Dino Zoff

Když měl 14 let, odešel vyzkoušet štěstí na konkurz do Interu a Juventusu, jenže kvůli jeho nízkému vzrůstu,byl později přijat do Udinese. První utkání odchytal v nejvyšší lize 24. září 1961 proti Fiorentině (2:5).[9] Poté ještě nastoupil do třech utkání. I tak ale musel s klubem sestoupit do druhé ligy. Následující rok, se stal pro majitele klubu s jeho výkony nepřesvědčivý a tak se jej rozhodl prodat.

Klub Mantova jej koupil v roce 1963 za 20 milionů lir[10] Zpočátku byl určený jako brankář číslo dva za zkušenějším a papírově spolehlivějším Santarelliho. Ale díky zranění Santarelliho odchytal 27 utkání a obdržel jen 25 branek. Po dvou sezonách v nejvyšší lize sestoupil na jeden rok do druhé ligy. V sezoně 1966/67 pomohl klubu k 9. místu v lize. Díky skvělým výkonům, si jej všimli velké kluby a tak po čtyřech letech a 131 utkání odešel.

V létě 1967 se zdálo, že odejde do Milána, s nímž se v zásadě dohodl.[11] Avšak dohoda skočila u ledu, protože Milán nakonec podepsal Cudiciniho. O půlnoci posledního dne přestupového trhu se přestěhoval do Neapole za 120 milionů lir plus brankář Bandoniho. Branku Neapole střežil nepřetržitě 143 utkání od svého debutu 24 září 1967 proti Atalantě (1:0)[12] do 12. března 1972 proti Interu (0:2).[13] Po tomto utkání si při tréninku utrpěl zranění kotníku.[14] Během své bojovnosti v klubu, vytvořil dva rekordy: v sezóně 1970/71 inkasoval pouze 18 gólů ve 30 zápasech,[15] také dokázal prvních šest kol udržet čisté konto a kapituloval až po 590 minutách.[16] Největšího úspěchu v klubu bylo 2. místo v lize v sezoně 1967/68 a finále italského poháru v sezoně 1971/72. Za Neapol odchytal celkem 190 utkání a obdržel 166 branek.

V létě roku 1972 se klub z Neapole rozhodl omladit kádr a také ekonomický reorganizovat. A tak Dino byl ve 30 letech vyměněn do Juventusu za Carmignaniho. Během jedenácti let působení u Bianconeri nikdy nechyběl v ligovém utkání.

Všechna jeho vítězství jsou spojena s Bianconeri jak jako hráč, tak následně i jako trenér: v jedenácti sezónách získal šestkrát titul mistra Itálie (1972/73, 1974/75, 1976/77, 1977/78, 1980/81 a 1981/82), dva italské poháry (1978/79 a 1982/83) a Pohár UEFA (1976/77). Jeho kariéra v Juventusu skončila v neúspěšném finále poháru PMEZ 1982/83 25. května 1983 proti Hamburku (0:1).[17] V následujících dnech požádal vedení, aby pro poslední sezónní utkání bylo svěřeno druhému brankaři Bodinimu.[18]

Během svých let v Juventusu vytvořil několik pozoruhodných rekordů: během sezóny 1972/73 udržel čisté konto 903 minut, čímž překonal předchozích 792 minut brankáře Da Pozza, čímž vytvořil tehdy neporazitelný rekord. Byl překonán až Rossim 929 minut v sezoně 1993/94.[19] V sezóně 1981/82 inkasoval pouze 14 gólů, což je absolutní rekord klubu.[20] Navíc v jedenácti sezónách odehraných v černobílém dresu nevynechal ani jeden ligový zápas a nastoupil na hřiště 330 zápasů v řadě.[21]

Celkově odchytal 570 zápasů v nejvyšší lize, což bylo do roku 2005 rekord, když jej překonal Paolo Maldini.[22]

• 6× vítěz italské ligy (1972/73, 1974/75, 1976/77, 1977/78, 1980/81, 1981/82)
• 2× vítěz italského poháru (1978/79, 1982/83)
• 1x vítěz poháru UEFA (1976/77)

• 4× na MS (1970 - stříbro, 1974, 1978, 1982 - zlato)
• 2× na ME (1968 - zlato, 1980)

V tomto článku byl použit překlad textu z článku Dino Zoff na italské Wikipedii.

• Obrázky, zvuky či videa k tématu Dino Zoff na Wikimedia Commons
• Profil hráče na Transfermarktu
• Profil trenéra na Transfermarktu
• Profil hráče na National-football-teams.com (anglicky)
• Portrét na Eurofotbal.cz

• Seznam italských fotbalových reprezentantů
• Seznam trenérů italské fotbalové reprezentace

Trenér italské fotbalové reprezentace
Předchůdce: Cesare Maldini	1998–2000 Dino Zoff	Nástupce: Giovanni Trapattoni