Orasín

Název vesnice byl odvozen z osobního jména Orasa ve významu Orasův dvůr, nebo podle místa, odkud mohla být založena, tj. podle Orasic. V historických pramenech se jméno vesnice vyskytuje ve tvarech: Wrasin (1383), Vrasín (1542), Oriczen (1549), Worasyn (1555, 1561 a 1577), Vrysen (1623), Uhrisen (1787) a Uhrissen (1846).[3]

První písemná zmínka o vesnici pochází z roku 1383 a zmiňuje clo, které se v Orasíně vybíralo. Clo nebo samotná vesnice patřila k panství hradu Nový Žeberk. Zprávy z dalších století jsou ojedinělé. V roce 1454 byla vesnice součástí červenohrádeckého panství v držení Alberta z Konipas[4] a roku 1577 předal August z Gersdorfu a Červeného hrádku třinácti orasínským poddaným pozemky do dědičného užívání. O rok později požádal Paul Fritsch z Orasína o povolení k obnově pily na pozemcích, které dříve patřily k vesnici Roschlitz.

V roce 1578 se majitelem panství stal Bohuslav Felix Hasištejnský z Lobkovic,[5] po kterém je převzal jeho syn Bohuslav Jáchym Hasištejnský z Lobkovic. Bohuslav po smrti své manželky vyměnil rozsáhlé chomutovské panství s Jiřím Popelem z Lobkovic, kterému patřilo až do jeho mocenského pádu v roce 1594, kdy mu byl zkonfiskován veškerý majetek.[6] Rozsáhlý Popelův majetek byl po částech rozprodán. Orasín koupil roku 1605 Linhart Štampach ze Štampachu, a připojil ho k ahníkovskému panství. Za Linhartova syna Jana Jindřicha ze Štampachu bylo panství převedeno k Březnu. Po potlačení českého stavovského povstání mu byl majetek zabaven, a do zástavy jej získal hrabě Jaroslav Bořita z Martinic, od kterého je koupil jeho zeť Florián Žďárský ze Žďáru.[7]

Po třicetileté válce byla vesnice ve špatném stavu. Pět usedlostí bylo pustých. Dvanáct orasínských sedláků vlastnilo 27 potahů, 36 krav, čtyřicet jalovic, sedmnáct prasat a osm koz. Dalších osm chalupníků mělo sedm potahů, šestnáct krav, jedenáct jalovic, tři prasata a dvě kozy. Osm poddaným nemělo větší majetek, pouze třem z nich patřilo celkem pět krav a jedna koza.[8]

Roku 1725 byla postavena a vysvěcena kaple, která byla udržována z výnosů fondu padesáti zlatých, ze kterého se půjčovaly obyvatelům vesnice peníze s pětiprocentním úrokem. Tereziánský katastr z roku 1748 uvádí v Orasíně dva tkalce, dva truhláře, kováře a krejčího, mlýny o jednom a dvou kolech. Kromě toho ve vsi fungovala škola.[8] Ke konci osmnáctého století vesnice zchudla. K hlavním zdrojům obživy patřilo pěstování lnu, předení a tkaní plátna, obchod se dřevem nebo chov dobytka. Kromě mlýnů byla ve vesnici cihelna, stoupa na tříslo a vrchnostenská pila. V polovině devatenáctého století k nim přibyla dříve uzavřená olejna a další dva mlýny. Obyvatelé zpracovávali dřevo, paličkovali krajky, pěstovali kapustu. Výnosný byl chov dobytka, ale pěstování lnu ustupovalo.[9]

Na přelomu devatenáctého a dvacátého století v Orasíně stály tři hostince, z nichž v jednom byl také obchod, dvě pily, dva mlýny, dvě soustružny dřeva a jedna dílna na výrobu šindelů. Děti chodily do školy v Boleboři. Spolek dobrovolných hasičů působil od roku 1906. V období mezi světovými válkami se Orasín stal oblíbeným výletním a rekreačním střediskem. Na konci druhé světové války vznikla již 4. května 1945 správní komise, v jejímž čele stanul jediný orasínský Čech František Šebek.[10]

Orasín stojí v jihovýchodní části stejnojmenného katastrálního území o rozloze 4 km²[11] v Ústeckém kraji, jeden kilometr západně od Boleboře, 8,5 kilometru severně od Chomutova a pět kilometrů severozápadně od Jirkova. Vesnice se nachází ve spodní části mělkého údolí drobného přítoku Bíliny, která tvoří jižní hranici katastrálního území. Kromě Bíliny se v oblasti nenacházejí žádné větší vodní toky nebo plochy.[12]

Geologické podloží tvoří prekambrické dvojslídné a biotitické ruly a předvariské intruzivní horniny a horniny neznámého stáří, které jsou často deformované a metamorfované. Zastupují je různé druhy metagranitů až metagranodioritů a ortoruly. První druh hornin se vyskytuje v severní části území, zatímco předvariské horniny převažují v jižní části. Hranice mezi oběma oblastmi vede přibližně od severního okraje Mezihoří k jižní části Boleboře.[12]

V geomorfologickém členění Česka oblast leží v geomorfologickém celku Krušné hory a podcelku Loučenská hornatina. Přibližně podél silnice Mezihoří – Orasín – Blatno vede hranice mezi geomorfologickými okrsky Bolebořská vrchovina a Rudolická hornatina. Většina zástavby vesnice se nachází na území Bolebořské vrchoviny v nadmořské výšce 550–585 metrů. Nejvyšším bodem území je kóta Legina s výškou 770 metrů, zatímco nejnižší bod se nachází v údolí Bíliny asi 900 metrů jihovýchodně od vesnice.[12]

Z půdních typů se vyskytuje podzol kambický v západní a severozápadní části katastrálního území a kambizem dystrická ve východní a jihovýchodní části.[12]

Při sčítání lidu v roce 1921 zde žilo 243 obyvatel (z toho 118 mužů) německé národnosti, kteří byli s výjimkou jednoho evangelíka příslušníky římskokatolické církve.[13] Podle sčítání lidu z roku 1930 měla vesnice 264 obyvatel: 263 Němců a jednoho cizince. Kromě příslušníka jedné z nezjišťovaných církví a jednoho člověka bez vyznání se ostatní hlásili k římskokatolické církvi.[14]

Roku 1850 se Orasín stal samostatnou obcí,[10] ale již v roce 1869 byl osadou Boleboře. V letech 1880–1950 je uváděn jako samostatná obec,[16] ale roku 1954 byl připojen opět k Boleboři.[17]

Při volbách do obecních zastupitelstev konaných 22. května 1938 v Orasíně žilo 155 voličů. Volby však neproběhly, protože kandidátní listinu podala pouze Sudetoněmecká strana, která se tak automaticky stala vítězem voleb.[18]

Na říčce Bílině se nachází malá vodní elektrárna.[10]

Orasínem vede silnice třetí třídy č. 25211 z Boleboře do Kalku, ze které na návsi odbočuje účelová komunikace do údolí Bíliny a k jirkovské vodní nádrži.[19] Na návsi také stojí zastávka autobusové linkové dopravy. Nejbližší železniční stanice a zastávky jsou Jirkov na trati Chomutov–Jirkov a Jirkov zastávka na trati Ústí nad Labem – Chomutov. Vesnicí vede modře značená turistická trasa ze Zákoutí do Boleboře a cyklotrasa č. 3079 z Bezručova údolí do Rudolic v Horách.[20]

Západně od návsi stojí kaple z devatenáctého století,[21] která byla opravena v roce 1995. Na jednom z domů bývala věžička se zvonem, který byl před jejím zánikem přemístěn do bolebořského kostela svatého Mikuláše. U domu čp. 46 se nachází smírčí kříž s letopočtem 1626 z Okořína.[10]

• 
  Hospoda
• 
  Dřevěná plastika ženy na západní návsi
• 
  Kaplička na východní návsi
• 
  Rybníček pod vsí