Alex de Minaur

V rámci hlavních soutěží událostí okruhu ITF debutoval v červenci 2015, když na antukový turnaj ve španělské Denii obdržel divokou kartu. Ve čtvrtfinále podlehl Španělu Miguelu Semmlerovi.[2]

V hlavní soutěži dvouhry okruhu ATP World Tour debutoval na lednovém Brisbane International 2017 po kvalifikačních výhrách nad Kazachem Michailem Kukuškinem a Američanem Francesem Tiafoem. V úvodním kole singlu podlehl Němci Mischovi Zverevovi. Následující týden obdržel divokou kartu na Apia International Sydney 2017, kde zaznamenal premiérový vyhraný zápas kariéry. V první fázi vyřadil čtyřicátého šestého hráče žebříčku Benoîta Paireho z Francie. Po úvodní sadě druhého kola však skrečoval Andreji Kuzněcovovi.[2]

Debut v hlavní soutěži nejvyšší grandslamové kategorie zaznamenal v mužském singlu Australian Open 2017, do něj získal divokou kartu. Kvalifikaci majoru odehrál poprvé již rok předtím na Australian Open 2016, ale nepřešel brány úvodní fáze po porážce od Belgičana Kimmera Coppejanse. Na melbournském grandslamu 2017 zdolal v prvním kole Rakušana Geralda Melzera po pětisetové bitvě. Během čtvrtého dějství přitom odvrátil mečbol.[5] Následně nenašel recept na amerického hráče Sama Querreyho.[1][2]

Sezónu otevřel druhou účastí na Brisbane International, kam získal divokou kartu do hlavní soutěže.[6] Poprvé v kariéře postoupil na okruhu ATP Tour do čtvrtfinále i semifinále. Na jeho raketě postupně dohráli Američan Steve Johnson, dvacátý čtvrtý muž klasifikace Milos Raonic[7] a mezi poslední osmičkou americký kvalifikant Michael Mmoh. V semifinálové fázi jej zastavil další zástupce amerického tenisu Ryan Harrison.[8] De Minaur se tak jako 208. hráč žebříčku stal nejníže postaveným i nejmladším semifinalistou brisbaneského turnaje za předchozích deset ročníků.[9] Do navazujícího Sydney International získal zvláštní výjimku a pokračoval na vítězné vlně, když přešel přes Fernanda Verdasca, světovou třicítku Damira Džumhura a Feliciana Lópeze do druhého semifinále v řadě. Stal se tak nejmladším tenistou túry ATP od roku 2005 a Rafaela Nadala, který se probojoval do semifinále na dvou navazujících turnajích.[10] V něm vyřadil Francouze Benoîta Paireho, což znamenalo premiérovou účast ve finálovém souboji. Z něho však odešel poražen od Rusa Daniila Medveděva, ačkoli získal úvodní set.[11][12]

Pozápasový rozhovor na washingtonském Citi Open, kde se probojoval do prvního finale v kategorii ATP 500

První major roku, Australian Open, znamenal časné vypadnutí v úvodní fázi od dvacátého muže žebříčku Tomáše Berdycha. Po únorovém debutu v Davis Cupu proti Německu, si během března zahrál první dvě akce v kariéře ze série ATP Masters. Nejdříve jej ve druhém kole BNP Paribas Open v Indian Wells vyřadil pozdější argentinský šampion Juan Martín del Potro. O dva týdny později na Miami Open v Key Biscayne podlehl v první fázi Japonci Jošihitu Nišiokovi.[1] V dubnu prošel do svého třetího challengerového finále, JC Ferrero Challenger Open v Alicante, kde jej zdolal španělský antukář Pablo Andújar.[2]

Na pařížský French Open zavítal díky divoké kartě pořadatelů.[13] Na antukovém majoru však utržil rychlou porážku od šestnáctého nasazeného Brita Kylea Edmunda. Poté svedl dvě navazující travnatá finále challengerů. První na Fuzion 100 Surbiton Trophy v Surbitonu prohrál s Francouzem Jérémym Chardym. Po skončení poprvé pronikl mezi sto nejlepších tenistů světa, když mu 11. června 2018 na žebříčku ATP patřila 96. příčka.[1] Naopak z druhého na nottinghamském Nature Valley Open vyšel vítězně a získal premiérový titul v této úrovni tenisu. Ve finále přehrál britského hráče Dana Evanse.[14][15] Debutově do třetí fáze grandslamu postoupil ve Wimbledonu po výhrách nad dvacátým devátým hráčem klasifikace a čerstvým semifinalistou French Open Marcem Cecchinatem i Pierrem-Huguesem Herbertem. Ve třetím zápase jej vyřadila světová jednička Rafael Nadal.[1][2]

Letní túra na amerických betonech začala postupem do druhého kariérního finále a prvního v kategorii ATP 500. Cestou do něj na washingtonském Citi Open postupně zdolal Vaska Pospisila, jedenáctého nasazeného Steva Johnsona, turnajovou osmičku a semifinalistu Australian Open Čonga Hjona. Po odstoupení Andyho Murrayho v semifinále čelil ruskému hráči Andreji Rubljovovi, jemuž dokázal v tiebreaku druhé sady odvrátit za stavu 2:6 čtyři mečboly v řadě. Dalšími dvěma vítěznými fiftýny a výhrou 8:6 si vynutil rozhodující set, který zvládl. Ve finálovém duelu pak podruhé v roce nenašel recept na světovou trojku Alexandra Zvereva. Bodový zisk jej poprvé posunul do elitní světové padesátky na 43. příčku.[1] Na Winston-Salem Open přijížděl jako patnáctý nasazený. Na úvod však podlehl Rusu Daniilu Medveděvovi. Na druhém grandslamu za sebou se probojoval do třetího kola, když během US Open vyřadil Tara Daniela a Francese Tiafoea. Dohrál však na raketě chorvatské světové sedmičky Marina Čiliće po pětisetové bitvě. Do semifinále se podíval na zářijovém ATP Shenzhen Open, v němž jej zastavil Francouz ze sedmé desítky klasifikace Pierre-Hugues Herbert. V osmifinále vypadl na Shanghai Rolex Masters s Alexandrem Zverevem a na úvod již z pařížského Rolex Paris Masters po prohře od Feliciana Lópeze. V říjnu se stal poprvé mužskou australskou jedničkou, když na této pozici vystřídal Nicka Kyrgiose. Sezónu zakončil na 31. příčce.[16] Asociace tenisových profesionálů jej v závěru sezóny vyhlásila nováčkem roku.

V listopadu se kvalifikoval na exhibiční Next Generation ATP Finals do Milána pro osm nejlepších hráčů sezóny do 21 let. Bez porážky v základní skupině prošel do semifinále, v němž vyřadil Španěla Jaume Munara. V boji o titul podlehl nejvýše nasazenému 20letému Řekovi a světové patnáctce Stefanosi Tsitsipasovi po čtyřsetovém průběhu.[17]

Sezónu rozehrál čtvrtfinálem na Brisbane International, které mu o dva týdny později zajistilo první nasazení na grandslamu. Ve svém rodišti pak získal první kariérní titul ATP, když ovládl Sydney International. Na cestě do finále na jeho raketě bez získaného setu dohráli Dušan Lajović, Reilly Opelka, Jordan Thompson a Gilles Simon. V závěrečném duelu pak zdolal italskou turnajovou osmičku Andrease Seppiho po zvládnutých koncovkách obou setů. V devatenácti letech vyhrál v Sydney jako nejmladší šampion od roku 2001, kdy akci ovládl také devatenáctiletý Lleyton Hewitt.[18] Melbournské Australian Open znamenalo postup do třetího kola, v němž nenašel recept na světovou dvojku Rafaela Nadala.[1]

Pařížské Roland Garros opustil jako dvacátý první nasazený ve druhé fázi po hladké porážce od španělského antukáře Pabla Carreña Busty. Ve Wimbledonu pak v téže fázi nezvládl pětisetovou bitvu proti Američanu Stevu Johnsonovi. Druhou trofej na túře ATP si odvezl z letního BB&T Atlanta Open, když ve finále zdolal amerického tenistu Taylora Fritza.[19] Ve 20 letech se stal nejmladším šampionem turnaje. Od zavedení zápasových statistik ATP v roce 1991 představoval teprve třetího vítěze dvouhry, jenž v celém turnaji nečelil ani jednomu brejkbolu. Ve čtyřech utkáních na servisu získal všech 42 gemů. V tomto rekordu navázal na Haase z Memphisu 2007 a Isnera z Newportu 2017.[20][21]

Na newyorském majoru US Open poprvé vyřadil člena elitní světové desítky. Ve třetím kole přehrál japonskou světovou sedmičku Keie Nišikoriho. V debutovém osmifinále grandslamu však vypadl s Bulharem Grigorem Dimitrovem, figurujícím na sedmdesáté osmé příčce žebříčku.[22][1]

V tomto článku byl použit překlad textu z článku Alex de Minaur na anglické Wikipedii.

• Obrázky, zvuky či videa k tématu Alex de Minaur na Wikimedia Commons
• Alex de Minaur na stránkách ATP Tour (anglicky)
• Alex de Minaur na stránkách Mezinárodní tenisové federace (anglicky)
• Alex de Minaur na stránkách Davis Cupu (anglicky)