Habsbursko-lotrinská dynastie

Rakousko vydalo 3. dubna 1919 Zákon upravující vyhoštění a převzetí majetky rodu habsbursko-lotrinského (Habsburský zákon). Bývalý císař byl tímto zákonem vyhoštěn natrvalo, u ostatních příslušníků rodu bylo setrvání podmíněno tím, že se vzdají panovnického nároku a přihlásí se k občanství republiky. Téhož dne byl přijat Zákon o zrušení šlechty v Rakousku, který v Německém Rakousku zrušil statut šlechtictví. V druhé polovině třicátých let, kdy byl rakouským kancléřem konzervativec a monarchista Kurt von Schuschnigg, byly protihabsburské zákony postupně zrušeny a otevřeně se mluvilo o možnosti obnovení rakouské monarchie, na trůně s Ottou von Habsburg, jako prostředku obrany národní identity Rakouska proti nacionálně socialistickému hitlerovskému Německu. Adolf Hitler bral tuto možnost vážně a netajil se svým úmyslem Rakousko okamžitě vojensky napadnout, pokud by došlo k obnově monarchie. V únoru 1938, kdy se zcela zřetelně schylovalo k anšlusu a rakouská politická reprezentace byla v bezvýchodné situaci, nabídl Otto von Habsburg v otevřeném dopise kancléři von Schuschniggovi alespoň převzetí politické odpovědnosti ve funkci kancléře a vedení obrany Rakouska před Německou říší. Von Schuschnigg ale tuto možnost pokládal za předem odsouzenou k neúspěchu, a proto ji odmítl. [12]

Po obsazení Rakouska bylo jedním z prvních opatření nacionálně socialistické vlády obnovení Habsburského zákona v plném rozsahu z roku 1919. Po osvobození Rakouska roku 1945 se sice několik členů habsbursko-lotrinské dynastie do Rakouska vrátilo, ale rakouská vláda uvedla znovu v platnost ústavu z roku 1920, tedy opět včetně předtím zrušeného Habsburského zákona; roku 1946 tak museli členové rodu Rakousko opět opustit. [13] Od roku 1960 mnoho členů rodiny podepsalo prohlášení, jímž se zřekli rakouského trůnu, roku 1961 tak učinila i hlava rodu Otto von Habsburg, rodina však nadále usiluje o zrušení diskriminačního Habsburského zákona.

Článek 60 odst. 3 spolkové ústavy vyloučil členy rodu Habsburků a dalších dříve vládnoucích rodů z možnosti zastávat úřad spolkového prezidenta. Ulrich Habsburg-Lothringen, člen strany Zelených, v roce 2009 spolu se svou snachou ustanovení napadl u rakouského ústavního soudu, ústavní soud ale konstatoval, že nemůže rozhodnout dříve, než se volby uskuteční.[14] V dubnu 2010 se Ulrich Habsburg-Lothringen pokoušel kandidovat v rakouských prezidentských volbách, avšak nezískal potřebný počet podpisů pro podporu své kandidatury.[15] Cílem kandidatury údajně byla snaha ustanovení zdiskredidovat a umožnit ho soudně napadnout.[15] Lidová strana podala již na jaře 2010 návrh na zrušení tohoto ustanovení.[14] Po vyčkávání, zda rakouští politici nezruší ustanovení sami, těsně před uplynutím šestiměsíční lhůty pro volební stížnosti v říjnu 2010 Ulrich Habsburg ustanovení skutečně napadl u Evropského soudu pro lidská práva, přičemž do roku či do dvou očekával pozitivní rozhodnutí.[14] V červnu 2011 Rakouská republika na základě kritiky Organizací pro bezpečnost a spolupráci v Evropě zrušila paragraf volebního zákona, který omezoval kandidaturu členů rodu na funkci prezidenta republiky, a to i s podporou sociální demokracie, která dosud byla hlavním zastáncem tohoto omezení.[15][16]

Poté, co Otto von Habsburg 4. července ve věku 98 let zemřel, mu byl 17. července ve Vídni uspořádán pohřeb podle tradic habsbursko-lotrinského rodu ve Svatoštěpánském dómu a Kapucínské kryptě, který (ač nebyl oficiálně státní událostí) dosahoval okázalosti srovnatelné s pohřbem vládnoucího panovníka. Kromě tisíce pozvaných hostů (mezi nimi rakouských politiků i panovníků Švédska, Lucemburska a Lichtenštejnska) se jej na ulicích účastnilo až 100 000 lidí.[17][18]

Československé Národní shromáždění se od habsbursko-lotrinské dynastie a jejího následnictví distancovalo tím, že v těsné návaznosti na konstatování zániku těchto vztahů aklamací zvolilo do funkce prezidenta republiky T. G. Masaryka. § 7 a § 13 československé prozatímní ústavy (zákon č. 37/1918 Sb.) ustanovily orgány a působnost republiky, k existenci české monarchie a jejích orgánů se však zákon nevyjadřuje. § 2 Ústavní listiny ČSR vyhlásily československý stát demokratickou republikou, v jejímž čele stojí volený prezident. § 17 ústavního zákona č. 236/1920 Sb. členy habsbursko-lotrinského rodu zbavil československého občanství a znemožnil jim ho získat, zákon č. 354/1921 Sb. stanovil propadnutí jejich majetku, který vlastnili z titulu vládnoucího rodu. Zákon 61/1918 Sb. zrušil obecně šlechtictví a jeho řády a tituly. § 19 zákona č. 50/1923 Sb., na ochranu republiky, stanovil trestnost návratu členů bývalé panovnické rodiny nebo jejich pobytu na území Československa bez souhlasu republiky a podpory takového návratu.

Česká republika československý právní řád přejala, ale k těmto záležitostem se od svého vzniku výslovně nevyjádřila. Zákon zakazující používání šlechtických titulů není vymáhán a ty jsou tak i ve veřejné diskusi občas používány. Navíc dle názoru některých současných historiků[19] by tento zákon i při přesném uplatnění znamenal pouze zákaz šlechtických titulů (např. královská výsost) a nikoli šlechtických hodností (např. arcivévoda). Po pádu komunistického režimu začali také členové bývalé panovnické rodiny navštěvovat Českou republiku, aniž by byl vymáhán zákon zakazující jejich pobyt – naopak vystoupili v rámci různých oficiálních událostí, jako například Audience u císaře Karla I., a setkali se s mnoha veřejnými činiteli. Ottovi Habsburskému bylo uděleno čestné občanství některých měst (Františkovy Lázně, Brandýs nad Labem) a při určitých příležitostech byl veřejně oslovován plným titulem a byla mu vzdávána čest i důstojníky současné Armády České republiky.[20][21]

Nejsou známy případy, že by se členové rodu ucházeli o trůn nebo o funkci demokratické hlavy státu v některé z republik na území bývalého Rakouska-Uherska kromě Rakouské republiky. Otázkou následnictví českého trůnu se teoreticky zabývá Petr Nohel[22] a Josef Pejřimovský[23], jejichž texty zveřejnil zpravodaj a web Koruny České (monarchistické strany Čech, Moravy a Slezska) a převzal nezávislý portál českých monarchistů.[24][25] o nichž však není známo, že by se v nich angažoval někdo s nárokem na následnictví, a volební úspěchy strany v parlamentních volbách se pohybovaly v desetinách procenta. Zastánci monarchie, kteří mají k habsbursko-lotrinskému rodu blízko, jsou však i v jiných politických stranách, například Nina Nováková a Daniel Herman.[26]

Po smrti Otty von Habsburg připomněl český ministr zahraničí Karel Schwarzenberg, že zemřel poslední ústavní činitel starého mocnářství, a že bychom neměli zapomínat, že Otto von Habsburg byl mimo jiné princem českým.[27]

V Maďarsku byla po období politické nestability a bojů o moc 1. března 1920 hlasováním národního shromáždění obnovena monarchie, v níž měl panovníka dočasně zastoupit admirál Miklós Horthy jako říšský správce. Nárok habsbursko-lotrinského rodu na maďarský trůn nebyl oficiálně zpochybněn, ale zároveň ani nebyl král oficiálně povolán z exilu, aby se ujal maďarského trůnu. Horthy Karla I. (jenž byl roku 1916 korunován jako maďarský král Karel IV.) zpočátku v korespondenci ujišťoval o své loajalitě a o tom, že co nejdříve připraví Maďarsko na panovníkův návrat, ale když upevnil svou politickou pozici v zemi, jeho vstřícnost značně ochladla. Proto se Karel dvakrát neúspěšně pokusil o návrat do Maďarska (měl v tom dokonce i ústní podporu francouzského ministerského předsedy Aristida Brianda, po nezdaru však dementovanou). Při prvním pokusu o restauraci přicestoval na jaře 1921 do Budapešti inkognito – Horthy krále opět ujistil o tom, že brzy připraví zem k jeho oficiálnímu návratu, ale slib nedodržel. Podruhé se pokusil Karel převzít moc v Maďarsku vojensky za pomoci loajálního vojska pod vedením plukovníka Antonína Lehára. Tažení na Budapešť se změnilo v triumfální pochod, při kterém většina obyvatelstva ukazovala loajalitu svému králi. Neúspěch tažení byl způsoben několika nedorozuměními a zradou jednoho z Karlových velících důstojníků (generála Hegedüse). Šanci na úspěšnou restauraci habsbursko-lotrinské dynastie v Maďarsku však také snižovala nepříznivá mezinárodněpolitická situace (Československo, Jugoslávie a Rumunsko mobilizovaly svá vojska na hranicích Maďarska a hrozily opětovným vpádem do země v případě restaurace habsbursko-lotrinské dynastie).

Král byl následně deportován na ostrov Madeira a národní shromáždění přijalo na nátlak západních mocností 6. listopadu 1921 zákon o detronizaci habsbursko-lotrinské dynastie. Karel však odmítl abdikovat a svého nároku na trůn se nikdy nevzdal, stejně tak ani jeho potomci, ačkoli o restauraci monarchie v Maďarsku se již nepokusili. Maďarsko bylo monarchií až do roku 1946, ale přes několik pokusů o vybrání nového panovníka zůstalo královstvím bez krále.[28]

Od roku 1993 v maďarském Šoškútu žije Jiří Habsbursko-Lotrinský, syn korunního prince Otty. V roce 1997 se jeho svatby s vévodkyní Eilikou Oldenburskou ve svatoštěpánské bazilice v Budapešti zúčastnily vrcholní představitelé Maďarska i evropských zemí. Jiří Habsbursko-Lotrinský hovoří plynně maďarsky a je předsedou maďarské pobočky Červeného kříže, působí v politice jako zvláštní vyslanec Evropské unie v Maďarsku a zasadil se o přijetí země do EU.

Erb císařství Rakouska-Uherska

• Josef II. – (1780–1790), od roku 1765 císař Svaté říše římské
• Leopold II. – (1790–1792), také císař Svaté říše římské
• František I. – (1792–1835), od roku 1804 rakouský císař, do roku 1806 císař Svaté říše římské
• Ferdinand I. – (1835–1848)
• František Josef I. – (1848–1916)
• Karel I. – (1916–1918)

Titulární císaři Rakouska:

• Karel I. – (1918–1922)
• Otto von Habsburg – (1922–2007)
• Karel Habsbursko-Lotrinský – (od 2007)

• Galerie
• 
  Josef II.
• 
  Leopold II.
• 
  František I.
• 
  Ferdinand I.
• 
  František Josef I.
• 
  Karel I.

Erb parmských vévodů

Habsburští vévodové z Parmy:

• Marie Luisa – (1814–1847)

• Galerie
• 
  Marie Luisa

Erb modenského vévodství

Habsburští vévodové z Modeny:

• František IV. – (1814–1846)
• František V. – (1846–1859)

Titulární modenští vévodové:

• František V. – (1859–1875)
• František Ferdinand d'Este – (1875–1914)
• Karel I. – (1914–1917)
• Robert Rakouský-d'Este – (1917–1996)
• Lorenz Rakouský d'Este – (od 1996)

• Galerie
• 
  František IV.
• 
  František V.

Erb toskánského vévodství

Habsburští vévodové z Toskánska:

• František I. Štěpán Lotrinský – (1737–1765)
• Leopold I. – (1765–1790)
• Ferdinand III. – (1790–1801, 1814–1824)
• Leopold II. – (1824–1849, 1849–1859)
• Ferdinand IV. – (1859–1860)

Titulární toskánští vévodové:

• Ferdinand IV. – (1860–1908)
• Josef Ferdinand Toskánský – (1908–1921)
• Petr Ferdinand Toskánský – (1921–1948)
• Gottfried Toskánský – (1948–1984)
• Leopold Toskánský – (1984–1993)
• Zikmund Toskánský – (od 1993)

• Galerie
• 
  František I. Štěpán Lotrinský
• 
  Leopold I.
• 
  Ferdinand III.
• 
  Leopold II.
• 
  Ferdinand IV.

Erb mexického císařství

Habsburští císaři z Mexika:

• Maxmilián I. – (1864–1867), popraven

• Galerie
• 
  Maxmilián I.

• GALANDAUER, Jan; HONZÍK, Miroslav. Osud trůnu habsburského. 3. přeprac. a dopl. vyd. Praha: Panorama, 1986. 397 s.
• HAMANNOVÁ, Brigitte. Habsburkové. Životopisná encyklopedie. Praha: Brána ; Knižní klub, 1996. 408 s. ISBN 80-85946-19-X.

• Rodokmen habsbursko-lotrinské dynastie
• Habsburkové

• Obrázky, zvuky či videa k tématu habsbursko-lotrinská dynastie na Wikimedia Commons
• Encyklopedické heslo Habsburský rod v Ottově slovníku naučném ve Wikizdrojích