Bečov nad Teplou

Vznik Bečova byl podmíněn existencí křižovatky dvou důležitých komunikací, jedna vedla z Plzně do Lokte, druhá spojovala klášter v Teplé s tržišti v Poohří. Falzum z 15. století zmiňuje Bečov již v roce 1214, první doložená zmínka je ale spojena až v souvislosti se vznikem hradu počátkem 14. století za pánů z Rýzmburka. Bečov byl tehdy osadou, kde se zřejmě nacházela celní stanice. Hrad jako centrum panství a těžba drahých kovů v okolí však přispěly k růstu jeho významu.

V roce 1387 se Bečov připomíná jako městečko, privilegium pánů z Rýzmburka z roku 1399 dokumentuje postavení Bečova v té době. V 15. století se Bečov stává majetkem pánů z Plavna, kteří ale panství několikrát dali do zástavy různým rodům (Šternberkové, Šlikové). Jindřich III. z Plavna potvrdil v roce 1481 Bečovu stará privilegia a o rok později si u Vladislava Jagellonského vymohl povýšení na město s právem opevnění (1482).

Mohutného rozvoje se Bečov dočkal za vlády Pluhů z Rabštejna (1492–1547), kteří z něj učinili hlavní sídlo rozsáhlého panství. Tehdy také kulminovala těžba cínu v okolí Horního Slavkova a vysoké zisky umožnily Pluhům bečovský hrad ve velkém rozsahu přestavět. Kašpar Pluh z Rabštejna patřil mezi přední osobnosti stavovského odboje v roce 1547, poté však musel odejít do exilu. Jeho majetek mu byl zabaven a Bečov se stal korunním majetkem. Ferdinand I. krátce zastavil Bečov opět pánům z Plavna, za dalších zástavních majitelů Šliků bylo panství zadluženo a v roce 1597 je převzala městská obec v Horním Slavkově.

Horní Slavkov se zapojil do českého stavovského povstání v letech 1618–1620 a Bečov byl poté opět zkonfiskován. K panství tehdy patřilo město a hrad Bečov, dvanáct vesnic, pivovar, ovčín, tři hospodářské dvory a dva železné hamry. Za 60 000 kop grošů míšeňských koupil celý tento majetek v roce 1624 Gerhard z Questenberka, jehož potomci zde vládli více než sto let. Za třicetileté války došlo k úpadku těžby drahých kovů, začala se ale rozvíjet řemesla pro potřeby armády (tkalcovství, kloboučnictví), na odumírající těžbu cínu navazovalo dočasně také cínařství. Questenbergové do značné míry rozvoj městečka podporovali (1662 potvrzení starých městských privilegií), na druhou stranu nekompromisně prosazovali protireformaci, během níž byl mimo jiné zlikvidován hrob Kašpara Pluha z Rabštejna v místním kostele. Kromě požáru v roce 1621 postihly Bečov dvě morové epidemie (1632, 1679), na konci třicetileté války obsadili město a hrad Švédové. V roce 1680 se bečovští zapojili do nevolnického povstání a šest místních měšťanů bylo za účast ve vzpouře odsouzeno k trestu smrti.

Zámecký park po úpravách z 19. století

Questenberkové nakonec svým hlavním sídlem učinili Jaroměřice nad Rokytnou a Bečov zůstal stranou jejich zájmu, přesto zde v předhradí zahájili stavbu barokního zámku. Janem Adamem z Questenberka rod vymřel (1752) a panství přešlo na spřízněný rod Kouniců. Za Dominika Ondřeje II. z Kounic byl zámek dokončen a v roce 1755 se císařovna Marie Terezie definitivně vzdala lenních nároků na Bečov. Kounicové se zasloužili o vznik několika vesnic v okolí, ale protože jejich hlavní sídla se nacházela na jižní Moravě, nakonec Bečov prodali. Od Aloise z Kounic koupil Bečov v roce 1813 za téměř půl milion zlatých vévoda Bedřich Beaufort-Spontin ze starobylého belgického rodu.

Koncem 19. století měl Bečov téměř 2 500 obyvatel, byly zde dvě školy, hudební škola, okresní nemocenská pojišťovna, okresní soud, součástí velkostatku byl pivovar, byla zde i elektrárna. V 19. století přispěla k rozvoji Bečova nová silnice Plzeň–Toužim, v roce 1837 byla zřízena pošta, v roce 1850 se Bečov stal sídlem soudního okresu a o rok později byla postavena budova okresního soudu. Další vývoj byl ovlivněn železniční tratí Karlovy Vary–Mariánské Lázně a Bečov-Rakovník (1898), na kterou navázala trať Bečov–Sokolov, vedoucí přes Loket (1901). Na konci 19. století bylo postaveno nádraží a v jeho sousedství luxusní hotel Central. Do podoby města zasahovali i v této době majitelé velkostatku, vévoda Alfred Beaufort-Spontin (1816–1888) skoupil domy a pozemky severně od zámku a zřídil zde park. Plánovaná přestavba hradu a zámku v novogotickém slohu podle projektů J. Zítka a J. Mockera z finančních důvodů proběhla jen v dílčích úpravách. V době první republiky fungovala v Bečově továrna na výrobu nábytku a knihtiskárna.

Bečov v roce 1899

Připojení Bečova k Německé říši v roce 1938 přivítalo místní německé obyvatelstvo s nadšením, majitel velkostatku Jindřich Beaufort–Spontin (1880–1966) byl aktivním členem NSDAP a na zámku poskytoval azyl zraněným německým důstojníkům, mezi místními obyvateli byl však oblíben. V řadách Wehrmachtu padlo 89 mužů z Bečova, mezi nimi mimo jiné Karel Beaufort-Spontin (1918–1942), mladší syn Jindřicha Beaufort-Spontina.

Těsně před koncem války prošly Bečovem tři pochody smrti z koncentračních táborů, krátce nato došlo k jeho osvobození. Bečovem procházela demarkační linie, takže americké jednotky se zastavily u nádraží, zatímco samotné město spadalo již do sovětské okupační zóny. Američtí vojáci odešli v roce 1947 do Německaa, zatímco sovětská armáda zůstala v Bečově až do roku 1951, v roce 1947 navštívil město maršál Koněv.

Převážně německé obyvatelstvo bylo po roce 1945 odsunuto, na základě Benešových dekretů byl zkonfiskován i velkostatek se zámkem a hradem. Z Bečova a okolí bylo během roku 1946 odsunuto přes 6 000 Němců. Prokazatelných antifašistů nebo odborníků ve specializovaných výrobních procesech, kteří mohli zůstat, bylo 171. Bečov se špatným dopravním spojením a nedostatkem pracovních příležitostí nelákal k novému osídlení, takže město i okolní obce zůstaly dlouho po druhé světové válce téměř opuštěné. Těžba uranové rudy v Horním Slavkově přinesla dočasně nové osadníky, v padesátých letech 20. století byli na zámku a v bývalém hotelu Central ubytováni horníci.

Ač bylo v letech 1948–1989 v Bečově zbořeno přes sto domů, zůstal historický ráz města zachován a v roce 1992 bylo centrum prohlášeno za městskou památkovou zónu. Oživení turistického ruchu napomohlo zpřístupnění vzácné památky, relikviáře sv. Maura v roce 2002.

Od 14. století existovala v Bečově židovská komunita, jíž byl vyčleněn prostor v dnešní Poštovní ulici, v roce 1662 je doložen židovský hřbitov, v roce 1688 byla postavena synagoga. Koncem 18. století čítala židovská komunita v Bečově čtyřicet rodin, později ale došlo k výraznému úbytku židovských obyvatel a v roce 1938 zde žilo již jen šest rodin. Ve 20. století zanikla v Bečově samostatná židovská obec a kvůli nedostatku finančních prostředků na opravu byla v roce 1930 zbořena synagoga. Všichni bečovští Židé opustili město ještě před druhou světovou válkou. V roce 1938 byl zcela zlikvidován židovský hřbitov, dochovaly se jen tři náhrobky z 18. a 19. století, které jsou dnes umístěny v hradním lapidáriu. Z bečovské židovské komunity dosáhla největšího významu rodina Löwy, která se v Bečově připomíná od 16. století. Bečovský rodák ing. Erwin Löwy (1897–1959) se po odchodu z Československa prosadil ve zbrojařském průmyslu a proslul jako letecký konstruktér.

Hudební škola a památný dub ve Školní ulici

Přibližně do doby třicetileté války spadají počátky hudebních tradic v Bečově, kdy ve městě a okolních obcích v několika generacích vyrostla řada nadaných hudebníků samouků. V roce 1650 se připomíná hudební bratrstvo Collegium musicum, které o století později mělo již přes 800 členů. Některé osobnosti později přesáhly význam regionu (hudební skladatel J. Labitzky, jeho syn dirigent a houslista A. Labitzky, sbormistr A. Opl). V roce 1887 byla v Bečově založena hudební škola (budova školy byla postavena v letech 1900–1901). Vychovala řadu hudebníků pro lázeňské orchestry v Karlových Varech a Mariánských Lázních, působil zde žákovský symfonický orchestr a školu navštěvovalo přes 200 dětí. Hudební škola fungovala i za druhé světové války. Po dočasném útlumu způsobeném výměnou obyvatelstva po roce 1945 obnovil její činnost místní rodák Adolf Opl. Po jednom z nejslavnějších rodáků nese škola od roku 2002 název Základní umělecká škola Josefa Labitzkého. Mezi známé absolventy školy patří například Ladislav Gerendáš.

Prochází zde regionálně významná silnice I/20 spojující Karlovy Vary – Plzeň. Silnice II/208 a II/230 napojují širší okolí města.

Město leží na železniční trati Karlovy Vary – Mariánské Lázně. Ve městě je jedno nádraží a dvě zastávky v dalších částech města.

• JAŠA, Luděk, DYEDEKOVÁ, Jana: Bečov. Perla Slavkovského lesa; Sokolov, 2011 ISBN 978-80-87194-30-0
• KUČA, Karel: Města a městečka v Čechách, na Moravě a ve Slezsku, díl I.; Praha, 1996 s. 56–60 ISBN 80-85983-13-3

• Relikviář svatého Maura

• Obrázky, zvuky či videa k tématu Bečov nad Teplou na Wikimedia Commons
• Bečov nad Teplou v Registru územní identifikace, adres a nemovitostí (RÚIAN)
• Bečov nad Teplou na prirodakarlovarska.cz Archivováno 20. 1. 2015 na Wayback Machine
• Historie města v letopočtech na oficiálním webu