Zahořany (zámek)

Portál v průčelí jižního křídla

Portál s aliančním erbem Jiřího Benedikta d’Ogilvyho a jeho ženy

První panské sídlo vzniklo v Zahořanech již na počátku čtrnáctého století, kdy byla vesnice rozdělena na dva díly. Jeden patřil litoměřické kapitule a druhý vlastnili vladykové, z nichž některý si zde postavil tvrz.[2] Ta však později zanikla a nová renesanční tvrz byla postavena až po roce 1574 za Radslava z Vchynic. V roce 1585 Radslav přesídlil do Teplic, a když roku 1619 zemřel, přešel všechen majetek na jeho nejmladšího synovce Oldřicha z Vchynic. Přestože ten zemřel už o rok později, pro velmi aktivní účast na stavovském povstání mu byl po bitvě na Bílé hoře zabaven veškerý majetek a vydán byl Oldřichovu bratrovi Vilémovi až v roce 1628. Viléma zavraždili v roce 1634 spolu s Albrechtem z Valdštejna a jeho majetek byl zkonfiskován. K zahořanskému panství patřilo třináct vesnic, tvrz, poplužní dvůr, mlýn a statek Tašov s tvrzí. Roku 1635 vše za čtyřicet tisíc rýnských zlatých koupil císařský plukovník Václav Zahrádecký ze Zahrádek a od něj už o měsíc později hrabě Jindřich Šlik. Jeho syn František Arnošt Šlik prodal Zahořany svobodnému pánovi[3] a císařskému podmaršálkovi Janovi de la Cron.[2]

Jan de la Cron nechal tvrz přestavět na barokní zámek podle projektu Bernarda Spinettiho a snad i Carla Luraga.[4] Po Janově smrti panství spravovala vdova Markéta Blandina, která přežila další dědice. Zahořany po ní nakonec zdědila vnučka Františka provdané za hraběte Kaisersteina a po ní v roce 1701 její dcery. Jedna z nich se vdala za Jiřího Benedikta d’Ogilvy, který nechal zámek znovu upravit.[2] Na přestavbě se pravděpodobně podílel Octavio Broggio.[4] Potomkům Jiřího Benedikta zámek patřil až doku 1781, kdy jej za 140 tisíc zlatých koupil císař Josef II. a nechal v něm zřídit dočasnou vojenskou nemocnici pro terezínskou pevnost. Od té doby majitelé na zahořanském zámku nežili, a ten se stal pouhým sídlem správy panství.[2]

Roku 1807 Zahořany získal toskánský vévoda Ferdinand I. a připojil jejich panství k Ploskovicím a v roce 1846 je nejvyšší purkrabí Karel Chotek převedl k Velkému Březnu. Někdy v té době proběhly další stavební úpravy. V roce 1872 zámek vyhořel, ale brzy byl opraven. Po Chotcích se dalšími majiteli stali roku 1898 Filip Dub, Pavel Müller (1917) a Josef Hyross (1925). Majitelé bydleli pouze v západním křídle a v jiné části fungovala restaurace. Po roce 1945 objekt využívalo Jednotné zemědělské družstvo Křemín. Byly v něm byty, kanceláře, pohostinství, tělocvična a skladovací prostory.[2]

Během druhé poloviny dvacátého století neudržovaný zámek zchátral. Měl poškozené střechy a ve zdivu se objevovaly statické poruchy.[4] V roce 2012 se objevil záměr upravit zámek na rehabilitační kliniku s hotelem a dalšími rekreačními aktivitami.[5]

Zámek má nepravidelný půdorys, ale jádro tvoří čtyři křídla kolem nádvoří. V průčelí jižního křídla se nachází dva portály. Starší pravoúhlý portál se jménem stavebníka Jiřího Benedikta d’Ogilvyho je datovaný do roku 1708,[4] zatímco druhý pochází až ze třicátých až čtyřicátých let osmnáctého století. V jihozápadním nároží se nachází půlkruhový portál v edikule z diagonální pilastrů, zvlněného kladí na konzolách a slepé balustrády[6] s aliančním znakem Jiřího Benedikta d’Ogilvyho a jeho ženy.[2] Severní křídlo s mohutnými rizality v obou nárožích se do nádvoří otevírá patrovou arkádou. V severovýchodním nároží stojí třípatrová hranolová věž.[4] Většina místností je zaklenutá. Nejvýznamnější místností je rytířský sál v prvním patře východního křídla. Má štukový strop a v rozích ho zdobí alegorické postavy.[2]