Ortorula

Ortoruly vznikají více způsoby:

• jako produkt regionální metamorfózy takzvaných křemenno-živcových hornin, tedy kyselých a intermediárních protolitů v amfibolitové facii. Je součástí řady: porfyroid - ortorula - světlý granulit
• parciálním tavením pararul a usměrněním světlé složky (tzv. leukosóm) v migmatitech[2].
• synkynematickou intruzí granitů do mobilních střižných zón za vzniku usměrněné rovnoběžně plošné stavby živců a slíd[2].
• plastickou deformací živců, křemene a slíd, vznikají mylonitické ortoruly[2].

Samostatnou genetickou kategorií jsou alkalické ortoruly s vyšším obsahem modrých alkalických amfibolů (riebeckit, arfvedsonit) a pyroxenů (egirín). Ve vyšší části amfibolitové facie taktéž vznikají tzv. vysokostupňové ortoruly bez muskovitu, s převládajícím ortoklasem a aluminosilikáty (kyanit, sillimanit) a granáty[2].

Jde o hrubo až středozrnné, výrazně břidličnaté horniny, ve kterých převládá křemen, biotit, muskovit, draselný živec, méně častý je plagioklas. Vedlejší minerály jsou granáty, kyanit, případně amfibol[2].

PP Sfingy u Měděnce, tvořená ortorulou

V Českém masivu se ortoruly běžně vyskytují v Krušných horách. Některé v Čechách se vyskytující ruly mají i své lokální názvy jako bítešská rula, bechyňská rula, mirotické a starosedelské, stejně jako část kouřimských rul[3].

V tomto článku byl použit překlad textu z článku Ortorula na slovenské Wikipedii.

• Rula