Olympijské hry

Antické olympijské hry byly nejvýznamnější, největší a nejstarší z všeřeckých her, kterých se účastnili pouze muži. Ženy měly hry zvané héraia podle bohyně Héry. Konaly se od roku 776 př. n. l. až do roku 393 našeho letopočtu. Roku 394 zakazuje olympijské hry zvláštním ediktem Theodosius I.. V roce 426 pak byl vydán rozkaz ke zbourání chrámů a soch v Olympii. Dílo zkázy bylo dokonáno zemětřeseními v letech 522 a 551.

První krůčky na dlouhé cestě k prvním novodobým hrám patří řeckým učencům z Byzance, kteří ve 14. a 15. století působili na italských univerzitách, a jejich žákům. Pietro Paolo Vergerio (1348–1419), profesor padovské univerzity, byl první o kom je známo, že vyhlásil právo muže na cvičení těla. Vittorino Ramboldini de Feltre (1378–1446) šel ještě dál, když v Mantově založil tělocvičnou školu.

První novodobá práce o olympijských hrách vyšla roku 1430 a byla dílem florentského básníka Matea Palmieriho. Roku 1491 vydal Virgilius Polydorus knihu O posvátných hrách starých Řeků a roku 1569 vychází v Benátkách kniha významného humanisty Hieronyma Mercuriala O gymnastickém umění. I když si tyto činnosti nekladly za cíl znovuobnovení olympijských her, byly důležitým stupínkem na cestě k oživení tradice pěstování kultury těla.

První novodobé sportovní hry nesoucí označení olympijské, byly Anglické olympijské hry, které na svém venkovském sídle v Cotswoldu uspořádal roku 1604 Robert Dover. Hry podporoval i velký příznivec a propagátor sportu, král Jakub I. Hry se měly konat každý rok za letního slunovratu, na programu byly běžecké disciplíny, hod kladivem, míčové hry, šerm holemi a zápas. Mohli se zúčastnit jak šlechtici, tak prostí občané, některých disciplín dokonce i ženy. Hry se dočkaly 40 ročníků a skončily nejpozději se smrtí svého zakladatele.

První, kdo vystoupil s myšlenkou obnovení olympijských her, byl v roce 1760 německý pedagogický reformátor Johann Bernhard Basedow. Dalším velkým propagátorem vzkříšení olympijských her byl Johann Christoph Friedrich Gutsmuths. Pod jeho vlivem uspořádaly některé tělovýchovné organizace v několika německých městech sportovní klání pod označením olympijské hry.

15. listopadu 1859 se v Athénách 20 000 diváků stalo svědky sportovních klání 300 soutěžících na prvních novořeckých olympijských hrách. Hlavní zásluhu na jejich uspořádání měl hrdina osvobozovacích bojů, Evangelos Zappas, který jejich organizaci věnoval nejen značné úsilí, ale i celý svůj majetek. Myšlenka uspořádat novořecké olympijské hry se zrodila v Pyrgu. Bylo to krátce po osvobození Řecka z turecké nadvlády, kdy se místní městská rada rozhodla pro obnovení her přímo v Olympii. Měly se konat každé čtyři roky 25. března, tj. na Den řecké nezávislosti. Nepříznivé podmínky v Olympii (bažinaté území plné komáru představovalo velkou hrozbu malárie) vedly k tomu, že se nakonec hry konaly až v listopadu a v Aténách. Hry se pak konaly ještě v letech 1870, 75 a 89.

Pierre de Coubertin se několik let věnoval studiu tělovýchovných systémů v anglosaském světě. Své poznatky zpracoval v několika knihách a zároveň usiloval o jejich začlenění do francouzského výchovného systému. Když viděl, že jeho literární činnost nevzbudila dostatečný zájem, rozhodl se přejít k činům. V roce 1888 se rozhodl, že obnoví olympijské hry.

Okamžitě začal pro tento záměr shánět podporu v okruhu svých známých a přátel a 25. listopadu 1892 vystoupil s touto myšlenkou veřejně na schůzi k 5. výročí založení Francouzské unie atletických sportů. V roce 1896 se tak konaly v Aténách první novodobé olympijské hry.

Největším olympijským symbolem jsou olympijské kruhy, které jsou vzájemně propojeny. Pět kruhů představuje pět kontinentů spojených olympijskou myšlenkou, šest barev (včetně bílého podkladu) barvy všech národů světa. Existuje obecný názor, že kruhy představují jednotlivé kontinenty, ale není tomu tak. Baron de Coubertin vnímal kruhy a barvy jako dva nezávislé symboly a MOV výslovně uvádí, že žádný z kruhů nereprezentuje konkrétní kontinent. Olympijské kruhy jsou součásti olympijské vlajky, která má bílý podklad a v jejím středu je umístěno pět olympijských kruhů:

• modrý kruh se nachází vlevo nahoře, nejblíže žerdi
• černý kruh umístěn vedle modrého, ve středu vlajky
• červený kruh se nalézá vedle černého
• žlutý kruh propojuje modrý a černý kruh
• zelený kruh propojuje černý a červený kruh

Vlajka poprvé zavlála při VI. olympijském kongresu v roce 1914, na olympijském stadiónu poprvé v roce 1920. Na OH se vyvěšuje vlajka, kterou v roce 1920 věnovaly Antverpy, na ZOH vlajka, kterou v roce 1952 věnovalo Oslo. Součástí historické vlajky je i olympijské heslo Citius, Altius, Fortius - Communiter (Rychleji, výše, silněji - společně), které vyjadřuje cíl olympijského hnutí, úsilí o neustálý pokrok. Původní heslo (Citius, Altius, Fortius) převzal Pierre de Coubertin od svého přítele, abbé Didona. V roce 2021 Mezinárodní olympijský výbor na zasedání v Tokiu schválil návrh svého prezidenta Thomase Bacha a dosavadní tříslovnou formuli rozšířil o slovo Communiter (lat. společně)[6]. Nejvýznamnější symboly olympijského hnutí jsou podle čl. 6 olympijské charty výlučným vlastnictvím MOV. S výjimkou oficiálního olympijského dne nesmí NOV užívat olympijské symboly bez jeho výslovného povolení. Nejvyšší symboly se nesmí použít ke komerčním účelům. Kombinací olympijských kruhů s jinými znaky nebo atributy (např. se státní vlajkou) vznikají emblémy, znaky NOV a organizačních výborů OH (ZOH), jejichž jsou vlastnictvím, musí však být schváleny MOV. Nově používaným symbolem OH (ZOH) jsou maskoty, které mají vyjadřovat národní tradici hostitelské země.

• začíná příchodem hlavy státu země pořádající OH v doprovodu předsedy MOV a předsedy organizačního výboru her na olympijský stadion.
• zazní státní hymna pořádající země
• defilé účastníků – každá delegace je označena standartou se jménem země a státní vlajkou. Defilé zahajuje delegace Řecka a uzavírá je delegace hostitelské země; ostatní národy defilují v abecedním pořádku podle jazyka země, která hry pořádá.
• předseda MOV přednese uvítací projev a vyzve hlavu pořádajícího státu, aby pronesl zahajovací formuli.
• ozve se hlas trubek a za zvuků olympijské hymny je vztyčena olympijská vlajka.
• předání oficiální, olympijské vlajky starostovi pořadatelského města.
• symbolické vypuštění holubů (poznámka: v současnosti se již neprovádí).
• příchod olympijské štafety s pochodní. Poslední běžec oběhne olympijský stadion a zažehne olympijský oheň.
• slavnostní přísaha sportovců a rozhodčích. První přísaha rozhodčích se uskutečnila na Letních olympijských hrách v Mnichově (viz olympijský slib).
• Na závěr zahajovacího ceremoniálu je hrána státní hymna hostitelské země.

• Vlajkonoši zúčastněných delegací nastoupí spolu s nosiči standart s označením země na plochu stadiónu ve stejném pořadí a zaujmou stejná místa jako při zahájení.
• Za nimi defiluje šest závodníků z každé delegace v osmi- nebo desetistupech bez rozdílu státní příslušnosti.
• zazní řecká státní hymna.
• na stožár stojící po pravé straně středového stožáru (užívaného pro vlajky vítězů) vystoupá řecká vlajka; pak vystoupá na středový stožár státní vlajka pořadatelské země a na stožár vlevo od středového vlajka země, v níž se nachází město, jež bude pořádat příští olympijské hry.
• zazní státní hymna země příštích olympijských her.
• předseda MOV vystoupí na pódium a krátkým projevem, v němž poděkuje pořadatelské zemi a pozve k účasti na příštích olympijských hrách, hry pak ukončí.
• Zazní fanfára.
• zhasne olympijský oheň.
• za zvuků olympijské hymny je spuštěna ze stožáru olympijská vlajka.
• při odnášení vlajky z olympijského stadionu je pozdravena pěti dělovými výstřely a pěvecké sbory zpívají na rozloučenou.

• se koná v průběhu olympijských her, pokud možno ihned po skončení soutěže a na místě, kde se soutěž konala. Medaili předává předseda Mezinárodního olympijského výboru nebo určený člen MOV za doprovodu předsedy příslušné mezinárodní sportovní federace nebo jeho náhradníka.
• závodníci, kteří skončili na prvním, druhém a třetím místě, vystoupí na stupně vítězů; vítěz na nejvyšší středový stupeň, druhý na stupeň po jeho pravici a třetí na stupeň po jeho levici
• na středový stožár je vztyčena státní vlajka země vítěze, vlajky druhého a třetího závodníka na dvou stožárech vedlejších.
• zazní státní hymna vítěze.

Olympijský ceremoniál se stal hlavním vzorem pro podobné akty řady mezinárodních sportovních soutěží.

V tomto článku byl použit překlad textu z článku Olympic Games na anglické Wikipedii.

• REINHARDT, Karl-Walter. 1000 olympijských vítězů. 1. vyd. Praha: Knižní klub, 2008. 336 s. ISBN 978-80-242-2030-7.
• RÁMIŠOVÁ, Šárka; SWIERCZEKOVÁ, Lucie. Móda pod olympijskými kruhy: nástupové oblečení od Athén až po Rio. 1. vyd. Praha: Mladá fronta, 2016. 158 s. ISBN 978-80-204-4115-7.
• FELDSTEIN, Petr. 21 návratů do olympijské historie. 1. vyd. Praha: Euromedia Group, 2021. 231 s. ISBN 978-80-242-7437-9.

• Paralympijské hry
• Světové hry (neolympijské sporty)

• Obrázky, zvuky či videa k tématu olympijské hry na Wikimedia Commons
• Slovníkové heslo olympijské hry ve Wikislovníku
• Kategorie Olympijské hry ve Wikizprávách