušil proces zdanění (eliminovala by se potřeba rozlišení odpočtů), avšak samozřejmě na druhé straně by to mělo vedlejší účinek, protože mnoho domácností, zejména těch nízkopříjmových, by nemuselo podávat daňové přiznáni.

Vytvořena ekonomy z Hoovererova institutu, Robertem Hallem a Alvinem Rabushkou, kteří se ve velkém rozsahu zabývali tvorbou rovných daňových systémů ve východní Evropě.

Hall-Rabushkova rovná daň je v podstatě rovná daň na spotřebu. V principu tento systém dosahuje spotřební daňový efekt zdaňováním příjmu bez odečtených investic (jakoby jeden velký odečet zahrnující všechny odečty).

Byla uvedená v roce 1962 Miltonem Friedmanem v jeho knize Kapitalismus a svoboda a je další z variant rovných daní. Základní myšlenka je téměř stejná jako u rovné daně s osobními odečty až na to, že když odečty přesáhnou zdanitelný příjem, je zaregistrován jako negativní a ne nulový. Příslušná sazba rovné daně je pak aplikována na výsledný negativní příjem, což vyústí do negativní daně z příjmu, kterou dluží stát domácnosti naopak jako je tomu normálně když domácnost dluží daň státu a tedy domácnost s negativní daní obdrží od státu nazpátek kompenzaci.

V USA by negativní daň byla míněná ne jenom jako daň ale taky jako benefity které by nízkopříjmové domácnosti od státu dostávaly třeba jako potravinovou pomoc prostřednictvím jakýchsi stravenek nebo zdravotní péče. Negativní daň je navržená tak aby nezpůsobovala vůli lidí žít na sociálních dávkách bez nutnosti pracovat kvůli vysokým efektivním daňovým sazbám plynoucím z pravidel zdaňováni, které by snížily prospěch z rostoucího příjmu.