Jiří Černický

V letech 1993–1997 studoval Akademii výtvarných umění v Praze v atelieru Miloše Šejna a Jiřího Davida. Předtím studoval na Pedagogické fakultě v Ústí nad Labem (1987–1990) a na Umprum v Praze v atelieru Adély Matasové (1990–1993). V roce 2015 byl jmenován docentem na Fakultě umění a designu Univerzity Jana Evangelisty Purkyně v Ústí nad Labem. V roce 1996 získal Sorosovu cenu.[2] V roce 1998 obdržel Cenu Jindřicha Chalupeckého. Je finalistou ceny Alice award z roku 2012.[3]

Příležitostně se věnuje kurátorské činnosti. V roce 2013 byl kurátorem výstavy „Guštar” v Centru současného umění DOX[4] a prezentace prací studentů UMPRUM v Pekingu „Vystřelený šrapnel uklidní pozorovatele”.[5] Také byl kurátorem výstavy Milana Guštara „Pro Le Cainea (Z technických důvodů zavřeno)” v galerii Školská 28.[6]

Je členem rockové skupiny Finský barok.[7] Spolu s Petrem Niklem byl zakládajícím členem autorského divadla Zoom.[8]

Ve své tvorbě se velmi často pohybuje v prostorech mezi médii, kdy není úplně zřejmé, které médium převažuje – zda jde například o videoart, vizuální poezii nebo fotografii atd. Pro jeho práci je často typická sociálně politická angažovanost související s překračováním společenských tabu. Společný základ jeho často velmi disparátních projektů byl asi nejpřesněji pojmenován jako vytváření fiktivních scénářů. Ty následně koncentruje do různých médií, které nezřídka kombinuje v rámci komplexních výstavních konstelací i jinak. Suverénně přechází mezi závěsným obrazem, objekty, videem, fotografií. Využívá strategie vycházející z akčního umění i technologií nových médií. Nevyhýbá se silným emocím, sociální kritičnosti i predikování budoucnosti. Stejně jako znejišťuje ostrou dělicí čáru mezi realitou a fikcí, nabourává a osvobozuje nesnesitelný patos ironickým humorem. Ekvilibristická dovednost vyvážit všechny komponenty chrání Černického projekty před hrozbou plané morality, prvoplánového vtipu a překombinované nudy.

Jiří Černický zpracovává svoje témata vždy v určitých celcích – ať jde o série obrazů, instalace, objekty, fotografie či videa. K takovým příkladům patří drogové nádobíčko z broušeného skla – „Heroin Crystal“, 1996; tetovaná jitrnice „IN“, 2000; monument v podobě mechanické nádražní infotabule – „Hlava 2“, 2007–2010 s texty z Listiny základních práv a svobod; videa zahrávajícího si s fenoménem pohybu rychlosti světla a pražského metra – „Prosím mohli byste mi dát něco, čeho vám není líto?“, 2009; „Gagarinova věc“, 1999–2005; a především jakási ikona umění 21. století – bílá motoristická helma jako parafráze dramatického Munchova obrazu „Výkřik“ – „První sériově vyráběná schizofrenie“, 1996.

Pro Černického projekty je charakteristické vrstevnaté čtení idejí. Je tedy nutné být ostražitý, protože pokud se vydáte na cestu naznačeným směrem, zahučíte v pasti, kterou na vás autor umně nastražil. Například v jeho zatím největším projektu „Divoké sny“ v Galerii Rudolfinum se suprematistické prvky rozložené na stole (film Telekineze, 2014) mění kompozice na základě psychokinetických dispozic Niny Kulaginové. Dokumentární film pochází z roku 1967, kdy pod dohledem týmu sovětských vědců proběhl paranormální experiment – inženýrské umění, okultismus a vědecký materialismus – v jediném záběru. Následuje obří rudá opona „Opona“, 2013. Reflexní plochy, z nichž je vyskládána, znejišťují primární konotace  teatralitou a státním symbolem SSSR. Referenční okruh, který odkrývá sám Černický, je daleko širší a příznačně se v něm mísí odkazy na experimentální fyziku, přírodní struktury v podobě rozpraskané půdy za extrémního sucha, koridu, radikální protestní hnutí i americkou popkulturu. Monumentální objekt jako by do sebe kondenzoval ambivalentní potenciál zničit i zachránit lidstvo zároveň. Busta generalissima Stalina („Ocelová hlava“, 2013), rotující v mikrovlnné troubě šlehaná elektrickými výboji podobnými vizionářským experimentům Nikoly Tesly, se může jevit jako vizualizace očistce nebo jako zahrávání si s oživováním homunkula.

Důležitou součástí Černického tvorby jsou projekty vztahující se k architektuře. K nejdůležitějším patří návrh na rekonstrukci filtru v Dolních Vítkovicích, který byl prezentován v rámci českého pavilónu na EXPO 2015 v Miláně. Neméně důležité jsou i „neutopické projekty“ vizionářského typu – „Nekonečná sjezdovka“, 2016; „Balkón“, 2016 a jiné. V současnosti se autor zabývá rozsáhlou uměleckou intervencí, řešící estetickou podobu budoucí stanice metra linky D Nemocnice Krč v Praze.

• Jiří Černický – "Alergik, 1998, produkce GHMP, ISBN 80-7010-067-2
• "Videus" – 1999, vydal Divus, ISBN 80-86450-25-2
• "Dokument z pohádky o Sasance"– 2004, vydalo nak. Meander, ISBN 80-86283-30-5
• "Gagarinova věc" – 2006, vydalo nak. Meander, ISBN 80-86283-45-3
• "Jehelníčky – dvojitý dokument"- 2007, vydal Mediagate s.r.o, ISBN 978-80-239-8905-2
• "ABS video" – 2008, vydala UJEP v Ústí nad Labem, ISBN 978-80-7414-079-2
• „Divoké sny“ – 2016, ISBN 978-80-86443-35-5
• „Neutopické plány“ – 2018, ISBN 978-80-87430-57-6
• „Mafián a Stromboli“ – 2020, ISBN 978-80-7215-677-1