Nová figurace

Kenneth Armitage, Sitting people, 1952/54

Kromě širších tendencí jako neodadaismus, pop art, Nouveau réalisme a Art brut (Jean Dubuffet), stojí při vzniku Nové figurace několik solitérů z počátku 50. let - francouzští sochaři Ossip Zadkine a Germaine Richier, v Anglii Henry Moore, Kenneth Armitage, Lynn Chadwick, malíři Diego Rivera, Fernand Léger, Hans Erni a zejména Francis Bacon. K zakladatelům patří svými pozdními díly také Pablo Picasso. Sochy Alberta Giacomettiho, který vyšel ze surrealismu a byl inspirován etruským uměním, odrážejí v jeho vrcholném období existenciální krizi spojenou s hledáním nového významu figury. Americký abstraktní expresionismus ovlivnil Willema de Kooninga, jehož cyklus žen z přelomu 40. let osciluje mezi abstrakcí a figurací[3]

Sochařství Nové figurace se zčásti obrací k starobylým formám, jaké představují např. neolitické idoly a kykladské umění. Mytologizace člověka v sochařství a malířství má kromě archaizujících tendencí (Jean Ipoustéguy, Kenneth Armitage, Olbram Zoubek, Peter Oriešek) také zcela současný výraz v mýtu člověka 20. století [4]. Lze ho nalézt v obrazech a reliéfech Pierre Bettencourta [5], obrazech Antonio Recalcatiho, Jacquese Monroye nebo člena skupiny Nouveau réalisme Martiala Raysse.

Karel Nepraš, Velký dialog (1966), laminát, drát, textil, lak, 145x190x83 cm

Radikální destrukce a deformace lidské figury souvisí s pozdním surrealismem (Paul Wunderlich, Miodrag Djuric) a se severským expresionismem a skupinou CoBrA (Karel Appel[6], Asger Jorn, Pierre Alechinsky, Lucebert) a s postkubistickým tvaroslovím (Pinchas Burstein, alias Maryan S. Maryan). Destrukce figury u pozdních Césarových soch spočívají v záměrné dekompozici povrchu svařovaného z ocelových plátů, zatímco u Karla Nepraše vzniká figura jako asambláž nejrůznějších kovových prvků spojených textilem.

Z českých malířů patří do tohoto proudu Jiří Načeradský a Michael Rittstein, ze zahraničních Argentinec Rómulo Macció[7] nebo Španěl Antonio Saura.[8] V sochařství může být radikální deformace figury plošná, jako u Vladimíra Janouška, nebo německého sochaře Horsta Antese.

Horst Antes, Düsseldorf

Groteskní nestvůrnost a divoká barevnost figur Niki de Saint-Phalle a pozdní sochařská tvorba Karla Appela[9] vychází z pop artu. Pocit odcizení člověka může mít ve výtvarných dílech podobu znaků, které odrážejí moderní svět jako soubor jeho zástupných symbolů a souvisí již s konceptuálním uměním (Robert Rauschenberg), environmenty (Paul Thek) nebo performancí (Bruce Lacey). Odcizení může nabýt i podoby radikálního levicového antiburžoazního a antimilitaristického angažovaného umění (Jacques Grinberg,[10] Giovanni Giannini).

Jan Hendrych, Ležící II

Většina českých tvůrců Nové figurace prošla periodou informelu a jejich tvorba si přes vnější grotesknost zachovala silný existenciální podtext (Zbyšek Sion, Zdeněk Beran, Karel Nepraš, Jan Hendrych. Zatímco západní umělci jako např. Kanaďan Edmund Alleyn[11] silněji vnímají odcizení technické civilizace, je umění řazené v 70. a 80. letech k české grotesce vnímáno jako ironické zpodobení stereotypů lidského chování (Karel Pauzer, Hana Purkrábková) nebo měšťáctví a politického establishmentu (Bohumil Zemánek, Michael Rittstein). Také obrazy výrazných koloristů, jako je Otakar Slavík nebo Jiří Sopko a malířů navazujících na sociálně kritická východiska (Jitka Válová, Květa Válová) tematizují krajní polohy lidské existence.

Nová figurace zahrnuje také reinterpretaci zavedených obrazových znaků - např. reklamních poutačů (Roy Lichtenstein, James Rosenquist) nebo apropriaci známých děl. Po Baconovi a jeho Portrétu papeže Innocence X z roku 1948 tvořili reminiscence na Vélasqueze také Eduardo Arroyo a Alberto Gironella. V podání těchto umělců nejde o inspiraci uměním jiné epochy ale o "obrazy obrazů" jako jakýsi superfenomén [12](Larry Rivers)[13].

Alina Szapocznikow, Břicha

Jedním z nových způsobů zobrazení lidské figury se stala antropometrie - odlitek části (César, Eva Kmentová, Alina Szapocznikow) nebo celé figury (George Segal) nebo její otisk na plátno (Yves Klein, Rudolf Němec). Podle Chalupeckého jde o krajní prostředek zpřítomnění člověka v uměleckém díle.[14] Obrysy figur a různých šablon vytvářeli pomocí stříkací pistole François Arnal[15] nebo Rudolf Němec. Prolnutí fotorealistické malby přenesené na leštěnou ocelovou desku a zrcadlového odrazu diváka užil ve svých dílech Michelangelo Pistoletto, člen Arte Povera.

Nová figurace se v dílech některých tvůrců vrací také k narativnímu principu. Vlivný kritik umění a spoluzakladatel uměleckého časopisu Opus International Gérald Gassiot-Talabot[16] měl nápad spojit pod zastřešující termín "narativní figurace", práci mladých umělců tvořících v letech 1960 - 1980 (Gilles Aillaud, Eduardo Arroyo, Jacques Monory, Bernard Rancillac). Narativní figurace pracuje s cykly obrazů nebo ohraničením dějů v samostatných dějových políčcích (Cloisonné), multiplikací a variantním zobrazením jednoho motivu nebo transfigurací (Eduardo Arroyo, Narativní koláže inspirované fotografiemi z novin, časopisů a filmových plakátů tvoří Peter Klasen[17].

Odcizenost moderní spotřební společnosti s její masovou produkcí výrobků byla inspirací k proslulé Warholově sérii sítotisků Mony Lisy ("třicet je lepší než jedna"). Podobný princip opakování anonymních tváří lidí z novinových fotografiií užil Argentinec Rubens Gerchman. Vizuální účinek multiplikace jednoho motivu je také tématem japonského sochaře Tomio Miki.[18] Vztahem jednotlivce a davu viděného z ptačí perspektivy se zabývá Juan Genovés[19] ve svých sochách a instalacích nebo český malíř Jan Měřička.

Jedním z rysů Nové figurace, který má ale širší dosah a týká se celého spektra moderního umění, je opuštění klasických zobrazovacích forem. Stírá se rozdíl mezi sochou a instalací, dvourozměrný obraz vstupuje do trojrozměrného prostoru Marisol Escobar[20] nebo ztrácí přesné ohraničení (Jan Kotík). Antonio Berni, který je jedním z představitelů jihoamerické sociálně kritické malby Nuevo Realismo, použil ve své sérii Juanito Laguna v obrazech reliéfy z civilizačního odpadu[21]. V tvorbě Bedřicha Dlouhého se nakonec obě složky díla osamostatňují jako objekt a jeho malířské pozadí. Netradiční techniky zobrazení figury za použití perforace použila Adriena Šimotová na velkoformátových objektech z vrstveného papíru a Alena Kučerová při tisku grafik z kovových matric.

• 1960 Salon des réalités nouvelles, Paříž
• 1964 Mythologies quotidiennes, Musée d'art moderne de la Ville de Paris, Salon de mai, Paříž
• 1977 Mythologies quotidiennes II, Musée d'art moderne de la ville de Paris, Paříž
• 1990 Nouvelle Figuration, galerie Schwarz, Los Angeles
• 1993/94 Nová figurace, Litoměřice, Pardubice, Brno, Opava, Jihlava
• 2008 Figuration narrative, 1960-1972, Grand Palais, Paříž, galerie Anne-Marie et Roland Pallade, Lyon

• Novák Luděk, Nová figurace, Obelisk, Praha 1970
• Petrová Eva, Nová figurace (malba, grafika a plastika 60. a poč. 70. let), SČGU Litoměřice, 1993

• Jan Souček, Nová figurace/ 60. a 70. léta
• Jan Souček, Nová figurace/ 80. léta
• A. Kisil, Nová figurace, ČT 2000