Děčín (zámek)

Bratři se o rodový majetek okolo roku 1350 rozdělili, takže části děčínského hradu získali Jan a Beneš. Jan z Vartenberka zemřel brzy po roce 1365 a zanechal po sobě nezletilé syny Jana Gasta a Jana, jejichž poručníkem se stal strýc Beneš, kterému patřil také blízký hrad Svádov.[7] Krátce před rokem 1370 děčínský hrad vyhořel[5] a jeho držení jim roku 1370 potvrdili císař Karel IV. a král Václav IV. Beneš z Vartenberka zemřel roku 1372 a jeho část Děčína zdědili synové Václav, Mikuláš a Beneš. Poslední jmenovaný koupil Mikulášův podíl a svou část poté odkázal bratrancům Janovi a Janu Gastovi, jejichž děčínský majetek roku 1377 spravoval purkrabí Pešek Faulfiš. Václav a Jan Gast z Vartenberka zemřeli do roku 1383. Ve stejné době byli pravděpodobně mrtví také ostatní majitelé s výjimkou Jana z Vartenberka, jenž se stal poručníkem Gastových synů Jana, Beneše a Václava.[7]

Bratři drželi Děčín v nedílu, ale panství spravoval nejstarší Jan z Vartenberka. Později se o majetek rozdělili. Většinu si ponechal Jan. Václav dostal menší část děčínského panství, na které si založil hrad Blansko a Beneše Jan vyplatil. Aby získal dostatek peněz, musel zastavit hrad Střekov. Jan z Vartenberka zemřel na přelomu let 1409 a 1410 a zanechal po sobě syny Zikmunda a Jana. Bratři se tři roky po otcově smrti rozdělili o dědictví. Děčínský hrad nejspíše vlastnili společně, ale vládl na něm Zikmund.[8] V době husitských válek stál nejprve na katolické straně, a proto husitské vojsko vedené hejtmanem Janem Žižkou roku 1423 vypálilo město Děčín.[4]

Zikmund z Vartenberka vedl drobné války se Saskem a lužickým Šestiměstím. Když na přelomu let 1438 a 1439 zemřel, polovinu Děčína dostali jeho synové, zatímco druhou stále vlastnil Zikmundův bratr Jan starší z Vartenberka. Oba synové Jindřich a Jan, zvaný mladší, pokračovali v konfliktu s lužickými městy.[8] Lužičané se proto dohodli s litoměřickým hejtmanem Jakoubkem z Vřesovic a jejich vojska v září roku 1444 oblehla některé vartenberské hrady. Patřil mezi ně i Děčín, který byl dobyt a vypálen. Jindřich z Vartenberka při bojích zřejmě zemřel.[4]

Děčínský hrad potom vlastnili Jan mladší a jeho strýc Jan starší se svým stejnojmenným synem. V roce 1453 se však začala řešit dědická práva Anežky ze Šternberka, vdovy po Zikmundovi z Vartenberka. Kromě Děčína jí patřily také hrady Rybnov, Milčany a Litýš. Anežka zemřela nejspíše už roku 1438 a její děčínský majetek měl připadnout jako odúmrť panovníkovi, ale vzhledem k tehdejšímu bezvládí její práva získali Aleš Holický ze Šternberka a Zdeněk Konopišťský ze Šternberka od panovníka až roku 1453. Oba však hned dalšího roku Anežčin podíl prodali Janovi mladšímu z Vartenberka. Ve stejném roce nejspíš zemřel jeho strýc Jan, jehož synovi připadlo Velké Březno s panstvím hradu Varta a který se stal tak zakladatelem březenské větve rodu Vartenberků. Jediným majitelem Děčína se tak stal Zikmundův syn Jan z Vartenberka a zůstal jím až do smrti v roce 1464.[9]

Dolní brána

Dlouhá jízda

Krytá chodba ke kostelu Povýšení svatého Kříže

Janovi synové Kryštof a Zikmund se o rozsáhlé rodové dědictví rozdělili v roce 1476. Do té doby je spravoval Kryštof, který prodal hrad Tolštejn. Po rozdělení zůstal Děčín Zikmundovi spolu s panstvími hradů Ostrý, Vrabinec a Kamenice. Zikmund se z neznámých důvodů zadlužil a začal hledat kupce, který by si mohl dovolit koupit celé panství. Obchod schválil král Vladislav Jagellonský už roku 1504, ale k prodeji došlo až v roce 1511, kdy celé panství koupil za šedesát tisíc kop grošů Mikuláš Trčka z Lípy.[9]

Mikuláš Trčka z Lípy byl děčínským pánem jen do roku 1515, kdy panství prodal za sedmdesát tisíc kop grošů bratrům Hanušovi, Volfovi a Bedřichovi ze Salhausenu. Jako majitel byl do zemských desek zapsán jen Hanuš, který se o sedm let později s bratry vyrovnal. Volfa vyplatil a Bedřich dostal Benešov nad Ploučnicí, Kamenici a kromě dalšího majetku snad i určitý podíl na děčínském hradě. Hanuš ze Salhausenu Děčín prodal v roce 1534 rytíři Rudolfovi z Bünau.[9]

Rudolf z Bünau zemřel roku 1540. Měl syny Jindřicha staršího, Rudolfa, Gyntera a Jindřicha mladšího, z nichž poslední roku 1543 získal podíly svých bratrů, ale bezdětný zemřel už v roce 1553.[10] Děčín zdědil Gynter[10] a v roce 1573 nechal část hradu přestavět v renesančním slohu.[4] Gynter zemřel roku 1576 v Drážďanech. Jako jeho otec měl i Gynter čtyři syny, které pojmenoval stejně. Ti se v roce 1579 rozdělili o majetek, a děčínské panství se tak rozdělilo na menší celky. Děčín s vesnicemi na pravém břehu Labe připadl Jindřichovi staršímu z Bünau, ale po smrti bratra Jindřicha mladšího zdědil také Podmokly s vesnicemi na levém břehu řeky.[10]

Po smrti Jindřicha staršího z Bünau spravovala panství nejprve vdova Anna Trmická z Miliny[10] a po ní po roce 1615 Anna Hyršpergárová z Kynykshainu († 1618). Ze tří Jindřichových dětí se panství krátce po roce 1623 ujal nejstarší syn Rudolf starší z Bünau.[11] Na rozdíl od mnoha jiných šlechticů se vzhledem k nízkému věku nezúčastnil stavovského povstání v letech 1618–1620, ale protože byl stejně jako jeho předci luteránem,[11] musel po vydání Obnoveného zřízení zemského svůj český majetek prodat a odejít do zahraničí.[4]

Statky pánů z Bünau koupil v srpnu roku 1628 Kryštof Šimon Thun, který byl o rok později povýšen do hraběcího stavu. Český majetek pak v roce 1635 zdědil synovec Jan Zikmund z Thunu, který na něm už před rokem 1630 hospodařil. V roce 1631 prohrálo císařské vojsko bitvu u Breitenfeldu a do Čech vnikly saské oddíly. S nimi přišel zpět Jindřich starší z Bünau i se svými bratry a hrad bráněný kapitánem de la Marche a stovkou mušketýrů dne 4. listopadu bez nesnází obsadili. Saská posádka zůstala na děčínském zámku až do roku 1635, kdy byl uzavřen Pražský mír. Jindřich z Bünau musel také odejít, a navíc byl odsouzen ke ztrátě všech svých nároků, které mohl na děčínské panství vznášet, protože Kryštof Šimon z Thunu mu nezaplatil celou smluvenou částku.[11]

Válečné události třicetileté války se Děčína dotýkaly i v dalších letech. V dubnu 1639 na zámek zaútočilo švédské vojsko generála Pfula. Velitelem malé zámecké posádky byl hejtman panství Jan Schober, který se vzhledem k velké přesile nepřítele a nedostatku střeliva po třídenním obléhání 25. dubna 1639 vzdal. Švédská posádka na zámku zůstala až do jara roku 1640, kdy Jan Schober a Jan Kryštof z Rublandu zajali čtyřicet švédských mušketýrů a obsadili město. Začali také obléhat zámek, na němž se Švédové bránili až do 13. května 1640, kdy se vzdali a po dohodě odevzdali zbraně a volně odešli.[12]

Potřetí byl zámek obléhán v roce 1645 švédským generálem Paykulem, který na něm chtěl získat zásoby munice. Zámecká posádka vedená Janem Jiřím Stüblingerem se ubránila. Dobýt zámek se Švédům podařilo až v roce 1648, kdy Jan Koppy nejprve obsadil 6. září město[12] a 15. září se mu vzdala i zámecká posádka.[13] I přes uzavření vestfálského míru Švédi v Děčíně zůstali až do června roku 1649.[12]

Mezitím dne 29. června 1646 zemřel Jan Zikmund z Thunu a děčínské panství bylo v roce 1653 rozděleno na čtyři díly, z nichž Děčín dostal Maxmilián z Thunu.[14] Nový majitel nechal renesanční zámek přestavět v barokním slohu. Podle Bohuslava Balbína trvala stavba zahájená v roce 1668 patnáct let. Přestože cílem bylo získat pohodlné a moderní sídlo, zůstal děčínský zámek zároveň pevností, přičemž severně od prvního nádvoří byla postavena velká dělostřelecká bašta (bastion[5]). Ze stejné doby pochází také tzv. Dlouhá jízda, která tvoří hlavní přístupovou cestu k zámku.[15]

Erb Thun-Hohensteinů

Čtyři bratři, jimž patřily díly původního děčínského panství, se dohodli na ustanovení děčínského majorátu, který měl zajistit udržení rodinného majetku. Jako první Maxmiliánovi přenechal svůj díl Rudolf v roce 1664 a Jan Arnošt s Františkem Zikmundem v roce 1671. Správu majetku vykonával až do smrti v roce 1701 Maxmilián. Thunové v těch letech vykořisťovali své poddané, a tak i na Děčínsku došlo v roce 1680 k selskému povstání.[14]

Děčínský majorát po otcově smrti zdědil nejmladší syn Jan Arnošt z Thunu. Ačkoliv plnoletosti dosáhl v roce 1714, zemřel už o tři roky později a Děčín převzal jeho starší bratr Jan František z Thunu, kterému patřilo klášterecké panství. Ten navíc zdědil také Choltice, a sloučil tak všechny tři thunovské majoráty, ale zemřel už v roce 1720. Za jeho nezletilého syna Jana Josefa majetek spravovala vdova M. Filipína a rozmařilým způsobem života zvětšovala dluhy, které po sobě zanechal její manžel. Hrabě Jan Josef z Thunu se vlády nad panstvím chopil v roce 1732.[16] V polovině osmnáctého století založil rozsáhlou knihovnu navštěvovanou představiteli českého národního obrození, mezi které patřily osobnosti jako František Martin Pelcl, Josef Dobrovský, Josef Jungmann a František Palacký. Václav Vladivoj Tomek podle materiálů ze zámeckého archívu sepsal dějiny děčínského panství.[17] Jan Josef v roce 1785 majetek rozdělil mezi syny a o tři roky později zemřel. Děčín připadl polnímu maršálovi, hraběti Václavu z Thun-Hohensteina.[16] Stavitel Jan Václav Kosch pro něj v letech 1786–1792 realizoval poslední velkou přestavbu, při níž zámek získal dochovanou podobu. Byl při ní zasypán druhý příkop, zrušeno opevnění a zámecké budovy bez větší architektonické výzdoby obklopily velké centrální nádvoří.[17]

Vláda hraběte Jana Josefa z Thunu nad Děčínem se odehrávala na pozadí válek, v nichž měl Děčín roli významné pevnosti. V roce 1740 vypukly války o rakouské dědictví a o rok později zámek obsadila saská posádka, kterou v roce 1742 vystřídali Prusové pod velením generála Leopolda Maxmiliána Anhaltsko-Desavského. Po uzavření berlínského míru Prusové Děčín opustili, ale 2. října 1742 zámek obsadil francouzský generál François-Marie de Broglie, jehož posádka se na zámku bránila císařskému vojsku až do 11. prosince, kdy jí byl umožněn volný odchod. V roce 1744 byla na zámek umístěna císařská[17] posádka devadesáti Chorvatů, ale brzy podlehla a byla zajata pruským vojskem. Když Prusové odtáhli ze země, obsadili zámek znovu Sasové a zůstali na něm do jara roku 1745. Uklidnění poměrů nepřinesl ani konec války, protože se vzápětí rozhořely staré spory mezi poddanými a vrchností, které vedly k hromadným nepokojům v roce 1753.[16]

Lev Thun-Hohenstein

Na začátku sedmileté války od 8. září 1756 zámek znovu chránila císařská posádka s hejtmanem Mittelstetterem. Ještě v září však Děčín dobyl a obsadil pruský generál Christoph Hermann von Manstein. Prusy později vystřídali Chorvaté, ale v roce 1757 zámek na krátkou dobu opět padl do pruských rukou, a po nich znovu císařským Chorvatům. Prusové zámek obsadili také v roce 1778 během války o bavorské dědictví. V té době už děčínské opevnění nevyhovovalo potřebám tehdejšího válečnictví, a proto císař Josef II. po osobní návštěvě raději založil novou pevnost Terezín.[16]

Dalším majitelem děčínského zámku se v roce 1808 stal Václavův syn František Antonín I. z Thun-Hohenštejna. Také za něj byl zámek v letech 1809 a 1813 narychlo opevňován, a ve druhém zmíněném roce ho měla opět bránit chorvatská posádka. Přesto převážily Františkovy hospodářské dovednosti a děčínské panství se v době jeho vlády úspěšně rozvíjelo.[16] Hrabě také nechal založit nový park[16] a zámek nadále navštěvovali významní návštěvníci. Pod jejich vlivem se Františkův nejmladší syn Lev Thun-Hohenstein stal výrazným příznivcem českého národního obrození. V roce 1835 zámek navštívil Fryderyk Chopin, který na něm složil valčík As dur, opus 34, zvaný Děčínský,[17] který věnoval komtese Josefíně z Thun-Hohensteina.[18] František Antonín zemřel roku 1873 a zámek po něm v roce 1881 převzal syn Bedřich František z Thun-Hohensteina a po něm jeho syn František Antonín z Thun-Hohensteina.[16]

Thunové zámek v roce 1932 prodali československému státu. Zámek tak ztratil svou funkci šlechtické rezidence a byl upraven na kasárny. Během druhé světové války je využívala německá armáda a v letech 1968–1991 armáda sovětská. Během té doby zámecké budovy chátraly a s jejich rekonstrukcí začalo až město Děčín, které zámek v roce 1991 získalo do svého majetku. Zámecký areál je v návštěvních hodinách přístupný veřejnosti a část budov slouží ke slavnostním a kulturním účelům.[18]

Významným a v české barokní architektuře výjimečným prvkem se stala Dlouhá jízda – 270 metrů dlouhá a devět metrů široká ulice sevřená sedm metrů vysokými zdmi zdobenými slepými arkádami.[17] Dokončena byla v roce 1672,[17] kdy se stala hlavní přístupovou cestou, která spojovala zámek s městem. Vstupuje se do ní pilastry zdobenou Dolní bránou se dvěma průjezdy (jeden vede do Křížové ulice) a dvěma brankami. Na opačném konci Dlouhou jízdu uzavírá raně barokní Horní brána s pilastry a trojúhelníkovým štítem. Třetím vstupem do ulice je Boční brána v severní zdi zdobená bosovanými pilastry, koulemi a dvěma plochými kapličkami po stranách.[22]

Severně od Dlouhé jízdy původně vedla Růžová ulice, jejíchž 22 domů nechal Maxmilián z Thunu zbourat a na jejich místě založil francouzský park. Ve vyšší úrovni zároveň vznikla růžová zahrada, kterou na východní straně uzavírá gloriet doplněný v osmnáctém století dvěma sochami bojovníků.[17] Gloriet je dvoupatrovový a má čtvercový půdorys. Jeho plochu člení schodiště a terasy a v přízemí se nachází trojlodní sál s křížovými klenbami. Další tři sochy antických bohů z doby okolo roku 1700 od Abraham Felixe Kitzingera stojí na zábradlí zahrady. Naproti glorietu je sala terrena s průčelím prolomeným třemi vysokými arkádami a interiérem zaklenutým valenou klenbou s lunetami. Fresky a iluzívní malby zhotovil malíř G. Bragaglio v roce 1678. Podél východní části severní zdi vede krytá chodba, která spojuje zámek s kostelem Povýšení svatého Kříže.[22]

Samotný zámek stojí až za dochovaným prvním příkopem, přes který vede kamenný most se sochami žen a amforami.[22] Koschovy zámecké budovy, které obklopují šestiboké nádvoří, jsou na vnější straně dvoupatrové a na nádvorní straně jednopatrové. Jejich fasády jsou nezdobené a člení je pouze obdélníková okna. Dominantou západní strany je hranolová věž a na severní straně z půdorysu vystupuje arkýř nesený krakorci. Nároží věže jsou zkosená a zdobí je pilastry.[22]

Průčelí západního křídla

Do nádvoří se vstupuje portálem zdobeným přepásanými sloupy s pilastry a rozeklaným štítem. Za bránou se nachází křížovou klenbou zaklenutý průjezd. Hlavní budova na západní straně nádvoří má pětiosé průčelí se slepými rustikovanými arkádami a okna v rámcích s uchy. Vstup do budovy tvoří polokruhový portál završený klenákem.[22]

Západní průčelí sýpky

Zahradní pavilón (stav v roce 2010)

Zámecký areál doplňuje jízdárna a sýpka postavená na jižní straně Dlouhé jízdy v roce 1723 snad podle plánů Kiliána Ignáce Dientzenhofera. V průčelí sýpky je výklenek se sochou Turka a rolníka od Ferdinanda Maxmiliána Brokoffa z roku 1725. Západně od sýpky stojí zahradní pavilón ze druhé třetiny osmnáctého století. Jádro budovy má obdélný půdorys, ke kterému přiléhají dvě krátká postranní křídla. Budova má mansardovou střechu a její střední část je zaklenutá kupolí. Hlavní průčelí je členěné okny se zdobnými suprafenestrami, dekorativní vázou, římsou a trojúhelným štítem se sochami. Dovnitř vede portál se segmentovým záklenkem.[22] Na jižní straně zámecké skály se nachází dochovaný fragment parku z počátku první třetiny devatenáctého století. Park navazuje na severní zahrady, se kterými je spojil ve skále vytesaný tunel a malý řetězový most. Podstatná část severního parku byla zničena výstavbou domů ve třicátých letech dvacátého století a jižně od zámku bývalo od poloviny dvacátého století koupaliště.[23]

• Hrady, zámky a tvrze v Čechách, na Moravě a ve Slezsku. Příprava vydání Rudolf Anděl. Svazek III. Severní Čechy. Praha: Nakladatelství Svoboda, 1984. 664 s. Kapitola Děčín – zámek, s. 84–88.
• LISSEK, Petr. Archeologický výzkum nádvoří děčínského zámku v roce 2009. In: KULJAVCEVA HLAVOVÁ, Jana; KOTYZA, Oldřich; SÝKORA, Milan. Hrady českého severozápadu. Most: Ústav archeologické památkové péče severozápadních Čech, 2012. ISBN 978-80-86531-10-6. S. 205–232.
• SEDLÁČEK, August. Hrady, zámky a tvrze Království českého. Svazek XIV. Litoměřicko a Žatecko. Praha: Šolc a Šimáček, 1923. 502 s. Dostupné online. Kapitola Děčín – hrad, s. 78–88.

• Kaple svatého Jiří (Děčín)
• Seznam hradišť v Ústeckém kraji
• Seznam hradů v Ústeckém kraji
• Seznam zámků v Ústeckém kraji

• Obrázky, zvuky či videa k tématu Děčín na Wikimedia Commons
• Oficiální stránky