Jiří Pelikán (politik)

Pocházel z umělecké rodiny a celý život byl levicově orientovaným intelektuálem a reformním komunistou. Za 2. světové války byl 5 měsíců vězněn nacistickým gestapem, po propuštění z vězení se od roku 1941 až do konce války skrýval na neznámém místě (ukrýval se na Kořenci /Boskovicko/, kde má v místním muzeu pamětní síň, zachycující jeho život a působení v této obci). Proto byla uvězněna jeho matka, která zahynula v koncentračním táboře. Po válce se stal aktivním mládežnickým a svazáckým funkcionářem, pracoval jako funkcionář Národní fronty a ÚV KSČ. On sám si později vyčítal, že byl spoluzodpovědný za vyhazování studentů z vysokých škol po únoru 1948, protože stál v čele tzv. vyakčňovací komise, která měla na svědomí vyhození tisíců vysokoškoláků.[3] Jeho aparátnická kariéra vyvrcholila tím, že v letech 1955 až 1963 zastával funkci generálního tajemníka a předsedy prokomunisticky orientovaného Mezinárodního svazu studentstva. Na počátku 60. let 20. století byl jmenován do funkce ústředního ředitele Československé televize, kde v roce 1968 zastával silně reformní postoje. I díky němu televize mnohem svobodněji informovala veřejnost o tehdejším politickém dění. Po invazi vojsk Varšavské smlouvy v roce 1968 byl „odsunut“ do diplomatických služeb a stal se kulturním atašé československého velvyslanectví v Itálii. V roce 1969 se odmítl vrátit do vlasti, za což byl doma zbaven poslaneckého mandátu.[4] V Itálii požádal o politický azyl a hned se zapojil do místního politického dění. V roce 1977 získal italské občanství a od roku 1979 působil po dvě volební období (znovu zvolen 1984) jako poslanec Evropského parlamentu za italskou socialistickou stranu. Po roce 1990 působil krátce jako poradce československého prezidenta Václava Havla.

Byly po něm pojmenovány ulice v Římě[5] a Miláně[6] a také v jeho rodné Olomouci (třída Jiřího Pelikána)[7].