Dějiny Evropské unie

V USA byl roku 1948 založen Americký výbor pro sjednocenou evropu (Ang. The American Committee on United Europe – ACUE) který v následujících letech výrazně financoval federalistické hnutí v Evropě, například v roce 1953 tvořily příjmy z tohoto zdroje 53,5% celkových příjmů Evropského hnutí, tehdy významné euro-federalistické organizace.[4]

Jean Monnet, tehdy jako vrcholný představitel francouzského komisariátu pro plán, přišel s nápadem, že by o uhelném průmyslu nerozhodovaly národní státy (vítězné mocnosti by také neměly mít větší pravomoci než poražené Německo); o průmyslu měla rozhodovat nová nadnárodní instituce.

Tato myšlenka byla realizována v tzv. Pařížské smlouvě v roce 1951 a vzniklo Evropské společenství uhlí a oceli (ESUO). Bylo to poprvé, kdy se sektor tradičně v rukách národních států dostal do kompetence nadnárodní instituce. Během několika let se měl vytvořit společný trh pro uhlí a ocel se společnou kontrolou, plánováním a managementem odbytu. Zakládajícími státy se kromě Francie a Německa staly ještě Itálie, Belgie, Nizozemsko a Lucembursko. Těchto 6 zemí se na dlouhá desetiletí stalo prointegračním jádrem evropských společenství.

Nejdůležitějším motivem pro zapojení Francie do ESUO byla kontrola německého ocelářského a těžebního průmyslu, čímž by se dalo zamezit případnému nekontrolovanému znovuvyzbrojení Německa. Pro samotné Německo bylo začlenění do ESUO výhodné zejména kvůli jisté politické rehabilitaci (podobně jako v případě Itálie). Státy Beneluxu si od ESUO slibovaly hlavně rozvoj obchodu a následný vyšší ekonomický růst.

Platnost smlouvy o založení ESUO byla stanovena na 50 let a nebyla již dále prodloužena, od 1. ledna 2002 tedy ESUO formálně neexistuje. Veškerá agenda byla převedena na Evropské společenství.

Spojené království se tohoto uskupení nechtělo zúčastnit hlavně z obavy o přenášení svých pravomocí na nadnárodní úroveň a tím ztráty části suverenity. Myšlenka volného trhu mu však nebyla proti mysli, a proto později spolu s dalšími státy (Dánsko, Švédsko, Norsko, Švýcarsko, Rakousko, Portugalsko a Finsko jako přidružená země) založilo Evropské sdružení volného obchodu (ESVO), které si dalo za cíl umožnění volného trhu, ale bez společných institucí (začalo fungovat v roce 1960).

Po uvolňování světové politické situace koncem 50. let se integrační zájmy začaly soustřeďovat na ekonomickou sféru. V roce 1957 byly podepsány takzvané Římské smlouvy (s platností od roku 1958) zakládající Evropské hospodářské společenství (EHS) a Evropské společenství pro atomovou energii (Euratom). EHS mělo za úkol vytvoření společného trhu a Euratom spolupráci na poli mírového využití jaderné energie. Organizační struktura obou společenství byla založena na stejném principu jako ESUO, měla tedy Komisi s výkonnými pravomocemi, Radu ministrů jako legislativní orgán, Parlamentní shromáždění a Soudní dvůr.

Od 1. ledna 1958 zahájila svou činnost Evropská investiční banka s ústředím v Lucembursku a taktéž vznikl Hospodářský a sociální výbor s centrálou v Bruselu.

Zakládající členové EHS a EURATOM byly stejné země jako v případě ESUO: Francie, Německo, Itálie a státy Beneluxu. Francie se stala neformálním vůdcem všech těchto seskupení a upevnila svou vedoucí pozici v západní Evropě. Zároveň si od těchto nových integračních seskupení slibovala mimo jiné zlepšení situace v zemědělství. Hlavní výhodou pro vysoce industrializované Německo a Benelux měla být zase postupná liberalizace trhu s průmyslovými výrobky.

V roce 1967 vstoupila v platnost smlouva o spojení orgánů EHS, Euratomu a ESUO (tzv. Slučovací smlouva), jejich právní subjektivita však nebyla dotčena. Od té doby se tato tři uskupení začala souhrnně nazývat Evropská společenství.

V roce 1968 byla na základě dohody o EHS vytvořena celní unie, tj. odstranění vnitřních cel a zavedení stejného celního tarifu vůči nečlenským zemím, jako mezistupeň ke společnému trhu. Liberalizace obchodu se zemědělskými produkty však postupovala pomaleji.

Počátkem sedmdesátých let se k těmto krizím přidala ještě krize měnová v podobě rozpadu Brettonwoodského měnového systému. Pro západoevropské státy to znamenalo zrušení navázání jejich měn na americký dolar a přechod na floating (režim volných měnových kurzů). V roce 1979 se evropské státy rozhodly zamezit možným velkým fluktuacím v měnových kurzech zavedením Evropského měnového systému (EMS), čímž se zavázaly udržovat své měnové kurzy ve stabilních poměrech. Zavedla se také košová měnová jednotka ECU (European currency unit) sloužící ke zúčtování mezinárodních měnových operací.

Se zlepšující se hospodářskou a sociální situací se začaly množit reformní návrhy, jak dále postupovat v stagnující evropské integraci. Zasedání Evropské rady v Lucemburku vyústila v podepsání Jednotného evropského aktu (JEA), který vstoupil v platnost v roce 1987. JEA představoval do té doby nejvýznamnější zásah do Římských smluv. Jeho hlavním cílem bylo dokončení jednotného vnitřního trhu do roku 1992 a identifikoval překážky, které ještě zbývaly k jeho dovršení:

• fyzické – odstranění kontrol na vnitřních hranicích ES pro osoby, služby, zboží a kapitál
• technické – odstranění rozdílů v předpisech a normách a tedy omezení tzv. netarifních překážek obchodu
• daňové – jednalo se zejména o daňovou harmonizaci, toto téma je dosud nedořešené a velice politicky citlivé

JEA v mnoha oblastech omezil rozhodování na základě jednomyslnosti a více podporoval rozhodování kvalifikovanou většinou (v reakci na rozšíření ES o nové země). JEA zvýšil také pravomoci Evropského parlamentu – jeho souhlas se začal vyžadovat pro přijímání nových členů nebo přidružení; o mnohých aktivitách, které byly do té doby zcela v kompetenci členských států začalo spolurozhodovat ES – jednalo se například o oblast vědy a výzkumu, životního prostředí a sociální politiky.

V průběhu sedmdesátých a osmdesátých let se Evropská společenství rozrostla o 6 zemí:

• Dánsko, Irsko, Spojené království – 1973
• Řecko – 1981
• Španělsko, Portugalsko – 1986

Německo se sjednocením zvětšilo o bývalé Východní Německo v roce 1990.

Jedinou zemí, která opustila ES, bylo Grónsko: po získání autonomie na Dánsku v roce 1979 se rozhodlo na základě referenda opustit ES v roce 1985.

V roce 1985 byla představiteli pěti zemí podepsána Schengenská dohoda, jejímž cílem bylo odstranění kontrol na vnitřních hranicích a spolupráce při ochraně hranic vnějších. Tato dohoda nebyla součástí právního řádu Evropských společenství, stala se jí až od Amsterdamské smlouvy. Signatářskými zeměmi byly v roce 1985 Německo, Francie, Belgie, Nizozemsko a Lucembursko.

Podepsáním Maastrichtské smlouvy v roce 1992 uzavřeli vrcholní evropští představitelé výraznou reformu zakládajících smluv. Ta začala platit 1.11.1993. Nově se na evropské úrovni začalo spolupracovat v oblasti společné zahraniční a bezpečnostní politiky a justičních záležitostí. Smlouva změnila název „Evropského hospodářského společenství“ na „Evropské společenství“, protože integrační aktivity spadající pod tuto instituci již přesáhly původní pouze ekonomické záměry. Což ale bylo hlavní, podpisem Maastrichtské smlouvy vznikla Evropská unie, zastřešující všechny existující integrační aktivity. Ty se od Maastrichtské smlouvy začaly dělit do tří hlavních kategorií, čemuž úředníci říkají, že Evropská unie „stojí na třech pilířích“:

• 1. pilíř – Evropské společenství: spadají sem všechny aktivity realizované již před Maastrichtem; mimo jiné politiky zemědělská, obchodní, regionální, sociální aktivity spadající pod další dva pilíře byly zavedeny až Maastrichtskou smlouvou:
• 2. pilíř – Společná zahraniční a bezpečnostní politika
• 3. pilíř – Justice a vnitřní bezpečnost

Na počátku 90. let byl již dokončen projekt vnitřního trhu a mezi evropskými státy panoval konsensus, že by bylo vhodné pokračovat v integraci směrem k hospodářské a měnové unii. Mezi hlavními cíli Maastrichtské smlouvy bylo proto také vytvoření Evropské hospodářské měnové unie a s tím spojené zavedení společné evropské měny.

V průběhu devadesátých let byly uzavřeny některé smlouvy dodnes významně ovlivňující fungování EU:

Amsterdamská smlouva přesunula spolupráci v oblasti imigrační politiky, azylové politiky a ochrany menšin ze Třetího pilíře do prvního (tzv. komunitarizace části třetího pilíře), definovala základní práva občanů EU a základní principy společné zahraniční politiky. Schengenské dohody se staly součástí právního systému EU.

Smlouva z Nice měla připravit evropské instituce, aby byly i po plánovaném rozšíření akceschopná. Omezila tedy národní veto a přerozdělila počet hlasů v Radě ministrů tak, aby odpovídal počtu obyvatel jednotlivých států.

Po rozpadu Sovětského bloku začaly státy střední a východní Evropy transformovat své centrálně plánované ekonomiky na ekonomiky s tržním hospodářstvím. Evropská unie s nimi uzavírala tzv. Eurodohody, které měly za úkol podporu transformace a spolupráci institucí. Jako finanční nástroj pomoci byl vytvořen jako první fond PHARE, původně pouze na pomoc Polsku a Maďarsku.

V roce 1995 se EU rozšířila o tři vyspělé země ESVO:

• Finsko
• Rakousko
• Švédsko

V prosinci 1997 se Evropská rada rozhodla zahájit přístupová jednání s nejlépe hodnocenými státy bývalého Sovětského bloku – Českem, Estonskem, Kyprem, Maďarskem, Polskem a Slovinskem, přičemž samotná přístupová jednání začala v březnu příštího roku.

V Helsinkách v roce 1999 zahájila Evropská rada jednání se zbývajícími kandidáty – Bulharskem, Litvou, Lotyšskem, Maltou, Rumunskem a Slovenskem. Turecko podalo přihlášku o plné členství do EHS již v roce 1987, ale ta byla o dva roky později odmítnuta kvůli „nestabilnímu politickému prostředí“. Po summitu v Helsinkách v roce 1999 byl Turecku přiznán oficiální status kandidátské země EU.

Pro deset nejlépe připravených zemí byla jednání uzavřena v prosinci 2002 na summitu v Kodani.

V lednu 1999 se 11 zemí Evropské unie (státy Beneluxu, Finsko, Francie, Irsko, Itálie, Německo, Portugalsko, Rakousko, Španělsko) dohodlo, že zavedou společnou měnu euro a přestanou používat své národní měny. Řecko vstoupilo do Eurozóny o dva roky později, v roce 2001. Od 1. ledna 2002 vešly euromince a eurobankovky do oběhu. O pět let později, od 1. ledna 2007 je též členem eurozóny i Slovinsko. Od 1. ledna 2008 také Malta a Kypr a od roku 2009 Slovensko. Prozatím posledními státy, které přijaly euro, byly Estonsko od 1.1.2011, Lotyšsko od 1.1.2014 a Litva od 1.1.2015. Euro používá také Černá Hora, ačkoliv není členem Evropské unie.

Po neúspěšných referendech ve Francii a Nizozemsku nejsou evropští politici jednotní, jak by se mělo dále v této otázce postupovat – část z nich si přeje v ratifikaci pokračovat a druhá část chce ratifikaci buď úplně zastavit nebo zmrazit. Aby ústava vstoupila v platnost, musí jí odsouhlasit všechny členské státy EU, buď v referendu nebo hlasováním v národních parlamentech.

V roce 2007 přistoupily k EU Bulharsko a Rumunsko. Zejména v západních zemích však se objevují názory, že by se noví členové měli přijímat až po nutných reformách ve fungování EU, ať už by šlo o reformy institucí, společné zemědělské politiky nebo dalších oblastí.

Po summitu v Helsinkách v roce 1999 byl Turecku přiznán oficiální status kandidátské země EU.

V roce 2004 se Chorvatsko stalo kandidátskou zemí a 1. července 2013 do EU vstoupilo.

17. prosince 2005 se další kandidátskou zemí stala Severní Makedonie.

16. července 2009 požádal o členství v EU Island, v dubnu 2013 ale vyjednávání zastavil a rozhodl se o dalším vyjednávání uspořádat referendum.[5]

Poté, kdy více let za sebou překračovaly Francie a Německo závazky vyplývající z jejich členství v Eurozóně (konkrétně se jednalo o překročení ročního deficitu veřejných financí o více než 3 %, jedno z kritérií Paktu stability), nebyly na ně uvaleny žádné sankce, ačkoliv ze smluv vyplývá opak. Toto kritérium bylo následně v březnu 2005 zmírněno. Toto je kritizováno zejména menšími zeměmi, které se snažily pod hrozbou sankcí a za nemalých obětí udržet své rozpočtové deficity v daných mezích.

Na rozpočtu Evropské unie se dlouhodobě kritizuje vysoký podíl výdajů na zemědělskou politiku (přes 40 %) a malý podíl výdajů na vědu a výzkum (mezi 3 a 4 %). Reformní snahy ale narážejí na odpor států s relativně silným zemědělstvím, jako je Francie, Španělsko a Polsko.

K 31. lednu 2020 z Evropské unie vystoupila Velká Británie.

Vypuknutí pandemie čínského koronaviru v zemích Evropské unie postavilo před společenství nové výzvy, například zajistit dodávky dostatečného počtu vakcín navzdory snižování dodávek některými firmami [6], zavedení tzv. COVIDPASSŮ pro očkované obyvatele [7] a zřízení fondů pro obnovu ekonomik členských zemí [8].