Vnitřní šestka

Vnitřní šestka (anglicky: Inner Six) je označení pro šest zakládajících členských států Evropských společenství, základu pozdější Evropské unie. Tvořily je od podepsání pařížské smlouvy roku 1951 Západní Německo, Francie, Itálie, Nizozemsko, Belgie, Lucembursko. K rozšíření Šestky o další státy došlo v roce 1973.

Původní Vnitřní šestka modře, Vnější sedmička zeleně

V jistém protikladu k Vnitřní šestce vznikla podepsáním stockholmské smlouvy roku 1960 „Vnější sedmička“ (Outer Seven), skupina zemí tvořící Evropské sdružení volného obchodu (ESVO): Británie, Rakousko, Švédsko, Norsko, Švýcarsko, Dánsko, Portugalsko. Počty členů se od roku 1970/1973 na obou stranách měnily přijímáním nových členů a přestupy celkem 5 států z ESVO do ES (EU). V roce 1995 tvořilo EU původních 6 a dalších 9 států – celkem tedy 15, součástí ESVO byly 2 státy původní sedmičky a 2 později přistoupivší státy.

Původní Vnitřní šestka povětšinou i nadále vykazovala větší soudržnost a snahu o evropskou integraci či dokonce federalizaci, proto se pojmu někdy dále užívalo. Případně vznikly pokusy nově definovat „vnitřní skupinu“, podle aktuálního vývoje. Složení se ale příliš nemění. Francie, Německo, Belgie a Lucembursko se dosud podílely na všech integračních projektech. Itálie nesignovala Prümskou smlouvu (Schengen III) z roku 2005 „o přeshraniční spolupráci, zejména v boji proti terorismu, přeshraniční trestné činnosti a nelegální migraci“. Nizozemsko zatím nepřijalo „rozvodovou smlouvu“ (Řím III) z roku 2010, která sjednocuje pravidla rozvodu manželů a nepodepsalo závěrečný akt mezivládní konference o přijetí Lisabonské smlouvy, v němž se 16 států EU zavázalo ctít oficiálnost symbolů EU (vlajky, hymny, motta, dne Evropy). Naproti tomu úplný podíl na všech integračních smlouvách dnes vykazuje Rakousko (původně člen Vnější sedmičky) a Slovinsko (původně komunistická země za železnou oponou). V přísně technickém smyslu by tak současná Vnitřní šestka měla složení: Německo, Francie, Belgie, Lucembursko, Rakousko, Slovinsko.