Aškenázská výslovnost hebrejštiny

Hlavním znakem aškenázské výslovnosti je absence rozdílu ve vyslovování hlásek alef a ajin (obě jsou vyslovovány jako ráz), v některých variantách je tento znak ještě doplněn vyslovováním [n] (כאשר se může namísto ka-ašer jako kanšer). Dalším je vyslovování třené hlásky tav jako [s] namísto [t] nebo [θ].

Ohledně vokálů je výslovnost značně nejednotná, např. hláska cholem je vyslovována jako diftong [oj], taktéž i jako [ej], [ou] nebo [au], kamec je ve většině případů vyslovován jako [o], někdy též jako [u].

Až do 13. století se přitom aškenázská výslovnost hebrejštiny v zásadě nelišila od sefardské. Podle Maxe Weinreicha nastal zlom po příchodu řady babylónských židů do Evropy ve 13. století, kteří s sebou přinesli babylónskou výslovnost, jež vycházela z tiberiadského systému. Aplikace této výslovnosti na aškenázské kulturní prostředí způsobila změny ve výslovnosti vokálů a ovlivnila následně i výslovnost nesemitského jazyka jidiš.

Protože původní západní výslovnost téměř vymizela s přesunem aškenázského židovstva na východ, rozlišujeme dnes pouze tři nejrozšířenější druhy výslovnosti, a to variace východní výslovnosti.

• Hebrejština
• Hebrejské písmo
• Fonologie