Socialistická federativní republika Jugoslávie

Shromáždění Socialistické federativní republiky Jugoslávie bylo nejvyšším zastupitelským orgánem, orgánem samosprávy pracujících a orgánem ústavodárné a zákonodárné moci a nejvyšším orgánem v rámci práv a povinností federace v Jugoslávii mezi lety 1945 až 1991. Posledním předsedou Shromáždění byl Slobodan Gligorijevic zvolený v roce 1988.

Skládalo se z Federální rady a Rady republik a provincií. Působnost Shromáždění se pohybovala od změn ústavy SFRJ, určovalo vnitřní a zahraniční politiku státu, přijímalo plány, rozpočty, rozhodovalo o změnách hranic, o válce a míru, uzavírání mezinárodních smluv, volbě prezidenta republiky, předsedy a soudců Ústavního soudu Jugoslávie a Federálního soudu a kontrolovalo činnost Federální výkonné rady.

Republiky, které tvořily Jugoslávii (barevně) a autonomní oblasti v Srbsku

V prvních poválečných letech došlo k realizaci pětiletých plánů v sovětském stylu a obnově ekonomiky prostřednictvím masivní dobrovolné práce. Ekonomický systém tak zprvu odrážel plně sovětský model, protože byly zavedeny všechny prvky, které představovaly základy socialistického ekonomického systému : stranická kontrola ekonomiky, autoritářské centrální plánování, státní vlastnictví výrobních prostředků. To vše bylo učiněno zejména kvůli zničené infrastruktuře a poškozenému malému průmyslu. Země začala tedy být podle plánů elektrifikována, reinfrastrukturizována a přišlo i zaměření na rozvoj a výstavbu těžkého průmyslu.

Ekonomický systém socialismu se v Jugoslávii vyvinul z marxistické kritiky kapitalistických výrobních vztahů a z toho vyplývajících rostoucích sociálních nerovností. Zákon hodnoty působící prostřednictvím tržního mechanismu vedl podle Marxe k prohlubování nerovností, k polarizaci bohatství a chudoby, bohatí bohatli a chudí chudli. Tato kritika se neomezovala pouze na nejvýraznější nerovnosti mezi dvěma hlavními společenskými třídami – kapitalisty a námezdně vydělávajícími –, ale také na různé odvozené nerovnosti, jako jsou nerovnosti mezi samotnými kapitalisty, nepřiměřený rozvoj různých ekonomických sektorů nebo nerovné regionální rozdíly. Tyto problémy trhu můžeme pozorovat i dnes. V Jugoslávii se tehdy pevně věřilo, že v socialistické společnosti bude působení zákona hodnoty zrušeno nebo značně omezeno a že tím trh ztratí na významu. Jugoslávský model také následoval Engelse, který navrhl, že socialistická ekonomika by měla být založena na sociálně plánované regulaci výroby v souladu s potřebami jak společnosti jako celku, tak i každého jednotlivce. Což se v praxi moc neodráželo, protože většina socialistických států řídila centrální plánování autoritářsky, ačkoliv si přivlastňovali koncept demokratického centralismu, který nakonec neuplatňovaly.

Systém autoritářského centrálního plánování po vzoru Sovětského svazu byl použit opravdu jen na krátkou dobu. Takže docházelo ke státnímu vlastnictví podniků vyvolaném znárodněním a vyvlastněním soukromého majetku. Systém dále zajišťoval kontrolu federálních politických orgánů nad ekonomikou. V tomto období bylo úsilí směřováno zejména k vyrovnání tržních nerovností existujících v rozdělování národního důchodu v předválečném systému a k zabránění jednotlivcům přivlastňovat si plody cizí práce. Znárodnění výrobních zdrojů a velkých hospodářských podniků probíhalo v několika etapách. Začalo to konfiskací nepřátelského majetku po válce a bylo dokončeno znárodňovacími zákony v roce 1946, které se vztahovaly na všechny velké průmyslové podniky, dopravu, velkoobchod, banky a pojišťovny; a zákon z roku 1948, který znárodnil podniky menšího významu, jako jsou malé elektrárny, malé doly, cihelny, mlýny, nemocnice, hotely, kina. Pozemková reforma v roce 1945 odstranila velké vlastníky půdy a přežívající prvky feudálního systému a omezila pozemky na maximálně 75 – 87 akrů (v roce 1953 dále sníženo na 25 akrů). Byly také zavedeny limity soukromého vlastnictví v nemovitostech a byla ustanovena poměrná daň z příjmů fyzických osob.

Ekonomika v pozdějších poválečných letech se začala pomalu ubírat k směsce centrálního autoritářského plánování s mechanismy tržního socialismu. Drobní soukromí maloobchodníci či řemeslníci už mohli zaměstnávat 4 zaměstnance na jednoho majitele. Přebytečná půda byla ve vlastnictví zemědělských společností, družstev nebo místních komunit. Ty mohly pozemky prodávat, kupovat, pronajímat a dávat k pronájmu.

O přesné povaze a rozsahu tržního socialismu v Jugoslávii diskutují ekonomové. Vzhledem k tomu, že v Jugoslávii byla autoritářská vláda prezidenta Tita a de facto vládla jen jedna strana, nešlo o tržní socialismus, který si představoval třeba Oskar R. Lange. John Roemer, zastánce tržního socialismu, měl na jugoslávský experiment velmi negativní názor, že jugoslávské společnosti skutečně nefungují na tržních principech konkurence a zisku a že místo toho spoléhají na slabá rozpočtová omezení a jsou vystaveny politické kontrole státu a strany, což vytvořilo neefektivní systém, který se nakonec zhroutil. To bylo zapříčiněno opět autoritářskou povahou režimu.

Ve druhé polovině 50. let diskutovala skupina elitních komunistů (např. Jaroslav Opat, Jiří Pelikán, Milan Sochor), proč realizace socialimu neuspěla i tom, zda cestou nemůže být tzv. jugoslávský model socialismu. Protože se diskuse odehrávaly za účasti jugoslávských diplomatů a novinářů, často na jugoslávském velvyslanectví, byli členové tzv. „jugoslávské skupiny“ obviněni z vyzvědačství a odsouzeni.[1] V 60. letech 20. století naopak shledával na jugoslávském ekonomickém modelu pozitivní stránky i československý stranický tisk.[2]

Přírůstky obyvatelstva v letech 1961–1991

Obyvatelstvo Jugoslávie procházelo rozsáhlými změnami, a to jak demografickými, tak ideovými. Stát SHS, který byl předchůdcem socialistické Jugoslávie, uznával národy pouze tři, a to nejpočetnější Srby, Chorvaty a Slovince. Ostatní obyvatelé státu, Albánci v Kosovu a Makedonci na jihu území země s tímto velmi často nesouhlasili, což vedlo k tomu, že se nedokázali s královstvím identifikovat. Proto hned po válce byla budována makedonská identita, v 70. letech se potom ve sčítání obyvatelstva poprvé objevila národnost Bosenských Muslimů, kteří se do té doby počítali buď k Srbům, nebo Chorvatům. Rostl i počet obyvatelstva. V království Jugoslávie žilo těsně před válkou 14 milionů obyvatel, ke konci socialistického státu už ale žilo ve federaci přes 23 milionů lidí. Jednotlivé národy však měly odlišné přírůstky v souladu s tím, v jakém stádiu demografické revoluce se zrovna nacházely. Přibývalo tak obyvatel hlavně na jihu, ve velké míře i Albánců v Kosovu. Naopak počty Srbů, Chorvatů, či Slovinců se zvyšovaly jen zřídka. To vedlo k politickým diskuzím a ostrým neshodám až výpadům.

Po druhé světové válce byla Jugoslávie hlavně agrárním státem. Většina obyvatelstva žila na venkově a jen malá část ve městech, kde by pracovali v průmyslu a službách. Během následujících let, hlavně díky druhému pětiletému plánu došlo k soustředění obyvatelstva ve městech a rozvoji průmyslových kapacit. Venkov se rozvíjel pomaleji a odcházeli z něj lidé. Města se rozsáhle rozšiřovala; budovala se nová sídliště a průmyslové závody. V 80. letech tak již mimo města žila jen malá část obyvatel, výjimkou byly ovšem méně rozvinuté části země v Bosně a Hercegovině, Makedonii, Kosovu a Černé Hoře.

Jugoslávie měla v roce 1991 23 528 230 obyvatel; z toho v jednotlivých zemích:

a jednotlivé národnosti:

• Občanská válka v Jugoslávii
• Dějiny Chorvatska
• Dějiny Bosny a Hercegoviny
• Seznam představitelů Jugoslávie

• Obrázky, zvuky či videa k tématu Socialistická federativní republika Jugoslávie na Wikimedia Commons