Nižnij Novgorod

Na počátku 9. století proběhla slovanská kolonizace horního toku Volhy, osídleného do té doby ugrofinskými národy. Ke konci 11. století patřilo ke Kyjevské Rusi celé horní Povolží, téměř až do ústí Oky. O něco jižněji se již nacházely hranice Volžského Bulharska a pravý břeh Volhy až po ústí Sury byl osídlen Mordovinci. Nejvýchodnějším slovanským městem na Volze byl až do roku 1221 Gorodec.

Roku 1221 založil vladimirsko-suzdalský kníže Jurij II. Vsevolodovič na soutoku řek Volhy a Oky pohraniční pevnost, která měla chránit Vladimirské knížectví před Mordovinci, Marijci a Volžskými Bulhary. Prvotní název města zněl Novgorod Nizovské země. Nizovskými zeměmi nazývali ve Velikém Novgorodu Vladimirské knížectví. Tento název se později vyvinul na Nižnij Novgorod, kterým město zůstalo až do roku 1917.

V období feudální rozdrobenosti byl Nižnij Novgorod postupně údělem Suzdalského a Vladimirského knížectví. Roku 1350 se stal hlavním městem samostatného Suzdalsko-nižněnovgorodského knížectví (vzniklo 1341), když sem přenesl po spojení se suzdalským knížectvím kníže Konstantin Vasiljevič (1331–1365) svoji rezidenci. Za jeho syna Dmitrije zde vznikly velké a výstavné kostely i opevnění. Jako jedno z mála ruských měst (dalšími byly např. Moskva či Tver) unikl ve 13. století zkáze za velkého mongolského vpádu.

Městská pečeť roku 1626

Roku 1392 dobyl město moskevský velkokníže Vasilij I., čímž se město dostalo pod nadvládu expandujícího Moskevského velkoknížectví (byť definitivně ustaly všechny pokusy zachovat si samostatnost až roku 1425, za vlády Vasilije II.). Nižnij Novgorod se tak stal újezdním městem. Během panování knížat Ivana III. a Vasilije III. plnil Nižnij Novgorod roli pohraniční pevnosti, přebývala zde stálá vojenská posádka, formovaly se zde oddíly k pochodům na Kazaň. V letech 1500–1515 byl na místě původního dřevěného vystavěn nový kamenný Nižněnovgorodský kreml. Ten byl významnou baštou Moskevského knížectví proti Kazaňskému chanátu, která odolala obléhání roku 1520 a 1536. Svůj vojenský význam však město ztratilo, když Ivan IV. roku 1552 dobyl Kazaň a hranice státu se posunula výrazně na východ.

V období smuty na přelomu 16. a 17. století město spolu s Trojicko-sergijevskou lávrou vytrvale podporovalo Moskvu. Klíčovou roli v osvobození Moskvy od polsko-litevské okupace hrálo tzv. Nižněnovgorodské povstání roku 1612 pod vedením Kuzmy Minina a Dmitrije Požarského. Hlavní novgorodské náměstí dnes nese jejich jméno (náměstí Minina a Požarského), stojí zde několik jejich pomníků a sám Minin je pohřben v chrámu Archanděla Michaela ve zdejším kremlu.

V 17. století došlo v pravoslavné církvi k rozkolu, což přivedlo do okolí Nižného Novgorodu (zejména do okolí řeky Kerženěc) mnoho starověrců, kteří prchali před pronásledováním. Aby byl rozkol vymýcen, roku 1672 byla v Nižném Novgorodu založena Nižněnovgorodská a Alatyrská eparchie.

Městský znak z roku 1857

Pohled na město a na Volhu (1910)

Na základě územně-správní reformy Petra I. se stal Nižnij Novgorod od roku 1714 guberniálním městem Nižněnovgorodské gubernie, která vznikla vydělením z Kazaňské gubernie.

Carevna Kateřina II. Veliká navštívila město roku 1767 a byla velmi nespokojena s jeho zástavbou. Nařídila proto gubernátoru vypracovat přesný plán Nižného Novgorodu, na základě kterého potom v hlavním městě vypracovali regulační plán města. Ten byl carevnou a senátem schválen roku 1770. Díky tomu se objevila taková zařízení jako první občanská nemocnice a první lékárna (1780), první typografie v Povolží (1791), první divadlo (1798). Kreml byl zrekonstruován a přestavěn na administrativní centrum města i gubernie.

Dalším významným podnětem pro rozvoj města bylo přemístění největšího jarmarku v Rusku z vesnice Makarevo na levý břeh Oky v Nižném Novgorodu. Díky tomu vzniknul podle jediného projektu komplex Nižněnovgorodského jarmarku. K němu byl vyhlouben umělý kanál, vybudována kanalizace. Komplex zahrnoval hlavní jarmareční dům, pravoslavné chrámy Starojarmareční a Novojarmareční, sunnitskou mešitu, arménský chrám, Velké jarmareční divadlo a cirkus.

V polovině 19. století se objevily velké průmyslové podniky v přilehlých obcích, jako například Nižněnovgorodský mechanický závod (dodnes významný průmyslový podnik Krasnoje Sormovo) či metalurgický závod. Roku 1861 byla do města přivedena jedna z prvních železničních tratí v Rusku, trať Moskva-Nižnij Novgorod. V roce 1896 se zde konala největší v předrevolučním Rusku Všeruská umělecko-průmyslová výstava, kterou jako reportér pražského německého deníku Politik navštívil tehdy i český spisovatel Vilém Mrštík. Své dojmy z výstavy popsal v knize Cesta do Ruska aneb Listy z Nižního Novgorodu. V souvislosti s touto výstavbou byla otevřena druhá síť elektrických tramvají v Rusku (první byla zprovozněna r. 1892 v Kyjevě), zbudovány dvě pozemní lanové dráhy (jedna končila přímo v kremlu) a nová budova městského divadla.

V roce 1905 došlo k dělnickému povstání, které bylo rychle potlačeno. Během 1. světové války byla do Nižného Novgorodu evakuována řada podniků ze západu, zejména vojenské závody. Roku 1916 zde také byla otevřena Nižněnovgorodská národní univerzita a evakuoval se sem Varšavský polytechnický institut (dnes Nižněnovgorodská státní technická univerzita). V roce 1917 převzali moc ve městě bolševici.

Znak města Gorkij v sovětské éře

Protiletecká baterie v Gorkém (1941)

Roku 1929 bylo k městu přičleněno velké množství okolních obcí a téhož roku se stalo město centrem nově zřízeného Nižněnovgorodského kraje. Dne 7. října 1932 byl Nižnij Novgorod přejmenován na počest místního rodáka, ikony sovětské literatury Maxima Gorkého.

Ve 30. letech došlo k překotnému rozvoji průmyslu. Podíl na tom mělo především otevření Gorkovského Avtomobilného zavodu, vybudovaného za spolupráce s Ford Motor Co.

Dalším velkým impulzem pro gorkovský průmysl byla 2. světová válka. Místní podniky byly velmi rychle přeorientovány na zbrojní výrobu. Jen automobilka GAZ vyprodukovala v letech 1941–1945 okolo 12 tisíc tanků (T-60, T-70 a T-80), 24 tisíc minometů, 30 tisíc odpalovacích zařízení Kaťuša aj. Gorkovskij mašinostrojitělnyj zavod dodal ve válečných letech Rudé armádě asi 100 tisíc děl. V rámci evakuace výrobních závodů na východ byla do Gorkého přemístěna továrna Gidromaš, vyrábějící letecké komponenty.

Není proto divu, že takto významné průmyslové centrum se stalo nejčastěji bombardovaným městem v týlu SSSR. Mezi lety 1941–1943 podnikly německé bombardéry 43 náletů na město a shodily na něj 33934 zápalných bomb. Údery cílily především na průmyslové objekty, nicméně zahynulo při nich 429 civilistů a 28 vojáků.

Kvůli velké koncentraci vojenského průmyslu bylo město roku 1959 prohlášeno za uzavřené pro cizince. Velké parníky se zahraničními turisty směly dokonce proplouvat Gorkým pouze v noci, ještě v polovině 70. let se nesměly prodávat mapy města. Toho využila sovětská vláda, když sem poslala ruského disidenta Andreje Sacharova do vyhnanství (1980–1986), aby ho zbavila možnosti kontaktu se zahraničím.

V roce 1985 byla otevřena první linka Nižněnovgorodského metra.

Změna politického a ekonomického režimu na přelomu 80. a 90. let přinesla velké změny. 22. října 1990 bylo městu navráceno historické jméno Nižnij Novgorod, dne 6. září 1991 se opět otevřelo cizincům.

Díky zachovalému historickému centru se stal Nižnij Novgorod oblíbeným cílem turistů, z nichž mnoho přijíždí na výletních lodích po Volze.

Město si i nadále podrželo status významného centra ruského průmyslu, byť především 90. léta byla obdobím úpadku a počet obyvatel poklesl za první 2 dekády po rozpadu SSSR asi o 13 % (cílem migrace byla především nedaleká Moskva). Mezi největší zaměstnavatele na počátku 21. století patří výrobní závod GAZ (výroba lehkých užitkových vozů a autobusů), Krasnoje Sormovo (výroba říčních lodí), letecký závod Sokol (kompletace letounů MiG) ad.

Velkým impulzem pro rozvoj města bylo rozhodnutí pořádat zde některá utkání MS ve fotbale 2018. Byla tak prodloužena 2. linka metra, zbudován Stadion Nižnij Novgorod, zlepšena dopravní infrastruktura, vystavěn nový terminál letiště atd.[3]

Městskou hromadnou dopravu v Nižném Novgorodu zajištuje 60 linek autobusů, 65 linek maršrutek, 14 tramvajových linek, 2 linky metra, a 2 linky městská dráha. Tramvaje jsou ve městě provozovány od roku 1896, autobusy od roku 1927, trolejbus od roku 1947 a metro bylo spuštěno v roce 1985. Vedle toho je od roku 2012 v provozu lanová dráha do Boru a v letních měsících funguje také místní dětská železnice. V roce 2013 byla otevřena městská dráha.

Železnice byla do Nižného Novgorodu přivedena roku 1862, první automobil se zde objevil v roce 1896. V současnosti je město významným železničním, silničním i říčním dopravním uzlem.

Městem prochází jedna z větví Transsibiřské magistrály. Od roku 2010 je v provozu vysokorychlostní železniční trať z Moskvy (a Petrohradu) do Nižného Novgorodu, která by měla být po roce 2020 prodloužena až do Kazaně.

Přes město prochází federální dálnice M7 Volha z Moskvy do Ufy, dálková trasa R158 (do Saratova), dále regionální silnice R125, R152 a R159.

Leteckou dopravu zajišťuje mezinárodní letiště Strigino, nacházející se 18 km jihozápadně od centra města.

Vzhledem k tomu, že se město nachází na soutoku dvou velkých řek, hrají v dopravě důležitou roli mosty. Přes Oku vedou na území města čtyři: Myzinský most, Molitovský most, Metromost a Kanavinský most. Břehy Volhy spojují tři mosty, postavené v jediném místě: Železniční most a Borský most (železniční i silniční doprava). V roce 2017 byl kvůli permanentním zácpám otevřen ještě Druhý Borský most pro automobily.

Nižněnovgorodské metro (stanice Moskovskaja)	Federální dálnice M7 Volha	Nižněnovgorodská lanová dráha

V tomto článku byl použit překlad textu z článku Нижний Новгород na ruské Wikipedii.

• Obrázky, zvuky či videa k tématu Nižnij Novgorod na Wikimedia Commons
• Galerie Nižnij Novgorod na Wikimedia Commons
• Oficiální stránka města