Zákoutí (Blatno)

Původní název Bernov pochází ze středněhornoněmeckých výrazů, které znamenaly buď „medvědí luh“ nebo „Berův luh“. V historických pramenech se jméno vesnice vyskytuje ve tvarech: in Bernaw (1357), in Bernow (1378), Bernaw (1384 a 1412), Pernow (1555 a 1577) a Bernau (1623 a 1846).[3] Název Zákoutí byl stanoven až vyhláškou z roku 1952.[2]

Dům ve střední části vesnice

Dům ve střední části vesnice

První písemná zmínka o vesnici pochází z roku 1357. Zákoutí se nacházelo na panství hradu Nový Žeberk, který v té době patřil pánům z Bergova. V roce 1383 Ota z Bergova panství prodal Těmovi z Koldic, který je připojil k Červenému hrádku. Dvanáct rodin původních osadníků pracovalo zejména v lese a bylo osvobozeno od vrchnostenských poplatků.[4]

Pozdější majitel panství Lorenc Glac roku 1516 odkázal veškerý majetek své dceři Anně, od které ho sňatkem získal Šebestián z Veitmile. Zákoutí se tak stalo součástí chomutovského panství, u kterého zůstalo do roku 1605, kdy byl rozprodán majetek zabavený Jiřímu Popelovi z Lobkovic.[4] Zákoutí patřilo k vesnicím, které koupil Linhart Štampach ze Štampachu z ahníkovského panství. Za Linhartova syna Jana Jindřicha bylo připojeno k Březnu. Janu Jindřichovi byl v roce 1622 zabaven veškerý majetek za podporu a osobní setkání s králem Fridrichem Falckým během stavovského povstání. Přestože mu měla být vyplacena polovina částky, za kterou byl jeho majetek prodán, odešel Jan Jindřich Štampach roku 1628 do Saska. Březno i se Zákoutím získal roku 1623 do zástavy Jaroslav Bořita z Martinic, jehož zeť Florián Jetřich Žďárský ze Žďáru ji brzy poté připojil ke spojenému panství Ahníkov-Prunéřov.[5]

Během třicetileté války bylo Zákoutí vypáleno švédským vojskem. Podle Berní ruly z roku 1654 ve vsi stál mlýn. Tři usedlosti byly pusté a v ostatních žilo pouze deset chalupníků, kterým patřily celkem čtyři potahy, patnáct krav, šest jalovic a tři kozy.[6]

V roce 1680 bylo panství Ahníkov-Prunéřov, ke kterému patřil březenský statek se Zákoutím, rozděleno, a Zákoutí zůstalo u Ahníkova až do roku 1850. Hugo Martinic v Zákoutí nechal roku 1692 postavit hospodářský dvůr určený k chovu jalovic. V roce 1772 ve vsi vypukl mor skotu, který způsobil vysoké ceny potravin a hlad. Následovala epidemie tyfu, na který zemřelo 49 lidí, což byla třetina všech obyvatel. Podle soupisu ahníkovského panství z roku 1794 v Zákoutí žili tři chalupníci a čtyřicet domkářů. Jejich povinností bylo odpracovat ročně 297 dní roboty, z čehož se mohli vykoupit za dvacet zlatých a šest krejcarů. Hlavním zdrojem obživy bylo pěstování a předení lnu, výroba plátna a sklizeň sena.[6]

V první polovině devatenáctého století panství získali hrabata Wolkenstein-Trostburkové, za kterých byl starý dvůr upraven na ovčín využívaný od jara do podzimu. Před nástupem zimy byly ovce odehnány do Ahníkova.[6] Část obyvatel se živila nebo si přivydělávala výrobou dřevěného zboží pro domácnost.[7] Podle Sommerova díla v té době ve vsi fungoval také mlýn s pilou a stoupa na výrobu třísla. Na konci devatenáctého století měřilo území obce přes 480 hektarů, z nichž dvě třetiny tvořil les. Ve vsi byly dvě hospody, osm zemědělců a živnost zde provozovali tři mlynáři, tři zedníci, tři ševci, dva truhláři, dva tesaři a tkadlec. Bývala zde také jednotřídní škola otevřená roku 1879, kterou navštěvovalo až padesát dětí.[8]

Před druhou světovou válkou byly v provozu dvě dílny, ve kterých se vyráběla mlýnská kola a ručně vrtané dřevěné potrubí. Součástí druhé dílny byl větrný mlýn na mletí obilí. Ve druhé polovině dvacátého století se vesnice téměř vylidnila. Část domů byla v roce 1955 zbořena armádou a teprve následujícího roku byla do vsi zavedena elektřina. Většina dochovaných domů se postupně změnila na rekreační objekty a u staré myslivny upravené na rekreační středisko Bernava býval malý lyžařský vlek.[9]

Louky v horní části vesnice

Křížek v horní části vesnice

Zákoutí stojí v jihozápadní části stejnojmenného katastrálního území o rozloze 4,8 km²[10] v Ústeckém kraji asi čtyři kilometry severně od Blatna a jedenáct kilometrů severozápadně od Chomutova.[11] Katastrální území zaujímá především severní, západní a jihozápadní svahy Mezihořského vrchu. Na jihozápadě je vymezeno tokem řeky Bíliny.[12]

Geologické podloží tvoří převážně předvariské intruzivní horniny a horniny neznámého stáří, které jsou často deformované a metamorfované. Zastupují je různé druhy metagranitů až metagranodioritů a ortoruly. Jižní polovinu katastrálního území protíná přibližně ve směru západ–východ pás prekambrických hornin zastoupených dvojslídnými a biotitickými rulami. Stejné horniny se objevují také v severozápadním cípu území.[12]

V geomorfologickém členění Česka oblast leží v geomorfologickém celku Krušné hory, podcelku Loučenská hornatina a okrsku Rudolická hornatina, která na jihozápadě v údolí Bíliny hraničí s Přísečnickou hornatinou. Nejvyšší bod se nachází asi 600 metrů západně od vrcholu Mezihořského vrchu v nadmořské výšce okolo 880 metrů, zatímco nejnižší bod je v údolí řeky Bíliny ve výšce asi 720 metrů. Zástavba vesnice je rozptýlená ve výškách 730–830 metrů.[12]

Z půdních typů se vyskytuje pouze podzol kambický. Jediným významnějším vodním tokem je Bílina s řadou drobných bezejmenných přítoků. Podél severní hranice katastrálního území teče Bílý potok, který se v Kalku vlévá zprava do Načetínského potoka.[12]

Při sčítání lidu v roce 1921 zde žilo 255 obyvatel (z toho 117 mužů) německé národnosti, z nichž byli čtyři evangelíci a 251 římských katolíků.[13] Podle sčítání lidu z roku 1930 měla vesnice 228 obyvatel německé národnosti. Jeden byl bez vyznání, tři evangelíci a ostatní se hlásili k římskokatolické církvi.[14]

Roku 1869 se Zákoutí uvádí jako osada Boleboře. Při sčítání lidu v letech 1880–1930 bylo samostatnou obcí,[17] ale v roce 1951 bylo připojeno k Blatnu.[9]

Při volbách do obecních zastupitelstev konaných 22. května 1938 v Zákoutí žilo 141 voličů. Volby však neproběhly, protože kandidátní listinu podala pouze Sudetoněmecká strana, která se tak automaticky stala vítězem voleb.[18]

Dolní částí Zákoutí vede silnice třetí třídy č. III/25211 z Boleboře do Kalku, ale do samotné vesnice vede pouze nečíslovaná účelová komunikace.[19] U křižovatky silnice s cestou do vesnice stojí zastávka autobusové linkové dopravy. Nejbližší pravidelně obsluhované železniční stanice se nachází v Chomutově nebo v Jirkově. Vesnicí vede červeně značený úsek krušnohorské turistické trasy mezi Horou Svatého Šebestiána a Novou Vsí v Horách a začíná zde modře značená trasa do Boleboře. Po silnici je vedena cyklotrasa č. 3077 z Chomutova do Kalku a celou vesnicí prochází cyklotrasa č. 3081 z horní části Bezručova údolí do Rudolic v Horách.[11]

Kaple

V Zákoutí stojí tři památkově chráněné usedlosti. Usedlost če. 3 tvoří zděný dům se sedlovou střechou a stodola s bedněným pláštěm. Obytný dům byl nevhodně zrekonstruován.[20] Dům čp. 40 je horská chalupa s původními okny v přízemí se sedlovou střechou, která je na jedné straně stažena v mírnějším sklonu přes přístavek. Součástí usedlosti bývala dřevěná patrová stodola.[21] Usedlost če. 51 pochází ze druhé poloviny devatenáctého století. Tvoří ji obytný přízemní dům s okny se segmentovým záklenkem, stodola a kolna okolo dvorku.[22]