Ahníkov (zámek)

Předchůdcem zámku bývala gotická tvrz doložená ve čtrnáctém století, která patřila manské soustavě hradu Hasištejn.[1] Na konci patnáctého století na tvrzi sídlil Mikuláš Chlup, po němž ji zdědily jeho dcery.[2] Při dělení lobkovického majetku v roce 1518 připadla Václavu Hasištejnskému z Lobkovic, zatímco vesnici Ahníkov získal jeho bratr Mikuláš. Roku 1530 (nebo 1531[2]) na tvrzi žil Petr Velemyšleveský z Velemyšlevsi, manžel jedné z dcer Mikuláše Chlupa. V té době už Hasištejn patřil Šlikům, kteří vedli s Petrem Velemyšleveským spor, protože odmítal plnit manské povinnosti. V roce 1567 tvrz užíval Vít z Hertenberku.[3]

Bohuslav Felix Hasištejnský z Lobkovic Ahníkov i s manskou tvrzí roku 1578 prodal Linhartovi staršímu Štampachovi ze Štampachu a císař Rudolf II. o tři roky později zrušil jeho manské povinnosti. Linhart si Ahníkov zvolil za centrum svého rozrůstajícího se panství, a starou tvrz začal přestavovat na renesanční zámek. V roce 1606 Linhart starší přikoupil Hasištejn, a k ahníkovskému panství tak patřily vesnice Místo, Blahuňov, Vysoká Jedle, Nová Víska, Zásada, Krbice, Černovice, Brany, část Naší a další majetek (např. statek Warta nebo dvůr ve Spořicích).[3]

Po Linhartově smrti v roce 1608 vlastnili jeho potomci nějakou dobu majetek v nedílu, ale roku 1609 se o něj rozdělili. Ahníkov tehdy připadl Linhartovi mladšímu Štampachovi, který pokračoval v plánovaných přestavbách.[4] Pravděpodobně právě on dokončil východní palácové křídlo postavené ve stylu saské renesance, i když se objevují i názory, že stavitelova inspirace vycházela spíše z renesance nizozemské.[5]

Ani Linhart mladší přestavbu zámku nedokončil.[5] Zabránila mu v tom jeho účast na stavovském povstání v letech 1618–1620, za niž byl v roce 1622 odsouzen ke konfiskaci dvou třetin majetku. Linhart se následujícího roku vystěhoval do Annabergu,[6] a ahníkovské panství koupil Jaroslav Bořita z Martinic.[3] Z roku 1630 pochází zmínka o zámeckém parku a užitkové zahradě.[2] Po Jaroslavovi panství postupně vlastnili jeho synové. Nejprve je zdědil Jiří Adam z Martinic, po něm v letech 1649–1655 Bernard Ignác Jan z Martinic, od kterého je koupil Maxmilián Valentin z Martinic. Po Maxmiliánově smrti v roce 1677 bylo následujícího roku panství rozděleno na ahníkovské, prunéřovské a na Březenec, přičemž Ahníkov připadl Maxmilánu Quidovi z Martinic.[7]

V roce 1733 zámek zdědil Quidův syn Jan Josef Karel z Martinic. Zemřel o pět let později, a do roku 1758 tak panství spravovala vdova Filipína, rozená Clary-Aldringenová. Po ní se statku ujal její syn František Karel z Martinic, jehož smrtí v roce 1789 vymřela ahníkovská větev rodu. Roku 1791 tak opět spojené ahníkovsko-prunéřovské panství zdědila Marie Anna z Althannu, která byla dcerou prunéřovského Františka Michaela z Martinic. V roce 1810 majetek zdědila její dcera Marie Anna, provdaná za hraběte Firmiana. Posledním majitelem panství se stal její synovec, hrabě z Wolkenstein-Trostburku. Jeho syn prodal ahníkovský velkostatek roku 1880 Františku Preidlovi, průmyslníkovi z České Kamenice.[7]

František Preidl ahníkovský statek odkázal svému synovci Emanuelu Karschovi, který se jej ujal v roce 1889. Za první republiky jej postihla pozemková reforma. V jejím důsledku zámek 1. ledna 1927 získal Josef Ilman, který ho vlastnil až do roku 1948. Během druhé světová války zámek sloužil jako zajatecký tábor. Po konfiskaci v roce 1948 zámek využíval státní statek, který byl jeho majitelem až do demolice.[7]

Zámek byl zbořen spolu s vesnicí v roce 1986 v důsledku rozšiřování povrchové těžby hnědého uhlí v prostoru Lomu Nástup – Tušimice. Předtím však byly sejmuty kvalitní architektonické články a uloženy v areálu Zooparku Chomutov.[8] V roce 2007 existovaly plány na jejich využití při stavbě kopie zámku ve skanzenu Stará Ves. Náklady byly odhadnuty na 200 miliónů korun a projekt nakonec realizován nebyl.[9]

Zámek tvořila dvě křídla uspořádaná do tvaru písmene L. Jádrem staršího severního křídla byla gotická tvrz.[4] V hlavním průčelí východního se nacházel bohatě zdobený třípatrový arkýř a zazděné arkády v prvním patře na nádvoří. Fasádu zdobila sgrafita, v přízemí se zachovala torza štukatur. V několika pokojích v patře byly renesanční stropy.[2]