Audrey Hepburnová

Audrey Kathleen Rustonová (později Hepburnová-Rustonová)[2] se narodila 4. května 1929 na adrese Rue Keyenveld 48 v Ixelles, Brusel, Belgie.[3] V rodině byla všeobecně nazývána jménem „Adriaantje“.[4]

Dědeček Audrey Hepburnové, Aarnoud van Heemstra, byl guvernérem nizozemské kolonie Surinam

Matka Hepburnové, baronka Ella van Heemstra (12. června 1900 – 26. srpna 1984), byla nizozemská šlechtična. Ella byla dcerou barona Aarnouda van Heemstra, který v letech 1910–1920 působil jako starosta Arnhemu a v letech 1921–1928 jako guvernér nizozemského Surinamu, a baronky Elbrig Willemine Henriette van Asbeck (1873–1939).[5] V devatenácti letech se provdala za Jonkheera Hendrika Gustaafa Adolfa Quarlese van Ufforda, ropného magnáta působícího v Batávii v Nizozemské východní Indii, kde následně společně žili.[6] Než se v roce 1925 rozvedli, zplodili dva syny, Jonkheera Arnouda Roberta Alexandera Quarlese van Ufforda (1920–1979) a Jonkheera Iana Edgara Bruce Quarlese van Ufforda (1924–2010).[7][8]

Otec Hepburnové, Joseph Victor Anthony Ruston (21. listopadu 1889 – 16. října 1980), byl Brit narozený v českých Úžicích v okrese Mělník, které toho času byly spolu s českými zeměmi součástí rakousko-uherské monarchie.[9] Byl synem Victora Johna George Rustona britského a rakouského původu a Anny Welsové, která byla rakouského původu a narodila se ve slovenských Kovarcích.[10] Joseph byl v letech 1923–1924 honorárním britským konzulem v Semarangu v Nizozemské východní Indii[11] a před sňatkem s matkou Hepburnové byl ženatý s Cornelií Bisschopovou, nizozemskou dědičkou.[9][7] Ačkoli se narodil s příjmením Ruston, později si zdvojil jméno na „aristokratičtější“ Hepburn-Ruston, snad na Ellino naléhání,[12] neboť se mylně domníval, že pochází z rodu Jamese Hepburna, třetího manžela Marie Stuartovny.[13][7]

Rodiče Hepburnové se vzali v září 1926 v Batávii v Nizozemské východní Indii.[14] Ruston v té době pracoval pro obchodní společnost, ale brzy po svatbě se manželé přestěhovali do Evropy, kde Ruston začal pracovat pro úvěrovou společnost; údajně pro obchodníky s cínem MacLaine, Watson and Company v Londýně.[4] Po roce stráveném v Londýně se přestěhovali do Bruselu, kde byl pověřen otevřením místní filiálky.[14][15] Po třech letech strávených cestováním mezi Bruselem, Arnhemem, Haagem a Londýnem se rodina v roce 1932 usadila v předměstské bruselské obci Linkebeek.[16][17] Rané dětství Hepburnové bylo chráněné a privilegované.[18] V důsledku mnohonárodnostního původu a cestování s rodinou spojeného s otcovým zaměstnáním se naučila šest jazyků: Od rodičů se naučila nizozemsky a anglicky, později v různé míře francouzsky, německy, španělsky a italsky.[19]

V polovině třicátých let rodiče Hepburnové sháněli a vybírali dary pro Britskou unii fašistů.[20] Joseph ale rodinu náhle opustil v roce 1935 po „scéně“ v Bruselu, když bylo Adriaantje (jak se jí v rodině říkalo) šest let; později často mluvila o tom, jak na dítě působí „odkopnutí“, protože „děti potřebují dva rodiče“.[21] Joseph se přestěhoval do Londýna, kde se hlouběji zapojil do fašistické činnosti a svou dceru v zahraničí již nikdy nenavštívil.[22] Hepburnová později přiznala, že otcův odchod byl „nejtraumatičtější událostí jejího života“.[23][24]

Téhož roku se matka s Hepburnovou přestěhovala na rodinné sídlo v Arnhemu; její nevlastní bratři Alex a Ian (tehdy 15 a 11 let) byli posláni do Haagu k příbuzným. Joseph chtěl, aby se vzdělávala v Anglii,[25] a tak byla Hepburnová v roce 1937 poslána do anglického Kentu, kde se jako Audrey Rustonová nebo „malá Audrey“ vzdělávala v malé nezávislé škole v Elhamu.[26][27]

Rodiče Hepburnové se oficiálně rozvedli v roce 1938.[28] V šedesátých letech Hepburnová obnovila kontakt se svým otcem poté, co ho vypátrala v Dublinu prostřednictvím Mezinárodního červeného kříže; ačkoli vůči ní zůstal citově odtažitý, Hepburnová ho finančně podporovala až do jeho smrti.[29]

Poté, co Velká Británie vyhlásila v září 1939 válku Německu, přestěhovala se matka Hepburnové se svojí dcerou zpět do Arnhemu v naději, že stejně jako během první světové války zůstane Nizozemsko neutrální a bude ušetřeno německého útoku. V letech 1939–1945 navštěvovala Hepburnová arnhemskou konzervatoř. Během posledních let na internátní škole začala navštěvovat hodiny baletu a v Arnhemu pokračovala v baletu pod vedením Winji Marové a stala se její „hvězdnou žačkou“.[30] Po vpádu Němců do Nizozemska v roce 1940 používala Hepburnová jméno Edda van Heemstra, protože „anglicky znějící“ jméno bylo během německé okupace považováno za nebezpečné. Její rodinu okupace hluboce zasáhla, Hepburnová později prohlásila: „Kdybychom věděli, že budeme pět let okupováni, možná bychom se všichni zastřelili. Mysleli jsme si, že to může skončit příští týden... půl roku... příští rok... takhle jsme to přežili“.[31] V roce 1942 byl její strýc Otto van Limburg Stirum (manžel matčiny starší sestry Miesje) popraven v odvetě za sabotážní čin hnutí odporu; ačkoli se na činu nepodílel, stal se terčem útoku kvůli významnému postavení své rodiny v nizozemské společnosti.[32] Nevlastní bratr Hepburnové Ian byl deportován do Berlína, kde pracoval v německém pracovním táboře (Arbeitslager), a její druhý nevlastní bratr Alex se skrýval, aby se vyhnul stejnému osudu.[32]

Po strýcově smrti odešly Hepburnová, Ella a Miesje z Arnhemu k dědečkovi, baronu Aarnoudu van Heemstrovi, do nedalekého Velpu.[32] Přibližně v té době Hepburnová vystupovala s tzv. tichými tanečními vystoupeními, aby získala peníze pro nizozemské odbojové úsilí.[33] Dlouho se věřilo, že se účastnila samotného nizozemského odboje,[34] ale v roce 2016 oznámilo Letecké muzeum v Hartensteinu, že po rozsáhlém výzkumu nenašlo žádné důkazy o takové činnosti.[35] Kniha autora Roberta Matzena z roku 2019 však poskytla důkazy o tom, že podporovala odboj tím, že pořádala „ilegální koncerty“ za účelem získání peněz, roznášela ilegální noviny a nosila zprávy a potraviny sestřeleným spojeneckým letcům, kteří se ukrývali v lesích severně od Velpu. Pracovala také jako dobrovolnice v nemocnici, která byla centrem odbojových aktivit ve Velpu, a její rodina během bitvy o Arnhem dočasně ukrývala ve svém domě parašutistu.[36][37] Kromě dalších traumatizujících událostí byla svědkem transportů nizozemských Židů do koncentračních táborů, později uvedla: „Nejednou jsem byla na nádraží a viděla jsem, jak se transportují vlaky s Židy, viděla jsem všechny ty tváře přes vršek vagonu. Velmi jasně si vzpomínám na jednoho malého chlapce, který stál se svými rodiči na nástupišti, byl velmi bledý, velmi světlovlasý, měl na sobě kabát, který mu byl příliš velký, a nastoupil do vlaku. Byla jsem dítě, které pozorovalo dítě.“[38]

Po vylodění spojenců v Normandii se životní podmínky rodiny dále zhoršovaly, samotný Arnhem byl následně během operace Market Garden značně poškozen. Během nizozemského hladomoru, který následoval v zimě roku 1944, Němci zablokovali zásobovací trasy již tak omezených dodávek potravin a pohonných hmot pro Nizozemce jako odvetu za stávky na železnici, které se konaly s cílem ztížit německou okupaci. Stejně jako ostatní se i Hepburnova rodina uchýlila k výrobě mouky z tulipánových cibulek, z níž pekla koláče a sušenky;[39][40] jako zdroj škrobnatých sacharidů poskytovali nizozemští lékaři po celou dobu hladomoru recepty na použití tulipánových cibulek.[41] V důsledku podvýživy se u Hepburnové objevila akutní chudokrevnost, dýchací potíže a otoky.[42] Rodina Van Heemstrových byla okupací, během níž bylo mnoho jejich nemovitostí, včetně jejich hlavního sídla v Arnhemu, vážně poškozeno nebo zničeno, zasažena i finančně.[43]

Po skončení války v roce 1945 se Hepburnová s matkou a sourozenci přestěhovala do Amsterdamu, kde začala trénovat balet u Soni Gaskellové, přední osobnosti nizozemského baletu, a ruské učitelky Olgy Tarasovové.[44]

Protože rodina během války přišla o majetek, zajišťovala ji Ella prací kuchařky a hospodyně u jedné zámožné rodiny.[45] Hepburnová debutovala ve filmu rolí letušky v nizozemštině ve vzdělávacím cestopisném filmu Nederlands in 7 lessen (1948), který natočili Charles van der Linden a Henry Josephson. Ještě téhož roku se Hepburnová přestěhovala do Londýna poté, co přijala baletní stipendium v souboru Ballet Rambert, který tehdy sídlil v Notting Hillu.[46] Živila se prací modelky na částečný úvazek a ze svého příjmení vypustila „Ruston“. Poté, co jí v Rambertu řekli, že navzdory jejímu talentu je pro její výšku a slabou konstituci (následky válečné podvýživy) status primabaleríny nedosažitelný, rozhodla se soustředit na herectví.[47][48][49]

Zatímco Ella pracovala v podřadných zaměstnáních, aby je uživila, Hepburnová se objevila jako sboristka v hudebních divadelních revuích High Button Shoes (1948) na londýnském Hippodromu a Sauce Tartare (1949) a Sauce Piquante (1950) Cecila Landeaua v Cambridge Theatre.[50] Během svého působení v divadle navštěvovala hodiny řečnictví u herce Felixe Aylmera, aby si zdokonalila přednes.[51] Poté, co si jí při účinkování v Sauce Piquante všimla Margaret Harper-Nelsonová, castingová ředitelka Ealing Studios, byla Hepburnová zaregistrována jako herečka na volné noze u společnosti Associated British Picture Corporation (ABPC). Objevila se v televizní hře BBC The Silent Village[52] a v menších rolích ve filmech One Wild Oat, Smích z ráje (Laughter in Paradise), Young Wives' Tale a Zlaté věže (The Lavender Hill Mob) (všechny 1951). Svou první větší vedlejší roli dostala ve filmu Thorolda Dickinsona Secret People (1952), kde ztvárnila zázračnou baletku a všechny taneční scény předváděla sama.[53]

Hepburnové pak byla nabídnuta malá role ve filmu natáčeném v angličtině i francouzštině, Monte Carlo Baby (francouzsky Nous Irons à Monte Carlo, 1952), který se natáčel v Monte Carlu. Shodou okolností byla během natáčení v hotelu Hôtel de Paris v Monte Carlu francouzská spisovatelka Colette, která se rozhodla Hepburnovou obsadit do titulní role v broadwayské hře Gigi.[54] Hepburnová šla na zkoušky s tím, že nikdy nemluvila na jevišti, a vyžadovala soukromé tréninky.[55] Když měla Gigi 24. listopadu 1951 premiéru v divadle Fulton, sklidila za svůj výkon pochvalu, přestože kritika tvrdila, že jevištní verze je horší než francouzská filmová adaptace.[56] Časopis Life ji označil za „hit“,[56] deník The New York Times uvedl, že „její kvalita je natolik velkolepá a správná, že je úspěchem večera“.[55] Hepburnová za tuto roli obdržela také cenu Theatre World Award. Hra byla uvedena ve 219 představeních a skončila 31. května 1952,[57] poté se vydala na turné, které začalo 13. října 1952 v Pittsburghu a navštívilo Cleveland, Chicago, Detroit, Washington, D.C. a Los Angeles, aby skončilo 16. května 1953 v San Franciscu.[58]

Hepburnová při kamerových zkouškách pro film Prázdniny v Římě (1953), který byl použit i jako propagační materiál k filmu

Hepburnová si poprvé zahrála hlavní roli ve filmu Prázdniny v Římě (1953), kde ztvárnila princeznu Annu, která alespoň na chvíli unikne královským povinnostem a prožije bláznivou noc a den s americkým novinářem (Gregory Peck). Dne 18. září 1951, krátce po dokončení filmu Secret People, ale ještě před jeho premiérou, natočil Thorold Dickinson s mladou hvězdičkou kamerové zkoušky a poslal je režisérovi Williamu Wylerovi, který v Římě připravoval film Prázdniny v Římě. Wyler napsal Dickinsonovi děkovný dopis, v němž uvedl, že „na základě tohoto testu projevila řada producentů Paramount Pictures zájem o její obsazení“.[59] Producenti filmu původně chtěli do role Elizabeth Taylorovou, ale na Wylera udělal test Hepburnové takový dojem, že ji obsadil místo ní. Wyler později poznamenal: „Měla všechno, co jsem hledal: šarm, nevinnost a talent. Byla také velmi vtipná. Byla naprosto okouzlující a my jsme si řekli: „To je ta pravá!“.[60] Původně mělo být nad názvem filmu uvedeno pouze jméno Gregoryho Pecka a pod ním menším písmem „Introducing Audrey Hepburn“. Peck však Wylerovi navrhl, aby ji povýšil na rovnocennou partnerku a její jméno se objevilo před názvem, a to stejně velkým písmem jako jeho: „Musíš to změnit, protože ona bude velká hvězda a já budu vypadat jako velký blbec“.[61]

Film byl kasovním trhákem a Hepburnová si za své ztvárnění získala uznání kritiky, nečekaně získala Oscara za nejlepší ženský herecký výkon, cenu BAFTA pro nejlepší britskou herečku v hlavní roli a Zlatý glóbus za nejlepší ženský herecký výkon – filmové drama v roce 1953. A. H. Weiler ve své recenzi v deníku The New York Times napsal: „Ačkoli Audrey Hepburnová, britská herečka, která se poprvé objevuje v hlavní roli princezny Anny, není ve filmu úplným nováčkem, je to štíhlá, elfská a zádumčivá kráska, která si střídavě jako královsky a dětsky hluboce váží nově nalezených, prostých radostí a lásky. Ačkoli se statečně usmívá, když bere na vědomí konec tohoto románku, zůstává žalostně osamělou postavou, která čelí dusivé budoucnosti.“[62]

Hepburnová s kolegou Williamem Holdenem ve filmu Sabrina (1954)

Hepburnová podepsala smlouvu na sedm filmů se společností Paramount, přičemž mezi jednotlivými filmy měla dvanáctiměsíční pauzu, aby měla čas na divadelní práci.[63] Objevila se na obálce časopisu Time ze 7. září 1953 a proslavila se také svým osobitým stylem.[64] Po úspěchu ve filmu Prázdniny v Římě si Hepburnová zahrála v romantické komedii Billyho Wildera na motivy Popelky Sabrina (1954), v níž bohatí bratři (Humphrey Bogart a William Holden) soupeří o náklonnost nevinné dcery svého šoféra (Hepburnová). Za svůj výkon byla nominována na Oscara 1954 za nejlepší ženský herecký výkon a ve stejném roce získala cenu BAFTA za nejlepší ženský herecký výkon v hlavní roli. Bosley Crowther z The New York Times o ní prohlásil, že byla „mladou dámou s mimořádným rozsahem citlivých a dojemných výrazů v tak křehké a štíhlé postavě. Jako dcera a miláček z řad služebnictva září ještě víc než loni jako princezna, víc se říct nedá“.[65]

Hepburnová se na jeviště vrátila také v roce 1954, kdy na Broadwayi hrála vodní nymfu, která se zamiluje do člověka, ve fantaskní hře Ondine. Kritik deníku The New York Times to komentoval slovy: „Slečna Hepburnová nějakým způsobem dokáže [své nehmotné vlastnosti] přeložit do divadelního jazyka bez uměřenosti a předvádivosti. Podává strhující výkon, který je plný grácie a šarmu, s disciplinovaným instinktem pro jevištní realitu“. Za svůj výkon získala v roce 1954 cenu Tony za nejlepší ženský herecký výkon v hlavní roli tři dny poté, co získala Oscara za film Prázdniny v Římě, a stala se tak jednou ze tří hereček, které získaly cenu Oscara a Tony za nejlepší ženský herecký výkon ve stejném roce (dalšími dvěma jsou Shirley Boothová a Ellen Burstynová).[66] Během natáčení navázala Hepburnová se svým hereckým kolegou Melem Ferrerem vztah a 25. září 1954 se ve Švýcarsku vzali.[67]

Hepburnová a Mel Ferrer při natáčení filmu Vojna a mír (1956)

Přestože se v roce 1955 neobjevila v žádné novince, získala Hepburnová v tomto roce Zlatý glóbus za nejlepší světový film.[68] Poté, co se stala jedním z nejoblíbenějších hollywoodských kasovních magnetů, hrála ve zbytku desetiletí v řadě úspěšných filmů, včetně role Nataši Rostovové ve filmu Vojna a mír (1956), adaptaci Tolstého románu z období napoleonských válek, za kterou byla nominována na cenu BAFTA a Zlatý glóbus, v hlavní roli s Henrym Fondou a svým manželem Melem Ferrerem. Své taneční schopnosti předvedla ve svém debutovém hudebním filmu Usměvavá tvář (1957), v němž módní fotograf ztvárněný Fredem Astairem, objeví beatnickou prodavačku v knihkupectví (Hepburnová), která se zlákána bezplatným výletem do Paříže stane krásnou modelkou. Hepburnová si zahrála v další romantické komedii Odpolední láska (rovněž 1957) po boku Garyho Coopera a Maurice Chevaliera.

Hepburn se svým hereckým kolegou Anthony Perkinsem ve filmu Zelené království (1959)

Hepburnová si zahrála sestru Luke ve filmu Příběh jeptišky (1959), který se zaměřuje na její snahu uspět jako jeptiška, po boku Petera Finche. Za tuto roli byla Hepburnová potřetí nominována na Oscara a získala druhou cenu BAFTA. Recenze v časopise Variety uvádí: „Hepburnová ve své nejnáročnější filmovou roli podává svůj nejlepší výkon“, mezitím Henry Hart ve Films in Review uvedl, že „její výkon navždy umlčí ty, kteří ji považovali za ne až tak herečku, jako spíše za symbol rafinovaného dítěte/ženy. Její ztvárnění sestry Luky je jedním z největších výkonů filmového plátna“. Hepburnová strávila rok přípravou a studiem této role a prohlásila: „Této roli jsem věnovala více času, energie a přemýšlení než kterémukoli svému předchozímu výkonu na plátně“.[69][70]

Po Příběhu jeptišky se Hepburnové dostalo vlažného přijetí za účinkování s Anthonym Perkinsem v romantickém dobrodružství Zelené království (1959), kde hrála Rimu, dívku z džungle, která se zamiluje do venezuelského cestovatele,[71] a ve westernu Nezničitelní (1960), jejím jediném filmu, kde se objevila po boku Burta Lancastera a Lillian Gishové v příběhu o rasismu vůči skupině původních obyvatel Ameriky.[72]

Hepburnová si zahrála roli Newyorčanky Holly Golightlyové ve filmu Snídaně u Tiffanyho (1961) režiséra Blakea Edwardse, který byl volně natočen podle stejnojmenné novely Trumana Capoteho. Capote nesouhlasil s mnoha změnami, které byly provedeny za účelem zkrácení příběhu pro filmovou adaptaci, a byl by raději, kdyby byla do role obsazena Marilyn Monroe, ačkoli také prohlásil, že Hepburnová „odvedla úžasnou práci“.[73] Tato postava je považována za jednu z nejznámějších v americké kinematografii a pro Hepburnovou je určující.[74] Šaty, které má na sobě během úvodních titulků, jsou považovány za ikonu dvacátého století a možná nejslavnější černé minišaty všech dob.[75][76][77][78] Hepburnová prohlásila, že tato role byla „nejjazzovější v její kariéře“,[79] a zároveň přiznala: „Jsem introvert. Hrát extrovertní dívku bylo to nejtěžší, co jsem kdy dělala“.[80] Za svůj výkon byla nominována na Oscara pro nejlepší herečku.

Ve stejném roce si Hepburnová zahrála také v dramatu Williama Wylera Dětská hodinka (1961), v němž spolu se Shirley MacLaineovou ztvárnila učitelky, jejichž životy se začnou komplikovat poté, co je dvě žákyně obviní, že jsou lesbičky.[81][82] Bosley Crowther z The New York Times byl toho názoru, že „film není příliš dobře zahraný“, s výjimkou Hepburnové, která „působí dojmem citlivosti a čistoty“ svého „tlumeného tématu“.[81] Časopis Variety rovněž pochválil Hepburnovou za „jemnou citlivost, nádhernou prokreslenost a citovou nedořečenost“ a dodal, že Hepburnová a MacLaineová se „krásně doplňují“.[82]

Hepburnová s Cary Grantem ve filmu Šaráda (1963)

Hepburnová se dále objevila po boku Caryho Granta v thrillerové romanci Šaráda (1963), kde hrála mladou vdovu pronásledovanou několika muži, kteří se honí za majetkem ukradeným jejím zavražděným manželem. Devětapadesátiletý Grant, který se předtím stáhl z hlavních mužských rolí ve filmech Prázdniny v Římě a Sabrina, citlivě vnímal svůj věkový rozdíl s čtyřiatřicetiletou Hepburnovou a romantická souhra mu byla nepříjemná. Aby tvůrci filmu uspokojili jeho obavy, souhlasili s úpravou scénáře tak, aby ho postava Hepburnové pronásledovala.[83] Film se pro něj ukázal jako pozitivní zkušenost; řekl: „Jediné, co si přeji k Vánocům, je další film s Audrey Hepburnovou“.[84] Role vynesla Hepburnové třetí a poslední soutěžní cenu BAFTA a další nominaci na Zlatý glóbus. Kritik Bosley Crowther byl k jejímu výkonu méně laskavý, když uvedl, že „Hepburnová se vesele oddává jakés takés náladě v očividně konejšivém sortimentu drahých kostýmů Givenchy“.[85]

Hepburnová se znovu setkala se svým hereckým kolegou ze Sabriny Williamem Holdenem ve filmu Paříž, když to hoří (1964), komedii, v níž si zahrála mladou asistentku hollywoodského scenáristy, která mu pomáhá při jeho spisovatelském marasmu tím, že mu předvádí jeho fantazie o možných zápletkách. Její natáčení provázelo několik problémů. Holden se neúspěšně pokoušel oživit milostný vztah s nyní již vdanou Hepburnovou a jeho alkoholismus začínal ovlivňovat jeho práci. Po zahájení hlavních záběrů požadovala propuštění kameramana Clauda Renoira poté, co viděla podle svého názoru nelichotivé záběry.[86] Byla pověrčivá a trvala na tom, aby její šatna nesla číslo 55, protože to bylo její šťastné číslo, a požadovala, aby byl ve filmu uveden její dlouholetý návrhář Hubert de Givenchy a její parfém.[86] Po uvedení do kin v dubnu byl film časopisem Variety označen za „maršmelounový hokus pokus“[86][87] ale kritika byla k výkonu Hepburnové celkově shovívavější a označila ji za „osvěžující individuální bytost v éře přehnaných křivek“.[87]

Hepburnová s kameramanem Harrym Stradlingem při natáčení filmu My Fair Lady (1964)

Druhým filmem Hepburnové uvedeným v roce 1964 byla filmová adaptace divadelního muzikálu George Cukora My Fair Lady, která měla premiéru v říjnu. Soundstage napsal, že „od dob filmu Jih proti Severu nevyvolal film takové všeobecné nadšení jako My Fair Lady“,[66] ačkoli obsazení Hepburnové do role koketní květinářky Elizy Doolittlové bylo zdrojem sporů. Julie Andrewsová, která tuto roli ztvárnila na jevišti, nedostala nabídku, protože producent Jack Warner považoval Hepburnovou za vhodnější kandidátku. Hepburnová původně žádala Warnera, aby roli svěřil Andrewsové, ale nakonec byla obsazena. Další třenice vznikly, když Hepburnová, ačkoli v Usměvavé tváři nezpívala a na roli v My Fair Lady se dlouho hlasově připravovala, dabovala její hlas Marni Nixonová, jejíž hlas byl považován za pro danou roli vhodnější.[88][89] Hepburnová byla zpočátku rozrušená a když byla o tom informována, odešla z natáčení.[80]

Kritika Hepburnovou ocenila. Crowther napsal, že „nejšťastnější na My Fair Lady je, že Audrey Hepburnová je skvělým ospravedlněním rozhodnutí Jacka Warnera získat ji do hlavní role“.[88] Gene Ringgold z časopisu Soundstage také poznamenal, že „Audrey Hepburnová je skvělá. Je to Eliza na věky věků“[66] a zároveň dodal: „Všichni se shodli na tom, že jestliže ve filmu neměla hrát Julie Andrewsová, Audrey Hepburnová byla perfektní volbou“.[66] Recenzent časopisu Time uvedl, že „její půvabný, okouzlující výkon“ je „nejlepší v její kariéře“.[90] Andrewsová získala za film Mary Poppins Oscara na 37. ročníku udílení cen Akademie v roce 1964, zatímco Hepburnová nebyla ani nominována. Na druhou stranu Hepburnová získala nominace na Zlatý glóbus i na cenu Kruhu newyorských filmových kritiků za nejlepší ženský herecký výkon.

Hepburnová a Hugh Griffith ve filmu Jak ukrást Venuši (1966)

V dalším desetiletí se Hepburnová objevila v různých žánrech včetně lupičské komedie Jak ukrást Venuši (1966), kde hrála dceru slavného sběratele umění, jehož sbírka se skládá výhradně z padělků. V obavách z otcova odhalení se s pomocí muže, kterého hrál Peter O'Toole, vydává ukrást jednu z jeho „bezcenných“ soch. V roce 1967 následovaly dva filmy. Prvním z nich byl film Dva na cestě, nelineární a novátorská britská dramedie, která sleduje průběh problematického manželství jednoho páru. Režisér Stanley Donen prohlásil, že Hepburnová byla svobodnější a šťastnější, než ji kdy viděl, a připsal to na vrub spoluherci Albertu Finneymu.[91] Druhý film, Čekej do tmy, je thriller, v němž Hepburnová předvedla svůj herecký rozsah v roli terorizované slepé ženy. Film se natáčel na samém pokraji jejího rozvodu a byl pro ni obtížný, protože jeho producentem byl právě její manžel Mel Ferrer. Pod tíhou stresu zhubla patnáct kilogramů, ale útěchu našla u spoluherce Richarda Crenny a režiséra Terence Younga. Hepburnová si vysloužila svou pátou a poslední soutěžní nominaci na Oscara za nejlepší ženský herecký výkon; Bosley Crowther potvrdil: „Hepburnová hraje dojemnou roli, rychlost, s jakou se mění, a dovednost, s jakou projevuje hrůzu, k ní přitahují sympatie a úzkost a dodávají jí v závěrečných scénách skutečnou pevnost.“[92]

Hepburnová a Sean Connery ve filmu Robin a Mariana (1976)

Po roce 1967 se Hepburnová rozhodla věnovat více času rodině a v následujících desetiletích hrála jen příležitostně. Pokusila se o comeback v roli Mariany v dobovém snímku Robin a Mariana (1976), kde se Sean Connery objevil v roli Robina Hooda a který byl poměrně úspěšný. Roger Ebert chválil chemii mezi Hepburnovou a Connerym a napsal: „Zdá se, že Connery a Hepburnová mezi sebou dospěli k tiché dohodě o svých postavách. Zářili. Opravdu se zdají být zamilovaní. A působí jako úžasně složití, zamilovaní a něžní lidé; uplynulých dvacet let jim dodalo půvab a moudrost“.[93] Hepburnová se znovu setkala s režisérem Terencem Youngem ve filmu Pokrevní příbuzní (1979), kde se o hlavní role dělila s Benem Gazzarou, Jamesem Masonem a Romy Schneiderovou. Film byl kritickým i kasovním propadákem. Poslední hlavní role Hepburnové v celovečerním filmu byla po boku Gazzary v komedii A všichni se smáli (1981) režiséra Petera Bogdanoviche. Film byl zastíněn vraždou jedné z jeho hvězd, Dorothy Strattenové, a dočkal se jen omezeného uvedení. O šest let později si Hepburnová zahrála společně s Robertem Wagnerem v televizním snímku Láska mezi zloději (1987).

Po dokončení své poslední filmové role – epizodní role anděla ve filmu Stevena Spielberga Navždy (1989) – dokončila Hepburnová pouze dva další projekty související se zábavou, oba kritikou kladně hodnocené. Zahrady světa s Audrey Hepburnovou byl dokumentární seriál stanice PBS, který se natáčel na jaře a v létě 1990 v sedmi zemích. V březnu 1991 mu předcházel hodinový speciál a samotný seriál se začal vysílat den po její smrti, 21. ledna 1993. Za debutovou epizodu byla Hepburnová posmrtně oceněna cenou Emmy 1993 za vynikající individuální výkon – informační pořad. Dalším projektem bylo album mluveného slova Audrey Hepburn's Enchanted Tales, které obsahuje četbu klasických dětských příběhů a bylo nahráno v roce 1992. Za něj získala posmrtně cenu Grammy v kategorii nejlepší album mluveného slova pro děti.[94]

Hepburnová dostává v roce 1989 od UNICEF Mezinárodní cenu Dannyho Kaye Cenu za přínos dětem

První terénní mise Hepburnové pro UNICEF se uskutečnila v Etiopii v roce 1988. Navštívila sirotčinec v Mek'ele, kde žilo 500 hladovějících dětí. O této cestě řekla:

V srpnu 1988 odjela Hepburnová do Turecka na očkovací kampaň. Turecko označila za „nejkrásnější příklad“ schopností UNICEF. O této cestě řekla: „Armáda nám poskytla svá nákladní auta, obchodníci s rybami poskytli své vozy pro vakcíny, a jakmile byl stanoven termín, trvalo deset dní, než jsme proočkovali celou zemi. To není špatné“.[98] V říjnu se Hepburnová vydala do Jižní Ameriky. O svých zkušenostech z Venezuely a Ekvádoru Hepburnová řekla Kongresu Spojených států: „Viděla jsem, jak malé horské komunity, slumy a chudinské čtvrti poprvé nějakým zázrakem dostaly vodovodní systémy – a ten zázrak je UNICEF. Viděl jsem, jak si chlapci postavili vlastní školní budovu z cihel a cementu, které jim poskytl UNICEF“.[99]

V únoru 1989 podnikla Hepburnová cestu po Střední Americe a setkala se s čelními představiteli v Hondurasu, Salvadoru a Guatemale. V dubnu navštívila s Woldersem Súdán v rámci mise nazvané „Operace Lifeline“. Kvůli občanské válce byly přerušeny dodávky potravin od humanitárních organizací. Cílem mise bylo dopravit potraviny do jižního Súdánu. Hepburnová k tomu řekla: „Viděla jsem jen jednu zjevnou pravdu: nejedná se o přírodní katastrofy, ale o tragédie způsobené člověkem, pro které existuje jediné řešení dané člověkem – mír“.[98] V říjnu 1989 se Hepburnová a Wolders vydali do Bangladéše. John Isaac, fotograf OSN, řekl: „Často po těch dětech lezly mouchy, ale ona je prostě šla obejmout. To jsem nikdy předtím neviděl. Jiní lidé do jisté míry váhali, ale ona je prostě popadla. Děti k ní jednoduše přicházely, aby ji chytily za ruku, dotýkaly se jí – byla jako Krysař“.[100]

V říjnu 1990 odjela Hepburnová do Vietnamu, kde se snažila spolupracovat s vládou na národních programech imunizace a výroby pitné vody podporovaných UNICEF. V září 1992, čtyři měsíce před svou smrtí, odjela Hepburnová do Somálska. Řekla o něm, že je „apokalyptické“: „Vstoupila jsem do noční můry. Viděla jsem hladomor v Etiopii a Bangladéši, ale nic takového jsem neviděla – bylo to mnohem horší, než jsem si dokázala představit. Nebyla jsem na to připravená“.[98][101] Ačkoli byla Hepburnová poznamenána tím, co viděla, stále měla naději. „Péče o děti nemá nic společného s politikou. Myslím, že časem možná místo politizace humanitární pomoci dojde k humanizaci politiky“.

Prezident Spojených států George Bush st. udělil Hepburnové za její práci pro UNICEF Prezidentskou medaili svobody a Akademie filmového umění a věd jí posmrtně udělila Humanitární cenu Jeana Hersholta za její přínos lidstvu.[102][103]

V roce 2002 na zvláštním zasedání OSN věnovaném dětem uctil UNICEF odkaz Hepburnové v oblasti humanitární činnosti odhalením sochy „Duch Audrey“ v newyorském sídle UNICEF. Její zásluhy o děti jsou oceňovány také prostřednictvím Společnosti Audrey Hepburnové při Fondu Spojených států pro UNICEF.[104][105]

S prvním manželem Melem Ferrerem ve filmu Mayerling (1957)

V roce 1952 se Hepburnová zasnoubila s průmyslníkem Jamesem Hansonem, se kterým se znala od svých začátků v Londýně. Nazvala to „láskou na první pohled“, ale poté, co si nechala upravit svatební šaty a stanovit datum, si uvědomila, že manželství nebude fungovat, protože požadavky spojené s jejich kariérou by je většinu času držely od sebe.[106] Ke svému rozhodnutí vydala veřejné prohlášení: „Až se budu vdávat, chci být opravdu vdaná“.[107] Na počátku 50. let chodila také s budoucím producentem filmu Vlasy Michaelem Butlerem.[108]

Na koktejlovém večírku pořádaném společným přítelem Gregorym Peckem se Hepburnová seznámila s americkým hercem Melem Ferrerem a navrhla mu, aby spolu hráli v divadelní hře.[66][109] Toto setkání je přivedlo ke spolupráci na filmu Ondine, během níž navázali vztah. O osm měsíců později, 25. září 1954, se vzali ve švýcarském Bürgenstocku,[110] když se připravovali na společné účinkování ve filmu Vojna a mír (1955). S Ferrerem měla syna Seana Hepburna Ferrera.

Hepburnová a její druhý manžel Andrea Dotti na svatbě v roce 1969

Navzdory domněnkám bulvárních novin, že jejich manželství nevydrží, Hepburnová tvrdila, že jsou s Ferrerem nerozluční a šťastní, i když přiznávala, že má sklony ke vznětlivosti.[111] O Ferrerovi se říkalo, že je příliš panovačný, a ostatní ho označovali za jejího „Svengaliho“ – tomuto obvinění se Hepburnová vysmála.[112] William Holden se nechal slyšet: „Myslím, že Audrey dovolí Melovi, aby si myslel, že ji ovlivňuje“. Po čtrnáctiletém manželství se manželé v roce 1968 rozvedli.[113]

Se svým druhým manželem, italským psychiatrem Andreou Dottim, se Hepburnová seznámila v červnu 1968 na plavbě s přáteli po Středozemním moři. Věřila, že bude mít další děti a možná přestane pracovat. Vzali se 18. ledna 1969 a 8. února 1970 se jim narodil syn Luca Andrea Dotti. Během těhotenství s Lucou v roce 1969 byla Hepburnová opatrnější a několik měsíců odpočívala, než dítě porodila císařským řezem. Dotti i Hepburnová si byli navzájem nevěrní, Dotti měl poměr s mladšími ženami a Hepburnová měla milostný vztah s hercem Benem Gazzarou během natáčení filmu Pokrevní příbuzní (1979).[114] Manželství Dottiho a Hepburnové trvalo třináct let a bylo rozvedeno v roce 1982.[115]

Od roku 1980 až do své smrti měla Hepburnová vztah s nizozemským hercem Robertem Woldersem,[40] vdovcem po herečce Merle Oberonové. S Woldersem se seznámila prostřednictvím svého přítele v pozdějších letech svého druhého manželství. V roce 1989 označila devět let, které s ním strávila, za nejšťastnější roky svého života a uvedla, že je považuje za manželství, jen ne oficiálně.[116]

Hrob Audrey Hepburnové v Tolochenazu, Švýcarsko

Po návratu ze Somálska do Švýcarska koncem září 1992 začala Hepburnová trpět bolestmi břicha. První lékařská vyšetření ve Švýcarsku neměla jednoznačné výsledky, ale laparoskopie provedená začátkem listopadu v Cedars-Sinai Medical Center v Los Angeles odhalila vzácnou formu rakoviny břicha patřící do skupiny nádorů známých jako pseudomyxoma peritonei.[117] Po několika letech pomalého růstu se rakovina metastázovala jako tenký povlak na tenkém střevě. Po operaci Hepburnová zahájila chemoterapii.[118]

Hepburnová se s rodinou vrátila domů do Švýcarska, kde oslavila své poslední Vánoce. Protože se stále zotavovala z operace, nemohla létat komerčními lety. Její dlouholetý přítel, módní návrhář Hubert de Givenchy, zařídil, aby známá společenská celebrita Rachel Lambert „Bunny“ Mellonová poslala svůj soukromý tryskáč Gulfstream plný květin, který Hepburnovou dopravil z Los Angeles do Ženevy. Poslední dny strávila v hospicové péči ve svém domě v Tolochenazu ve Vaudu a občas se cítila natolik dobře, že se mohla procházet po zahradě, ale postupně se stále více času trávila na lůžku.[119]

Večer 20. ledna 1993 Hepburnová zemřela doma ve spánku. Po její smrti natočil Gregory Peck vzpomínkovou nahrávku na Hepburnovou, v níž recitoval báseň Nekonečná láska od Rabíndranátha Thákura.[120] Pohřeb se konal 24. ledna 1993 ve vesnickém kostele v Tolochenazu. Vedl jej Maurice Eindiguer, stejný pastor, který Hepburnovou oddával s Melem Ferrerem a v roce 1960 pokřtil jejího syna Seana, smuteční řeč pronesl princ Sadruddín Aga Chán z UNICEFu. Pohřbu se zúčastnilo mnoho členů rodiny a přátel, včetně jejích synů, partnera Roberta Wolderse, nevlastního bratra Iana Quarlese van Ufforda, bývalých manželů Andrey Dottiho a Mela Ferrera, Huberta de Givenchyho, vedení UNICEF a hereckých kolegů Alaina Delona a Rogera Moora.[121] Květinovou výzdobu na pohřeb poslali Gregory Peck, Elizabeth Taylorová a nizozemská královská rodina.[122] později téhož dne byla Hepburnová pohřbena na hřbitově v Tolochenazu.[123]

V tomto článku byl použit překlad textu z článku Audrey Hepburn na anglické Wikipedii.

• EASTMAN, John, 1989. Retakes: Behind the Scenes of 500 Classic Movies. New York: Ballantine Books. Dostupné online. ISBN 0-345-35399-4.
• FERRER, Sean, 2005. Audrey Hepburn, an Elegant Spirit. New York: Atria. Dostupné online. ISBN 978-0-671-02479-6.
• FISHGALL, Gary, 2002. Gregory Peck: A Biography. New York: Simon and Schuster. Dostupné online. ISBN 0-684-85290-X.
• GITLIN, Martin, 2009. Audrey Hepburn: A Biography. Westport, Conn.: Greenwood Press. ISBN 978-0-313-35945-3.
• GIVENCHY, Hubert de, 2007. Audrey Hepburn. London: Pavilion. ISBN 978-1-86205-775-3.
• HARRIS, Warren G., 1994. Audrey Hepburn: A Biography. Drive Waterville: Wheeler Pub.. Dostupné online. ISBN 978-1-56895-156-0.
• HILL, Daniel Delis, 2004. As Seen in Vogue: A Century of American Fashion in Advertising. Lubbock: Texas Tech University Press. Dostupné online. ISBN 9780896725348.
• MATZEN, Robert, 2019. Dutch Girl: Audrey Hepburn and World War II. Pittsburgh, Pennsylvania: GoodKnight Books (Paladin). ISBN 978-1-7322735-3-5.
• MOSELEY, Rachel, 2002. Growing Up with Audrey Hepburn: Text, Audience, Resonance. Manchester: Manchester University Press. ISBN 978-0-7190-6310-7.
• PARIS, Barry, 2001. Audrey Hepburn. New York: Berkley Books. Dostupné online. ISBN 978-0-425-18212-3.
• SHERIDAN, Jayne, 2010. Fashion, Media, Promotion: The New Black Magic. Hoboken: Wiley-Blackwell. ISBN 978-1-4051-9421-1.
• SPOTO, Donald, 2006. Enchantment: The Life of Audrey Hepburn. New York: Harmony Books. Dostupné online. ISBN 978-0-307-23758-3.
• STEELE, Valerie, 2010. The Berg Companion to Fashion. Oxford: Berg Publishers. Dostupné online. ISBN 978-1-84788-592-0.
• THURMAN, Judith, 1999. Secrets of the Flesh: A Life of Colette. New York: Alfred A. Knopf. Dostupné online. ISBN 978-0-3945-8872-8.
• VERMILYE, Jerry, 1995. The Complete Films of Audrey Hepburn. New York: Citadel Press. Dostupné online. ISBN 0-8065-1598-8.
• WALKER, Alexander, 1997. Audrey, Her Real Story. London: Macmillan. Dostupné online. ISBN 0-312-18046-2.
• WOODWARD, Ian, 2012. Audrey Hepburn: Fair Lady of the Screen. Londýn: Ebury Publishing. Dostupné online. ISBN 978-1-4481-3293-5.

• Obrázky, zvuky či videa k tématu Audrey Hepburnová na Wikimedia Commons
• Osoba Audrey Hepburnová ve Wikicitátech
• http://www.audrey1.com/
• http://www.Audreyhepburn.com/
• Audrey Hepburnová v Česko-Slovenské filmové databázi
• Audrey Hepburnová v Internet Movie Database (anglicky)