Západoevropská unie

Západoevropská unie (zkratka ZEU; anglicky: Western European Union, WEU; francouzsky: Union de l'Europe occidentale, UEO) byla mezivládní vojenská a obranná organizace působící ve spolupráci s Evropskou unií, se sídlem v Bruselu (původně v Londýně), která vznikla rozšířením Bruselského paktu (Západní unie, 1948) o dva nové členské státy Německou spolkovou republiku a Itálii prostřednictvím Pařížských dohod uzavřených 23. října 1954, které vstoupily v platnost na 55 let a završily londýnskou a pařížskou konferenci.

Západoevropská unie
Vznik1954
Zánik2011
SídloBrusel, Belgie
Oficiální webwww.weu.int
multimediální obsah na Commons
Některá data mohou pocházet z datové položky.
Vlajka ZEU
Členové • Přidružení členové • Pozorovatelé • Přidružení partneři

Tvořilo ji 10 členů, kteří byli současně členy EU a Severoatlantické aliance (NATO). Členské státy se dohodly na zrušení Západoevropské unie k 31. březnu 2010, přičemž činnosti paktu měly být zastaveny do 15 měsíců. 30. června byla ZEU oficiálně prohlášena za zrušenou.[1]

Význam unie zůstal omezený, protože v bipolárním světě během studené války proti sobě stály NATO a státy varšavské smlouvy vojensky zaštítěné oběma supervelmocemi, USA a SSSR. Státy Evropské unie mají společnou bezpečnostní a obrannou politika, ale reálně je jejich vojenská bezpečnost zajišťována prostřednictvím NATO.

Příčiny vzniku

Hlavním důvodem tohoto procesu bylo začlenění SRN do euroatlantických bezpečnostních struktur zejména Severoatlantické aliance, což se nezdařilo cestou skrze Evropské obranné společenství. Téhož dne, kdy vznikla Západoevropská unie, byl podepsán také „Protokol o přístupu SRN k Severoatlantické smlouvě“. Nejobtížněji proběhla ratifikace Pařížských dohod ve Francii, kde si levice uměla jen těžko představit německé vojsko v alianci s dalšími členy paktu. Francouzské Národní shromáždění ratifikovalo dohody na druhý pokus 29. prosince 1954 až poté, co premiér Mendès-France spojil hlasování s vyslovením důvěry své vládě. SRN byla přijata za člena NATO 5. května 1955.

Role ZEU

V 60. a 70. letech nehrála ZEU významnou roli, protože její členové byli současně přítomni v hlavní obranné alianci NATO. Do vstupu Spojeného království do Evropského hospodářského společenství regulovala vztahy mezi ním a Evropskými společenstvími.

Až v roce 1981 přišli italský a západoněmecký ministr zahraničí s tzv. Genscher-Colombovou iniciativou, která měla za cíl centralizovat obrannou a zahraniční politiku Evropských společenství prostřednictvím ZEU. Přestože nedošlo k její realizaci, tak na setkání ministrů obrany a zahraničí členských zemí ZEU v Římě roku 1984 byla vypracována Římská deklarace, která přinesla větší pravomoci v obranné politice pro ZEU. Její úloha v obraně západní Evropy, respektive tato obranná role v rámci Evropských společenství, byla potvrzena tzv. Haagskou platformou (Platformou o evropských bezpečnostních zájmech) v roce 1987.

Smlouva o Evropské unii zavedla úzkou spolupráci Evropské unie se ZEU.[2]

Amsterodamská smlouva definovala pozici ZEU v rámci Evropské unie jako „nedílnou součást jejího vývoje“ a delegovala na ni část gesce obranné a bezpečnostní politiky. ZEU se účastnila operací v Iráku počátkem 90. let, na realizaci Petersberských úkolů, kam se řadila spolupráce EU s albánskými policejními sbory či přítomnost policejních jednotek v Mostaru.

Od 1. ledna 2002 byly dceřiné orgány ZEU, Ústav bezpečnostních studií a Satelitní středisko, vyjmuty z řízení této organizace a v současnosti podléhají přímo Evropské unii. Smlouva z Nice dále ze Smlouvy o Evropské unii zrušila řadu bodů týkajících se vzájemných vztahů mezi ZEU a EU. Přesto byl bezpečnostní organizaci ponechán V. bod o kolektivní obraně EU.

Zánik ZEU

Pařížské dohody skončily svojí platnost po 55 letech (doba, na kterou byly uzavřeny) dne 31. března 2010. Bylo rozhodnuto, že pravomoci a funkce ZEU budou postupně do roku 2011 převedeny pod orgány EU.

Vrcholné orgány
  • Rada – nejvyšší výkonný orgán, ministři zahraničí zasedali jednou za půl roku
  • Parlamentní shromáždění – nejvyšší zákonodárný orgán se sídlem v Paříži, 410 poslanců z 27 členských zemí EU

Členové a partneři

ZEU se skládá z 10 členských zemí, 6 přidružených zemí, 7 přidružených partnerů a 5 pozorovatelů.

Členské země: (ustanoveny modifikací Bruselského paktu – 1954)

Všichni členové jsou současně členy NATO a Evropské unie. Jen tyto státy mají plné hlasovací právo.

Pozorovatelé: (Řím – 1992)

Pozorovatelé jsou členy Evropské unie, nikoli však NATO. 1

1 Dánsko je výjimkou, je členem obou organizací.

Přidružení členové: (Řím – 1992)

Přidružené členství bylo vytvořeno pro situaci, kdy státy byly členy NATO, nikoli však Evropské unie. Od vstupu ČR, Maďarska a Polska do EU v roce 2004 jsou zde i členové Evropské unie.

Přidružení partneři: (Kirchberg – 1994)

Země, které nebyly v době vzniku statutu pozorovatelů ZEU členy ani EU, ani NATO. Tyto země se však v průběhu pozorovatelství staly členy obou organizací.

Podpis
Platnost
Smlouvy		 1948
1948
Brusel		 1951
1952
Pařížská		 1954
1955
Paříž. doh.		 1957
1958
Římské		 1965
1967
Slučovací		 1975

TREVI		 1985
1985
Schengenská		 1986
1987
JEA		 1992
1993
Maastrichtská		 1997
1999
Amsterodamská		 2001
2003
Niceská		 2007
2009
Lisabonská
                         
Tři pilíře Evropské unie:  
Evropská společenství:  
Evropské společenství pro atomovou energii (EURATOM)
Evropské společenství uhlí a oceli (ESUO) Smlouva vypršela v roce 2002 Evropská unie (EU)
    Evropské hospodářské společenství (EHS)
        Schengenská smlouva   Evropské společenství (ES)
    TREVI Spolupráce v oblasti spravedlnosti a vnitřních věcí (SVV)  
  Policejní a soudní spolupráce v trestních věcech (PJCC)
          Evropská politická spolupráce (EPS) Společná zahraniční a bezpečnostní politika (SZBP)
Bruselský pakt Západoevropská unie (ZEU)    
Smlouva vypršela v roce 2011  
                       

Odkazy

Reference
  1. Statement of the Presidency of the Permanent Council of the WEU on behalf of the High Contracting Parties to the Modified Brussels Treaty – Belgium, France, Germany, Greece, Italy, Luxembourg, The Netherlands, Portugal, Spain and the United Kingdom [online]. [cit. 2016-10-17]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2017-10-10.
  2. VEBER, Václav. Dějiny sjednocené Evropy. Praha: Nakladatelství Lidové noviny, 2004. 645 s. ISBN 80-7106-663-X. Kapitola 12. Evropská unie, s. 360.

Literatura
  • ŽALOUDEK, Karel. Encyklopedie politiky. Praha: Libri, 1999. ISBN 80-85983-75-3.
  • Ort, A.: Evropa 20. století. Praha 2000.

Externí odkazy
This article is issued from Wikipedia. The text is licensed under Creative Commons - Attribution - Sharealike. Additional terms may apply for the media files.