Paolo Maldini

Jeho kariéra začala růst s příchodem trenéra Sacchiho. V sezoně 1987/88 vyhrál první titul, v příští sezoně získal vítězství v poháru PMEZ 1988/89 když porazil 24. května 1989 Steaua Bukurešť (4:0).[7] Toto byli jeho první úspěchy Sacchiho týmu, který bude po letech definován jako „nejsilnější klub všech dob“ časopisem World Soccer.[8] Paolo je nejmladší hráč z obrany, kterou tvoří společně s Baresim, Tassottim, Gallim a Costacurtou.

V roce 1988 AC Milán vyhrál první ročník o italský superpohár, pak díky vítězství v poháru PMEZ zahájil sezónu 1989/90 vítězně ve dvojutkání o Evropský superpohár[9] a pak i v utkání o Interkontinentální pohár.[10] Sezonu zakončil obhajobou poháru PMEZ když ve finále porazil Benfiku (1:0). [11] V následující sezoně 1990/91 Rossoneri obhájil Evropský superpohár[12] tak i v utkání o Interkontinentální pohár.[13] V poháru PMEZ se Rossoneri utkali již ve čtvrtfinále s francouzským klubem Olympique Marseille. První utkání doma skončilo 1:1. Při venkovním utkání se za stavu 1:0 pro Marseille v 88 minutě vypla všechna světla[14] na stadionu a po odmítnutí pokračovat v zápase byl klub diskvalifikován na jeden rok z evropských soutěží. Po sezoně končí trenér Arrigo Sacchi a je nahrazen Capellem.

I když je vyměněn trenér, Paola to nezasáhlo. Byl stále nejdůležitějším členem týmu a pomohl tak k vítězství v lize. V následující sezoně AC Milán ihned vyhrál italský superpohár a pak se podařila i obhajoba v lize. V LM 1992/93 dokráčel do finále kde Rossoneri prohráli s francouzským klubem Olympique Marseille (0:1).[15] V této sezóně vstřelil Paolo svůj první evropský gól, bylo to 21. října 1992 proti Slovanu Bratislava (1:0).[16]

Sezóna 1993/94 byla vítězná. Opět se vyhrál italský superpohár, tak i liga, třetí v řadě. Dne 18. května 1994 se koná finále LM 1993/94 proti Barceloně. Při absenci středních obránců Baresiho a Costacurty je trenér nucen nasadit Paola do středu obrany, ve dvojici s Gallim. Utkání skončilo výhrou 4:0. [17] Na konci sezóny získal v roce 1994 od časopisu World Soccer titul „hráč roku“ a v anketě o zlatý míč je na třetím místě (první z obránců). V dalších dvou sezonách se podaří získat italský superpohár 1994 a titul v sezoně 1995/96. V LM 1994/95 se dostává do finále, ale Rossoneri prohrávají s Ajaxem (0:1).[18]

Po mistrovské sezoně se rozloučil trenér Capello a nahradil jej Uruguayec Tabarez. Sezona začala prohrou s Fiorentinou o italský superpohár. Kvůli špatným výsledkům nový trenér vydržel do prosince. Ale i náhradní trenér Sacchi už nezlepšil pozici v tabulce a nakonec Rossoneri skončili na 11. místě v lize. Nová sezona, nový trenér. Klub přišel zachránit Capello. Po konci kariéry Baresiho se Paolo stává novým kapitánem. Paolo hraje většinou ve středu obrany a tak mizernou sezonu zakončil klub na 10. místě.

V následující sezoně 1998/99 se pod vedením trenéra Zaccheroniho hra týmu zlepšila a získali titul. Paolo jej oslavil jako první v roli kapitána. První zápas v sezony 1999/00 byl souboj s Parmou o italský superpohár.[19] Utkání skončilo prohrou 1:2. Sezona byla zakončena 3. místem v lize a v LM vypadli již v základní skupině.

Po neúspěšném startu v sezoně 2001/02 skončil trenér Terim a místo něj byl dosazen Ancelotti. Právě tenhle trenér a nový hráč do obrany Nesta byli pro Paola velkým přínosem. Sezona 2002/03 byla vítězná. V lize tým Rossoneri sice skončil na 3. místě, ale v LM přes předkolo se dostal až do finále, kde porazil Juventus FC. [20] Bylo to přesně 40 let poté, co jeho otec Cesare zvedal nad hlavu pohár pro vítěze PMEZ. [21][22] Po tomhle vítězství přišlo ještě vítězství ve finále v italském poháru. V sezóně 2003/04 vyhrál AC Milán své 17. Scudetto a v dubnu 2004 byl Paolo na 10. místě v online anketě 'Golden Jubilee Poll, oslavující nejlepší evropské hráče za posledních padesát let.[23]

V následující sezoně 2004/05 vyhrál AC Milán italský superpohár a v LM se dostal do finále proti Liverpoolu. Do utkání nastoupil s rekordem v počtu odehraným finálových utkání (7).[24] V 1. minutě utkání otevřel Paolo skóre zápasu (po 11 letech vstřelil branku v evropských pohárech), dává nejrychlejší gól ve finále Ligy mistrů a stává se nejstarším střelcem, který skóroval ve finále této soutěže. Poločas vyhráli 3:0, ale v druhé polovině Liverpool FC dotáhl ztrátu a museli rozhodnout penalty. Tady byl úspěšnější soupeř.[25]

Dne 25. září 2005 překonal rekord ligy v počtu utkání (571).[26][27] Další úspěch byl v sezoně 2006/07. Ve finále LM se podařilo odčinit dva roky starou prohru. Liverpool FC porazil 2:1[28] a Paolo tak získal již páté vítězství v soutěži a stal se tak společně s Gentou jedinými hráči, kteří hráli v osmi finálových utkání.[29]

Dne 16. prosince 2007, byl u vítězství na MSK 2007[30] a získal již 26 trofej své kariéry, 13 na mezinárodní scéně. Byl také prvním kapitánem formace ze starého kontinentu, který tuto trofej získal. Dne 16. února 2008 v zápase proti Parmě nastoupil 1 000 utkání jako profesionál,[31]

Dne 24. května 2009 odehrál poslední utkání v kariéře na domácí půdě. Stalo se to proti AS Řím (2:3).[32] Po utkání se Paolo rozloučil všem fanouškům na stadionu. Během závěrečného kolečka kolem hřiště (na stadionu bylo 70 000 diváky, kteří se postavili, aby mu zatleskali, včetně hostujících římských fanoušků) byl Paolo vyzván sektorem organizovaných fanoušků Curva Sud: ti zpívali sbory ve prospěch Baresiho a odhalili některé transparenty vůči hráči v souvislosti s některými úvahami o organizované podpoře. [33][34] Poslední utkání odehrál 31. května 2009 na hřišti Fiorentiny a oslavil poslední vítězství (2:0) ve své dlouhé kariéře.[35][36]

Všech 25 sezon strávil v klubu AC Milán a tak se vedení klubu rozhodlo že jeho číslo 3 nesmí nikdo nosit, kromě jeho synů. [37][38] Celkem odehrál 902 utkání a vstřelil v nich 33 branek a získal dohromady 26 trofejí.

[85]

	Datum	Stadion	Soupeř	Skóre (min.)	Výsledek	Soutěž
010	20. 1. 1993	Stadio Artemio Franchi, Florencie,	Mexiko	02:0 00(80.)	2:0	přátelský zápas
02	24. 3. 1993	Stadio Renzo Barbera, Palermo,	Malta	05:1 00(72.)	6:1	kvalifikace na MS 1994
03	11. 11. 1995	Stadio San Nicola, Bari,	Ukrajina	03:1 00(53.)	3:1	kvalifikace na ME 1996
04	29. 3. 1997	Stadio Nereo Rocco, Terst,	Moldavie	01:0 00(24.)	3:0	kvalifikace na MS 1998
05	30. 4. 1997	Stadio Diego Armando Maradona, Neapol,	Polsko	02:0 00(38.)	3:0	kvalifikace na MS 1998
06	22. 4. 1998	Stadio Ennio Tardini, Parma,	Paraguay	01:0 00(5.)	3:1	přátelský zápas
07	5. 6. 1999	Stadio Renato Dall'Ara, Bologna,	Wales	03:0 00(39.)	4:0	kvalifikace na ME 2000

• 7× vítěz italské ligy (1987/88, 1991/92, 1992/93, 1993/94, 1995/96, 1998/99, 2003/04)
• 1× vítěz italského poháru (2002/03)
• 5× vítěz italského superpoháru (1988, 1992, 1993, 1994, 2004)
• 5× vítěz Ligy mistrů (1988/89, 1989/90, 1993/94, 2002/03, 2006/07)
• 5× vítěz evropského superpoháru (1989, 1990, 1994, 2003, 2007)
• 2× vítěz Interkontinentální pohár (1989, 1990)
• 1× vítěz mistrovství světa klubů (2007)

• 4× na MS (1990 – bronz, 1994 – stříbro, 1998, 2002)
• 3× na ME (1988 – bronz, 1996, 2000 – stříbro)
• 2× na ME 21 (1986 – stříbro, 1988)

• 1× Cena Bravo (1989)
• 1× nejlepší hráč podle časopisu World Soccer (1996)
• 1× Nejlepší obránce UEFA (2006/07)
• 1× Nejlepší obránce Ligy (2006/07)
• All Stars Team FIFPro (2005)
• All Stars Team UEFA (2003, 2005)
• All Stars Team ESM (1995, 1996, 2000, 2003)
• All Stars Team MS (1990, 1994)
• All Stars Team ME (1988, 1996, 2000)
• člen síně slávy italského fotbalu (2012)
• kandidát na Zlatý míč – nejlepší tým (1. místo mezi levými obránci)
• člen klubu Golden Foot (2021)

Řád zásluh o Italskou republiku (30. 9. 1991) z podnětu Prezidenta Itálie [86]

Řád zásluh o Italskou republiku (12. 7. 2000) z podnětu Prezidenta Itálie [87]

• Dne 12. března 2018 byla zařazena pamětní deska s názvem Paolo Maldini na chodník slávy cesty italského sportu na parco olimpico del Foro Italico v Římě, určeno pro italské sportovce za jejich mezinárodní úspěchy.[88]