Druhá pětiletka (Jugoslávie)

Na kongresu dělnických rad, který se konal 25. - 27. června 1957 v Bělehradě padla celá řada návrhů. Jeden z nich byl i v tom smyslu, aby se podniky osvobodily státního dozoru, a aby pracovní kolektivy mohly samy určovat, co je pro ně důležité.[4] Jedním z iniciátorů takových požadavků byly také odbory. Na přelomu let 1957 a 1958 přijala svazová skupština v Bělehradě celou řadu zákonů, které umožňovaly podnikům více práv a možností v oblasti nakládání s vydělanými prostředky.[1] Namísto rozpočtů se měly podniky financovat samostatně, avšak se ukázalo, že nové metody jsou v podstatě opět těmi starými, avšak tentokrát v jiném kabátě. Uvádění dříve schválených reforem do praxe se ukázalo jako komplikovanější, než se dříve zdálo[1]

Druhá pětiletka byla mnohem úspěšnější než první. Díky odbourání centrálního plánování a značné administrativy se zvýšila efektivita podniků. Ty nyní vytvářely své vlastní plány a teprve ty předkládaly federální plánovací komisi. Podařilo se rozvíjet výstavbu nových průmyslových podniků vskutku dechberoucím tempem. Přírůstky ve výrobě byly dvojciferné, Jugoslávie se zařadila v oblasti růstu národního produktu a průmyslové výroby na přední místa ve světě.[5] Komunisté se nebáli mluvit o úspěšném průběhu plánu jako o jugoslávském hospodářském zázraku (srbochorvatsky Jugoslovensko privredno čudo/Југословенско привредно чудо).[6] Roční přírůstek průmyslové výroby dosahoval až 11 %. Celý národní důchod rostl o 12,5 % za období let 1953 - 1965 a v letech 1957 - 1960 dokonce o 14,5%.[7]

Hlavními zdroji úspěchu však kromě uvolnění politiky poskytování úvěrů, více samostatnosti jednotlivým podnikům, či jiným rozhodnutím SKJ byly také i zahraniční půjčky[2], které přicházely formou pořizování už hotového vybavení pro nově budované podniky.[8]

Zemědělské produkci pomohla delkolektivizace a několik dobrých let, během kterých byly vysoké úrody.[5] Podařilo se konečně iniciovat mechanizaci vesnice; byly dodány stroje (traktory), které tak zoufale chyběly během prvního pětiletého plánu.[9]

Převážně ještě agrární charakter země, která vyvážela velké množství obilnin do zahraničí, tak také přispěl k růstu exportu. Jugoslávská export během druhé pětiletky vzrostl z 329 milionů $ v roce 1956 na 620 milionů $ v roce 1960.[5] I přesto ale podíl zemědělských produktů na celkovém vývozu měl spíše klesající tendenci (během celých padesátých let spadl o 20 %)[5]. Země také snížila dovoz potravin, především obilí původem z USA[5].

Růst do té doby nepříliš početné skupiny obyvatelstva - dělníků - se začal projevovat výraznými změnami skladby obyvatelstva. V roce 1963 z téměř tří milionů pracujících v zemi třetina pracovala v průmyslu. Zvýšila se také životní úroveň;[10] položeny byly základy automobilismu. Průmysl se začal orientovat spíše na spotřební zboží a služby, než na těžkou výrobu, neboť přední členové politického vedení země pochopili, že je to jednak potřebné, ale jednak to může zemi zajistit příliv zisků i ze zahraničí (západu). V Řecku a Rakousku se začalo s rozvojem služeb hned po válce a zemím to pomohlo postupně se vybabrat z meziválečné bídy.[3] Takový postup však vyvolal většiny členstva vedení jugoslávských komunistů, s výjimkou Rankoviće a Kardelja.[3] Díky otevření se turistice se tak počet návštěvníků Jugoslávie zvýšil jenom mezi lety 1956 a 1957 o 12 % (všech) a zahraničních o 22 %[11]

I přes velké úspěchy ale pořád v zemi existovaly propastné rozdíly. Vybudovány byly četné železnice a továrny, ovšem infrastruktura byla stále problematická. Stavební práce probíhaly na celém území Jugoslávie, v severních republikách však rostla netrpělivost a obavy z možného odvádění peněz směrem na jih. Vzhledem k tomu, že na rozdíl od předchozích dob již získaly jednotlivé republiky FLRJ jistý vliv a kritika režimu byla možná, začalo nepatrně vzrůstat napětí v zemi. Některé reformy navíc vyvolaly ostrý nesouhlas, kdy i dělníci sáhli k protestním nástrojům: stávka v Trbovlje, která byla jedním z prvních významnějších protestů v Jugoslávii po druhé světové válce, patří mezi ně.

Druhá pětiletka je i přesto považována za jeden z nejúspěšnějších ekonomických plánů v Jugoslávii.