Boleboř

Název vesnice je odvozen z osobního jména Bolebor ve významu Boleborův les nebo háj, ze kterého byl přenesen na blízkou vesnici. V historických listinách se jméno vyskytuje například ve tvarech: Gotfridi villa (1352), Boliborz (1392), Boleborss (1405), Gottessdorff (1549), w Boliborzy (1561) nebo Getterrsdorff (1623).[3]

Plastika na hřbitově

První písemná zmínka o vesnici pochází z roku 1352.[4] Boleboř patřila k panství hradu Nový Žeberk, na kterém na přelomu sedmdesátých a osmdesátých let čtrnáctého století sídlil Ota z Bergova. Vrchnost měla patronátní právo k bolebořskému kostelu, který byl v roce 1384 kostelem farním.[5] V roce 1383 Nový Žeberk koupil Těma z Koldic. Koldicům, kteří hrad několikrát zastavili, patřilo panství nejméně do roku 1402, po kterém se v jeho držení vystřídalo více majitelů, mezi nimiž byli Albrecht z Dubé, Albrecht z Ervěnic (1407) a snad také Dětřich Kraa z Borku. Od roku 1418 panství patřilo Vítovi ze Šumburka, po něm snad jeho synovi a v roce 1453 se majitelem stal Albert Konipas. Jeho sídelním hradem se stal Borek, a od té doby Boleboř patřila k červenohrádeckému panství.[6]

Lorenc Glac roku 1516 odkázal veškerý majetek své dceři Anně, od které ho sňatkem získal Šebestián z Veitmile. Boleboř se stala součástí chomutovského panství, u kterého zůstala do roku 1605, kdy byl rozprodán majetek zabavený Jiřímu Popelovi z Lobkovic. Boleboř patřila k vesnicím, které koupil Linhart Štampach ze Štampachu z ahníkovského panství. Za Linhartova syna Jana Jindřicha byla Boleboř připojena k Březnu. Janu Jindřichovi[7] byl v roce 1622 zabaven veškerý majetek za podporu a osobní setkání s králem Fridrichem Falckým během stavovského povstání. Přestože mu měla být vyplacena polovina částky, za kterou byl jeho majetek prodán, odešel Jan Jindřich Štampach roku 1628 do Saska.[5] Boleboř získal do zástavy Jaroslav Bořita z Martinic, jehož zeť Florián Jetřich Žďárský ze Žďáru ji roku 1623 připojil ke spojenému panství Ahníkov-Prunéřov.[4] Ze stejné doby pochází také první zmínka o bolebořské tvrzi, po které ještě na konci dvacátého století zbývaly části příkopu a valů severovýchodně od zbořeného kostela.[4]

Po třicetileté válce byla vesnice ve špatném stavu. Deset usedlostí bylo pustých. Žilo zde šest sedláků, patnáct chalupníků a devatenáct poddaných bez většího majetku. Z nich byl jeden kolářem, další krejčím, jeden ze sedláků měl šenk a tři chalupníci se živili jako švec, krejčí a tkadlec. Všem obyvatelům patřilo dohromady třicet potahů, 51 krav, 29 jalovic, dvě prasata a 23 koz.[5] Někdy na přelomu sedmnáctého a osmnáctého století si u hospodářského dvora nechali Martinicové postavit jako letní sídlo malý zámek upravený po roce 1880 na sídlo lesní správy.[4]

V roce 1794 ve vesnici bylo 71 hospodářství, kostel s farou a školou, panský zámek a poplužní dvůr. Kromě zemědělství se obyvatelé věnovali předení lnu, bělení plátna a chovu ryb ve čtyřech rybnících. Potok Lužec (též Nivský potok) se používal k plavení dřeva k Jirkovu.[8] V devatenáctém století si většina obyvatel přividělávala výrobou dřevěného zboží pro domácnost. Na konci devatenáctého století se také vyráběly dřevěné zátky a dýhované krabice.[9]

Podle zpráv z roku 1898 v Boleboři fungovaly čtyři hostince, dva obchody, trafika a živnost provozovali pekař, kovář, řezník, holič, tři soustružníci dřeva, dva ševci a tři krejčí. Zemědělci pěstovali žito, ječmen, oves, len, brambory a jetel. Poblíž bývala parní pila, kde se zpracovávalo dřevo z okolních lesů a v kamenolomu se těžil štěrk. Trojtřídní školu navštěvovalo okolo 170 žáků.[10]

V roce 1900 byl v obci vybudován vodovod, na který bylo napojeno sedm požárních hydrantů. O pět let později starosta Antonín Zimmermann navrhl založení hasičského sboru. Roku 1906 měl hasičský sbor 40 členů a zakoupil stříkačku. Největší požár zdejší hasiči hasili přímo v Boleboři, když 27. října 1947 vypukl po dlouhém období sucha požár, ve kterém shořelo čtrnáct domů a kostel.[11]

Během šedesátých let dvacátého století byla část domů upravena k rekreačnímu bydlení a z jednoho hostince vzniklo rekreační středisko, které patřilo Velkodolu československé armády.[12] Postaveny byly také budovy státního statku Chomutov určené k chovu jatečního skotu. Pracovalo v nich okolo třiceti zaměstnanců, kteří bydleli ve dvou nových bytových domech. Většina obyvatel však za prací dojížděla do průmyslových podniků v podhůří.[13]

Boleboř stojí devět kilometrů severně od Chomutova a pět kilometrů severozápadně od Jirkova uprostřed stejnojmenného katastrálního území o rozloze 4,3 km².[14] Území je protažené přibližně ve směru sever–jih.[15] Celková výměra obce, ke které patří další tři katastrální území, dosahuje 20,08 km².[16] Sousedními obcemi jsou Kalek na severozápadě, Hora Svaté Kateřiny na severovýchodě, Vysoká Pec na jihovýchodě, Jirkov na jihu a Blatno na jihozápadě a na západě. Hranici území na východě vymezuje potok Lužec a na západě přibližně silnice z Jindřišské do Kalku. Na severu území zasahuje až na jižní okraj Svahové.[15]

Přibližně tři čtvrtiny celkové rozlohy obce v roce 2016 pokrývaly lesy (1 574 hektarů), vodní plochy (14 hektarů) a ostatní plochy (74 hektarů). Dominantní složkou zemědělské půdy byly trvalé travní porosty s 254 hektary. Na ornou půdu připadlo pouze 75 hektarů a na zahrady jen sedm hektarů.[17] Koeficient ekologické stability byl podle dat z roku 2015 11,66,[18] což území řadí mezi přírodě blízké oblasti s převahou ekologicky stabilních struktur a nízkým využitím krajiny člověkem.[19]

V geologickém podloží pod vesnicí se vyskytují prekambrické horniny zastoupené dvojslídnými a biotitickými rulami. Jižní úbočí Farského vrchu a oblast jižně od vesnice tvoří předvariské intruzivní horniny a horniny neznámého stáří, které jsou často deformované a metamorfované. Zastupují je různé druhy metagranitů až metagranodioritů a ortoruly.[15]

V geomorfologickém členění Česka oblast leží v geomorfologickém celku Krušné hory a podcelku Loučenská hornatina. Kolem kostela vede ve směru západ–východ hranice geomorfologických okrsků. Krajina jižně od hranice spadá do Bolebořské vrchoviny, zatímco severní část patří k Rudolické hornatině. Nejvyšším bodem území je vrchol Farského vrchu s nadmořskou výškou 799 metrů. Nejnižší bod se nachází v údolí Lužce na jihovýchodním úbočí vrchu Kamenice ve výšce okolo 410 metrů. Zástavba samotné vesnice stojí ve výškách 595–635 metrů.[15]

Z půdních typů se ve střední části území vyskytuje kambizem dystrická, ale severní a jižní části pokrývá podzol kambický.[15]

Větším vodním tokem je pouze Lužec, který má řadu drobných bezejmenných přítoků. Jeden z nich napájí Ovčí rybník, který se nachází jeden kilometr jihovýchodně od vesnice.[20] Do jihovýchodního cípu katastrálního území zasahuje přírodní památka Drmaly.[21]

Při sčítání lidu v roce 1921 zde žilo 435 obyvatel (z toho 204 mužů). Kromě čtyř cizinců byli německé národnosti a všichni patřili k římskokatolické církvi.[22] Podle sčítání lidu z roku 1930 měla vesnice 414 obyvatel: dva Čechoslováky a 412 Němců. Kromě jednoho člověka bez vyznání a jednoho člena evangelických církví se ostatní hlásili k církvi římskokatolické.[23]

Boleboř stojí na silnici třetí třídy č. 25220 z Jirkova do Brandova, ze které odbočuje silnice III/25211 směrem do Orasína a III/25215 do Kalku.[30] Do vesnice zajíždí autobusová linková doprava a nejbližší železniční stanice a zastávky jsou Jirkov na trati Chomutov–Jirkov a Jirkov zastávka na trati Ústí nad Labem – Chomutov. Vede tudy žlutě značená turistická trasa z Kalku do Jirkova a začíná zde modře značená trasa přes Orasín a Mezihoří do Zákoutí. Po silnici z Orasína do Rudolic v Horách je značená cyklotrasa č. 2079.[20]

Památkově chráněný dům čp. 13

Ve vesnici se dochovalo několik hrázděných domů (památkově chráněné usedlosti čp. 6, 10, 13 a 14). Stával v ní jednolodní barokní kostel svatého Mikuláše z roku 1729[31] navržený architektem Janem Kryštofem Koschem. Loď i presbytář měly elipsovitý půdorys, kasulová okna a plackové klenby. Před západním průčelím stála hranolová věž. Kostel byl zbořen v roce 1959 a na jeho místech byla roku 1993 postavena kaple s volně stojící zvonicí.[32] Na jižním okraji vesnice stojí u silnice barokní socha svatého Donáta z roku 1744.[33]