Vyjmenovaná slova
Jako vyjmenovaná slova (zastarale vyňatá slova nebo vybraná slova) bývají označovány skupiny českých nebo slovenských slov domácího původu, v jejichž kořenech se po obojetné souhlásce píše y (ý). Ypsilon se užívá v kořenech tvarů vyjmenovaných slov a ve slovech, která obsahují tentýž kořen, tj. jsou od nich odvozená nebo s nimi příbuzná.[1] Kromě kořenů je ve vyjmenovaných slovech obsažena i předpona vy-/vý-. Vlastní jména se mohou od obecných pravidel odchylovat (např. Syrovátka i Sirovátka).[2]
Vyjmenovaná slova v češtině
Historie a vývoj
Původně se hlásky i a y lišily výslovností, v současné době se tento rozdíl zachoval již jen v některých nářečích. Proto jsou vyjmenovaná slova odedávna součástí Pravidel českého pravopisu, uváděna byla ve vydáních z let 1902, 1913, 1941, 1957, 1993. Jako nejstarší zdroj jsou uváděna Pravidla hledící k českému pravopisu a tvarosloví z roku 1902, jejichž autorem byl Jan Gebauer, kde však slova nebyla zvlášť vyňatá, ale jen uvedená v běžném abecedně řazeném slovníku.[2]
Pravidla z roku 1913 již obsahovala stručný výčet: „Kromě toho jest nutno některá slova, v nichž se píše y(ý), prostě si pamatovati. Jsou to tato: obyčej, babyka, Bydžov, bystrý (bystřina, Bystřice), kobyla; kopyto, pykati, pysk, zpytovati, pytel, třpytiti se; hmyz, mys, mysl (mysliti, myšlenka, myslivec, smysl, Nezamysl, Litomyšle), myš; vydra, povyk, zvyk (obvyklý), vyza, vyžle; usychati (vysychati atd.), syčeti (sykot), syn, syrob, sysel, sytý (sytiti); polykati, lysý (lysina, lyska), lyže, plyn (plynouti), slynouti, Volyň; jazyk (jazýček), brzy, nazývati.“[2]
Seznam vyjmenovaných slov uváděný ve školních učebnicích se časem vyvíjí. Zastaralá slova jsou nahrazována živějšími slovy s týmž kořenem, jsou doplňována chybějící slova, jsou přidávána příbuzná slova, jejichž příbuznost novějším generacím není zřejmá atd. Rozdíly mohou být i mezi různými učebnicemi z téže doby. Seznamy vyjmenovaných slov bývají zpravidla doplňovány i příklady příbuzných slov, zaměnitelných nepříbuzných slov, nevyjmenovaných slov, v nichž často lidé dělají chyby atd.
Obojetné souhlásky
Ještě podle bratrského pravopisu byly hlásky S, Z a C tvrdé. Josef Dobrovský však v Zevrubné mluvnici jazyka českého (1809) překlasifikoval C na měkkou souhlásku a S a Z na obojetné.[3][4]
Ve druhé polovině 20. století lingvisté několikrát upozornili, že Dobrovského klasifikace je mylná a C je ve skutečnosti obojetnou souhláskou.[3][5] Podle aktuálně platného pravopisu se však ve slovech českého původu píše po C tvrdé y jen ve dvou typech případů: podstatná jména podle vzoru hrad končící v prvním pádu na C (tácy, kecy) a trojvýchodná přídavná jména (bezkopcý).[3] Pokud by v budoucnu C bylo překlasifikováno na obojetnou souhlásku, což jazyková poradna ÚJČ považuje za odůvodněné a pravděpodobné, dotklo by se to pravděpodobně především slov podle vzorů předseda a žena (Nohavica, skica), které by pak nepodléhaly měkkým podvzorům.[3]
Podle nynější konvence obojetnými souhláskami v češtině jsou: B, F, L, M, P, S, V, Z. Na zapamatování obojetných souhlásek se užívá mnemotechnická pomůcka BeFeLeMe Pes Se VeZe.[6] Na základních školách se žáci učí stále vyjmenovaná slova v určitém pořadí, ovšem nové didaktické postupy od pořadí upouští. [7]
Hláska f se v domácích českých slovech vyskytuje zcela výjimečně, vesměs v citoslovcích, slovech zvukomalebného původu a jen v několika málo jiných (doufat, zoufat). V domácích slovech se v kořenech slov po f ypsilon nepíše. Slova fyzika, refýž, zefýr apod. nejsou slova (původem) domácí.[8]
Jako obojetné souhlásky se v české gramatice chovají také w a x, po nichž v závislosti na skloňovacím vzoru může následovat i nebo y. V domácích slovech se však nevyskytují.
B
- by (→ aby, kdyby, bych, byste atd.)
- být[8]
- být (existovat) × bít (tlouct)[8]
- dobýt (zmocnit se) × dobít (baterii, zvěř)[8]
- nabýt (získat) × nabít (náboj)[8]
- zbýt (zůstat) × zbít (zmlátit)
- Slova bydlit, obyvatel, byt, příbytek, nábytek, dobytek, zbytek jsou také odvozená od slova být[9], ale tato souvislost už není zcela zřejmá, pročež se zpravidla uvádějí zvlášť.
- bydlit[8]
- obyvatel[8]
- byt[8]
- příbytek[8]
- nábytek[8]
- dobytek[8]
- (zbytek[8])
- obyčej[8] (obyčejný)
- toto slovo má původ ve stejném základu jako „obvyklý“, v však zde splynulo s b
- bystrý[8]
- bylina[8] (→ býložravec, Bylnice)
- býlí (plevel) × bílí (zbarveni bíle)[8]
- pelyněk černobýl, celík zlatobýl
- kobyla[8]
- býk[8]
- Přibyslav[8]
- (babyka[8])
- babyčka (malá babyka) × babička (prarodič)[8]
- vlastní jména
- Bydžov[8]
- Byseň
- Přibyslav[8]
- Bylany[8]
- Hrabyně[8]
- Rabyně[10]
- Byšice[10]
- Kobylisy[10]
- Zbyněk[8]
- Zbyšek[8]
- Radobýl[8]
- Hlubyně[zdroj?!]
- Obyčtov[8]
- Zbýšov
- Býšť
- Bystřice
- mezi vyjmenovaná slova nepatří
- Byteš – město Velká Byteš bylo roku 1924 oficiálně přejmenováno na Velká Bíteš, do té doby bylo uváděno ve vyjmenovaných slovech[11]
Názvy Třebýcina[12], Třebýcinka[13] a Zbyslavice[14] nejsou v mluvnické literatuře mezi vyjmenovanými slovy uváděny.
F
Žádné slovo českého původu s y po f v kořeni slova neexistuje.[8] Některé učebnice nebo přehledy ale uvádějí jako vyjmenovaná i některá zdomácnělá slova cizího původu, například
- × zefír – tkanina
L
- slyšet[1]
- mlýn[1]
- blýskat se[1]
- polykat[1]
- plynout[1] (plyn)
- plýtvat[1]
- vzlykat[1]
- lysý[1]
- lýtko[1]
- lýko[1]
- lyže[1] (slovo přejaté z ruštiny[2])
- pelyněk[1]
- plyš[1]
- (slynout[1])
- ale slinout, slinovat (stlačením nebo spečením pevně spojit drobnější částice)[15], slín[16]
- (plytký[1])
- (vlys[1])
- vlastní jména
- mezi vyjmenovaná slova nepatří
Názvy Lysice, Lysovice, Lysůvky, Lysec a Lyžbice nejsou v mluvnické literatuře mezi vyjmenovanými slovy uváděny.
M
- my[8]
- my všichni × mi (mně)[8]
- mýt[8] (→ mýdlo, myčka, umyvadlo)
- myslet i myslit[8]
- mýlit se[8]
- hmyz[8]
- myš[8]
- hlemýžď[8]
- mýtit[8]
- zamykat[8]
- smýkat[8] (→ smýčit, smyčec)
- dmýchat[8]
- chmýří[8]
- nachomýtnout se[8]
- (mýto[8])
- (mykat[8])
- (mys[8])
- (sumýš)[8]
- vlastní jména
- Nezamyslice[8]
- Litomyšl[8]
- Kamýk[8]
- Vysoké Mýto[10] (odvozené od mýto)
- Přemysl[8] (→ Nezamysl, Křesomysl apod.)
mezi vyjmenovaná slova nepatří
Název Onomyšl nebývá v mluvnické literatuře mezi vyjmenovanými slovy uváděn.
P
- pýcha[8]
- pytel[8]
- pysk[8]
- netopýr[8]
- slepýš[8]
- pyl[8]
- kopyto[8]
- klopýtat[8]
- třpytit se[8]
- zpytovat[8] (→ přípona -zpyt)
- pykat[8]
- pikaná (dětská hra)[8], pikola, pikat (slovo možná onomastického původu z citoslovce pik, piky piky na hlavu,[17] popř. může souviset se slovem pikle nebo pocházet z němčiny[2]) Příruční slovník jazyka českého z r. 1944–1948 uváděl i pro dětskou hru tvar „pykat“, Slovník spisovného jazyka českého z roku 1960 začal obě slova pravopisně rozlišovat.[2]
- pýr[8]
- pýřit se
- čepýřit se
- pýří (chmýří)[8]
- pyj[8]
- vlastní jména
mezi vyjmenovaná slova nepatří
Název Pyšel není v mluvnické literatuře mezi vyjmenovanými slovy uváděn.
S
- syn[8]
- sytý[8] (→ sycený, Nesyt)
- sýr[8]
- syrový[8]
- syrý (syrový) × sirý (opuštěný)[8]
- sychravý[8]
- usychat i usýchat[8]
- sýkora[8]
- sýček[8] (→ sýc)
- sysel[8]
- syčet[8]
- sypat[8] (→ sýpka)
- vlastní jména
- do vyjmenovaných slov (již) nepatří
- sirob[8], sirup[8] (do změny v roce 1957 bylo v pravidlech pravopisu uvedeno jako syrob a syrup pod vlivem mylného etymologického výkladu[2])
- sípat (chraptět)[8]
- sivý (šedivý)[8]
- osyka – strom topol osika, Pravidla českého pravopisu a mluvnice do 30. let 20. století uváděla tvar osyka, protože se samohláska i po s, z, c od 16. stol. vyslovovala široce a psala se y[18]
V
- vy, vykat[1]
- vysoký[1]
- výt[1]
- výskat[1]
- výskat (jásat) × vískat (probírat se někomu ve vlasech)[8]
- zvykat[1]
- žvýkat[1]
- vydra[1]
- výr[1]
- vyžle,[1] (původně plemeno loveckého psíka, později přeneseně pes-strašidlo a poté hubené dítě[2])
- povyk[1]
- výheň[1]
- předpony vy- a vý-[1]
- cavyky[1]
- vyza[1]
- kavyl[10]
- vlastní jména
Vyjmenovaná slova ve slovenštině
Ve slovenštině se za obojetné souhlásky považují b, m, p, r, s, v, z, případně i f. Oproti češtině je mezi nimi tedy navíc r. Hláska l se sice neuvádí mezi obojetnými souhláskami, ale k vyjmenovaným slovům je připojen seznam výjimek, v nichž se po l píše tvrdé y.
B
by, aby, keby, byľ, bystrý, Bystrica, Bytča, byť (existovať), bydlisko, bývať, dobytok, obyčaj, obyčajný, kobyla, býk, bylina, byvol, dobyť, bytosť, byt, obytná, bydlo, byt, bystrina, obývať, obyvateľ, prebývať, zbytočný, výdobytok, dobýjať
M
my, mykať, pomykov, odomykať, zamykať, odmykať, mýliť sa, mýlka, omyl, myslieť, myseľ, myšlienka, zmysel, výmysel, priemysel, myť, umyť, umývať, pomyje, mydlo, Myjava, smyk, priesmyk, šmýkať sa, šmyk, myš, mýto, hmýriť sa, hmyz, žmýkať, mys, priesmyk, vymyslieť
P
pyšný, pýšiť sa, pýcha, prepych, pýtať sa, opýtať sa, vypýtať sa, pytač, dopyt, pýr, pýriť sa
R
ryba, rýchly, rys, ryť (rozrývať), rýpať, rýľ, úryvok, hrýzť, ohryzok, kryť, úkryt, strýc, strýko, stryná, ryža, bryndza, koryto, korytnačka, ryčať, kryštál, rým, rytier, kryha
S
syn, syr, syrový, sýty, nasýtiť (sa), nenásytný, dosýta, sypať, sypký, osýpky, zásyp, syčať, sykať (vydávať zvuk), sýkorka, syseľ, vysychať, sychravý
V
vy-/vý- (předpona), výskyt, vysoký, výška, zvyšok, zvyk, vy (zájmeno), vykať, vydra, vyhňa, výr (sova), výskať, vyžla (psí plemeno), vyť (vydávat zvuk), vyza (sladkovodní jeseterovitá ryba)
Z
jazyk, jazyčný, jazyčnica, nazývať (sa), ozývať (sa), pozývať, prizývať, prezývať, vyzývať, vzývať
Výjimky po „L“
lyko, lykožrút, lykovec, lysý, lysina, lyska, Lysá, lysec, lýtko, lýtkový, lyžica, lyžičiar, lyžička, mlyn, mlynár, mlynček, mlynárik, mlynica, plyn, plynáreň, plynový, plynár, plynárenský, plynný, plytký, plytčina, plynulý, plynule, plytvať, slýchať, nedoslýchavý, neslýchaný, vyslyšať, lyže, lyžovať, lyžovačka, lyžiarsky, lyžiar, plyš, plyšový, blýskať sa, blyskáč (bylina orsej jarní), blýskavica, blysnúť (sa), blyšťať sa, vzlykať, oplývať, plynúť, splývať, vplyv, vplývať, zlyhať, zlyhávať,
Reference
- Pravidla českého pravopisu s Dodatkem Ministerstva školství, mládeže a tělovýchovy České republiky. 1. vyd. Praha: Academia, 1998 (1998 tisk). 391 s. ISBN 80-200-0992-2. S. 12.
- Vyjmenovaná slova, Internetová jazyková příručka, Jazyková poradna Ústavu pro jazyk český Akademie věd ČR, v. v. i., 2008
- Dotaz týdne, 13/2009 Archivováno 20. 12. 2011 na Wayback Machine, Ústav pro jazyk český
- Josef Dobrovský: Ausführliches Lehrgebäude der böhmischen Sprache (Zevrubná mluvnice jazyka českého) 1809
- Robert Adam: Bezkopcý úval známý svými hicy předlohou skici mistra Kopanici, Naše řeč, 2003
- Co jsou vyjmenovaná slova?, Slovníček pojmů z literatury a mluvnice, web Český jazyk.cz, Ing. Tomáš Souček, posl. aktualizace 27. 4. 2008
- PRAVIDLA - Vyjmenovaná slova | Pravopisně.cz. pravopisne.cz [online]. [cit. 2016-11-02]. Dostupné online.
- ŠAUR, Vladimír. Pravidla českého pravopisu s výkladem mluvnice. Praha: Ottovo nakladatelství, 2004. 448 s. ISBN 80-7181-133-5.
- Jako odvozená jsou například vypsána v příručce Pravidla českého pravopisu s Dodatkem Ministerstva školství, mládeže a tělovýchovy České republiky. 1. vyd. Praha: Academia, 1998 (1998 tisk). 391 s. ISBN 80-200-0992-2. S. 12.
- Vyňatá slova[nedostupný zdroj], server Eridanus, univerzální znalostní databáze, Ediranus Ltd.
- KOTÍK, Jaromír. Bítešské historky a pověsti. Velké Meziříčí: Městské muzeum ve Velké Bíteši, 1992. 100 s. Kapitola Jak se vyvíjel název našeho města, s. 67–68.
- Ministerstvo vnitra ČR. Adresy v České republice [online]. 2009-10-10 [cit. 2010-03-10]. Dostupné online.
- Ministerstvo vnitra ČR. Adresy v České republice [online]. 2009-10-10 [cit. 2010-03-10]. Dostupné online.
- Zbyslavice. Český úřad zeměměřický a katastrální: Veřejný dálkový přístup – vyhledávání obce
- Slovo v kostce: Slinovat
- Internetová jazyková příruča: Slín
- Jiří Rejzek: Český etymologický slovník, LEDA Voznice, 2001
- SVĚRÁK, František. K původu jména babyka. Naše řeč. 1974, roč. 57, čís. 4. Dostupné online [cit. 2016-07-13].
Literatura
- Vyjmenovaná slova, Internetová jazyková příručka, Jazyková poradna Ústavu pro jazyk český Akademie věd ČR, v. v. i., 2008
- Pravidla českého pravopisu s Dodatkem Ministerstva školství, mládeže a tělovýchovy České republiky. 1. vyd. Praha: Academia, 1998 (1998 tisk). 391 s. ISBN 80-200-0992-2.
- ŠAUR, Vladimír. Pravidla českého pravopisu s výkladem mluvnice. Praha: Ottovo nakladatelství, 2004. 448 s. ISBN 80-7181-133-5.