Nizozemská monarchie

Nizozemská koruna přechází dědickým právem na potomky Viléma I. Dědic je určen dvěma mechanismy: absolutní rovnou primogeniturou a pokrevní příbuzností. Nizozemsko zavedlo absolutní primogenituru místo patrilineární primogenitury v roce 1983. Pokrevní příbuznost limituje nástupnictví na trůn na osoby, které jsou ve vztahu ke stávajícímu panovníkovi do příbuznosti třetího stupně. Například vnoučata princezny Margriet Nizozemské (sestra princezny Beatrix) nemají dědická práva, protože jejich příbuzenství s Beatrix, když byla královnou, bylo čtvrtého stupně (tj. princezna Beatrix je dcerou rodičů rodičů jejich rodičů). Dědictví se také omezuje na legitimní dědice, což vylučuje nárok na trůn dětí narozených mimo manželství. Zvláštní případ nastane, pokud král zemře, zatímco jeho žena je těhotná: nenarozené dítě je v tomto bodě, pokud se nenarodí mrtvé, považováno za dědice. Pokud se mrtvé narodí, považuje se za nikdy neexistující. Pokud tedy starý král zemře, zatímco jeho žena je těhotná se svým prvním dítětem, nenarozené dítě je okamžitě považováno za narozené a okamžitě se stává novým králem nebo královnou. Pokud těhotenství skončí porodem mrtvého dítěte, jeho vláda je zrušena (jinak by existence mrtvě narozeného krále / královny přidala na trůn určitý stupeň příbuzenského odloučení od ostatních členů rodiny a mohla by náhle vyloučit další osobu v pořadí na trůn).

Pokud je panovník nezletilý, je jmenován vladař a slouží jako regent, dokud panovník nezestárne. Vladařem je obvykle pozůstalý rodič panovníka, ale ústava stanovuje, že regent a zákonný zástupce mladého panovníka bude určen zákonem; kdokoli může být jmenován regentem, zákonným zástupcem nebo oběma.

V ústavě existuje také řada zvláštních případů. Zaprvé, pokud po smrti panovníka není dědic, může parlament na návrh vlády jmenovat nástupce. Tento návrh může být učiněn ještě před smrtí vládnoucího panovníka, a to i samotným panovníkem (v případě, že je zřejmé, že panovník zemře, aniž by zanechal dědice). Zadruhé, někteří lidé jsou z řady následnictví vyloučeni. To je:

• Každý dědic, který se ožení bez souhlasu parlamentu, ztrácí dědické právo.
• Osoba, která je nebo se stala skutečně nežádoucí nebo nevhodnou pro funkci panovníka může být parlamentem odstraněna z linie následnictví na návrh vládnoucího monarchy. Tato klauzule nebyla nikdy provedena a je považována za „nouzový východ“. Příkladem může být následník trůnu, který se dopustí velezrady nebo utrpí vážnou nehodu.

Ačkoli monarcha má role a povinnosti ve všech částech vlády a na několika důležitých místech ve zbytku společnosti, primární role monarchy je v rámci výkonné moci nizozemské vlády: monarcha je součástí vlády Nizozemska .

Role panovníka ve vládě Nizozemska je popsána v článku 42 ústavy:

Článek 42: Vláda se skládá z krále a ministrů. Král je právně nedotknutelný; zodpovědní jsou ministři.

Tento článek je základem plné moci a vlivu panovníka a činí ho před zákonem nedotknutelným, ale omezuje také jeho praktickou moc, protože za ni nemůže nést žádnou odpovědnost.

První odstavec článku 42 stanovuje, že nizozemskou vládu tvoří panovník a jeho ministři. Panovník podle tohoto článku není hlavou vlády; ministři se panovníkovi ve vládě nezodpovídají. Neexistuje žádný rozdíl, žádná dichotomie, žádná segregace nebo odloučení: panovník a jeho ministři jsou vláda a vláda je jedna.

Tato skutečnost má praktické důsledky v tom, že není možné, aby se panovník a ministři neshodli. Vláda hovoří jedním hlasem a rozhoduje jako jednotný orgán. Když panovník jedná ve výkonné funkci, činí tak jako zástupce sjednocené vlády. A když vláda rozhodne, panovník souhlasí (i když panovník osobně nesouhlasí). V konečném důsledku toho není možné, aby panovník odmítl podepsat návrh zákona, který byl odsouhlasen a podepsán odpovědným ministrem. Taková neshoda mezi panovníkem a jeho ministrem je situací, na kterou se nevztahuje ústava, a je automaticky ústavní krizí.

Druhý odstavec článku je však ve skutečnosti tím, co bere panovníkovi moc. Tento odstavec uvádí, že panovník je nedotknutelný. Je mimo dosah jakéhokoli trestního stíhání. Pokud se něco pokazí, ministr odpovědný za dané téma je odpovědný za selhání panovníka. Zní to, jako by to z monarchy udělalo absolutního tyrana, ale ve skutečnosti je to naopak: protože ministři jsou zodpovědní, mají také pravomoc rozhodovat. Ministři určují směr vlády a země, ministři přijímají výkonná rozhodnutí a řídí státní záležitosti. A protože je vláda jednotná, panovník se řídí rozhodnutím ministrů. Praktickým důsledkem tohoto omezení moci panovníka je, že panovník nikdy nepřijme rozhodnutí sám. Každé rozhodnutí, každou vyhlášku musí podepsat odpovědný ministr (ministři).

Technicky má monarcha spoustu praktické síly. Například žádný návrh zákona se ve skutečnosti nestane zákonem, dokud nebude podepsán panovníkem - neexistuje žádný reálný požadavek, aby panovník zákon podepsal. V praxi bude panovník ale vždy souhlasit, protože většinu návrhů zákona podává vláda „jménem krále“. A zatímco návrhy zákonů musí být schváleny parlamentem, mnoho praktického chodu země je řízeno královským výnosem (v nizozemštině: Koninklijk Besluit). Královské dekrety vytvářejí ministerstva, rozpouští sněmovnu, a jmenují a vyhazují ministry.

Jelikož jsou však odpovědní ministři, královské výnosy ve skutečnosti vydává odpovědný ministr. Panovník musí podepsat zákony a královské dekrety před tím, než vstoupí v platnost, ale ústava stanovuje, že odpovědní ministři a státní tajemníci musí dokument spolupodepsat. To vzhledem k tomu, že ministři mají autoritu, ve skutečnosti znamená, že rozhodují a je to panovník, který spolupodepisuje (ministr žádá panovníka o svolení, tj. královskou autoritu, a jako zastánce ústavy panovník podepisuje jako první; ministr je politicky odpovědný za zákon a spolupodepisuje. Koruna: monarcha a ministr společně). I to je formalita. I když panovník může technicky navrhovat zákony („jménem krále“), ministerská odpovědnost znamená, že to nikdy nedělá. A i když vláda může odmítnout podepsat zákonem schválený návrh parlamentu, je to prakticky neslýchané a panovník, který sám odmítne zákon podepsat, je ještě vzácnější (a způsobilo by to ústavní krizi).

Existuje jeden zvláštní případ, kdy má panovník, pokud je to možné, ještě menší moc než obvykle: jmenování jeho ministrů. Ministři jsou jmenováni královským výnosem, který musí být podepsán odpovědným ministrem. Královský dekret o jmenování ministra je však podepisován dvěma odpovědnými ministry, nikoli jedním: odcházejícím ministrem odpovědným za ministerstvo a předsedou vlády.

Ačkoli jsou pravomoci nizozemského monarchy omezené, nemá pouze ceremoniální roli. Přes všechna zdání má monarcha určitou skutečnou moc, která souvisí s vytvořením nové vlády po parlamentních volbách. Tato moc je tradiční a není popsána v ústavě.

Po parlamentních volbách následuje období, ve kterém se vedoucí politických stran v parlamentu snaží vytvořit koalici stran, která bude moci ovládat většinu nově zvoleného parlamentu. Současný celostátní poměrný volební systém s kandidátními listinami v kombinaci s nízkou hranicí pro získání křesla (dvě třetiny jednoho procenta hlasů) znemožňuje, aby jedna strana získala naprostou většinu. Proto je vyjednávání potřebné k sestavení vládní koalice stejně důležité jako samotné volby.

Tento proces vyjednávání, který může trvat kdekoli od dvou do čtyř měsíců (příležitostně i více), je v počátečních fázích koordinován jedním nebo více informátory, jejichž povinností je vyšetřovat životaschopné koalice a podávat o nich zprávy. Poté, co se najde pravděpodobná kombinace, je jmenován formátor, který povede formální koaliční jednání a vytvoří novou Radu ministrů (jejímž předsedou se obvykle stává sám formátor). Pokud jednání selžou, cyklus začíná znovu. Dotyční informátoři a formátoři jsou k tomuto úkolu jmenováni panovníkem. Panovník v tomto činí své vlastní rozhodnutí na základě doporučení vůdců různých stran v parlamentu a dalších důležitých osobností (mezi nimi jsou i mluvčí nového parlamentu a senátu).

V době těchto jednání se v Nizozemsku obvykle vede diskuse o tom, zda by autorita panovníka v této věci neměla být omezena. Tyto diskuse se obvykle spouštějí (v různé míře) na argumentu, že rozhodnutí monarchy je nedemokratické a nad rozhodnutím neexistuje žádný parlamentní dohled a monarcha by toho mohl využít k prosazení vlády podle svých představ.

Na druhou stranu je poněkud diskutabilní, že panovník zde má opravdu mnoho příležitostí uplatnit jakýkoli vliv. Informátor je tam proto, aby vyšetřoval možné koalice a podával o nich zprávy. Technicky by mohl hledat „příznivé“ koalice, ale zúčastněné politické strany mají obvykle zcela jasno v tom, co chtějí a nechtějí, a první volbou pro stranu je téměř vždy koalice s největší stranou v novém parlamentu. Jakmile je identifikována potenciální koalice, panovník má technicky volnou ruku při výběru formátora. Formátor se však téměř vždy stane příštím předsedou vlády a v každém případě existuje silná úmluva, že aby vláda zůstala ve funkci, musí převzít podporu většiny Sněmovny reprezentantů. Tyto úvahy znamenají, že vybraný formátor je vždy vůdcem největší strany v potenciální koalici.

V březnu 2012 však parlament změnil svůj vlastní postup tak, aby jakékoli následné sestavení vlády proběhlo bez vlivu panovníka. Nejpozději o měsíc později došlo ke zhroucení vládní koalice, což vyvolalo předčasné volby v září 2012. Jelikož nebyly stanoveny žádné formální postupy, jak by mělo probíhat sestavení vlády bez monarchy, existovaly obavy, že následná zformovaná koalice bude chaotická. Do 54 dnů však byla vytvořena nová vládní koalice - na nizozemské standardy překvapivě brzy. Namísto monarchy jmenoval předseda Sněmovny reprezentantů informátora - jehož funkce byla přejmenována na „skaut“. Po jednáních se konalo, na veřejnosti poprvé v historii, slavnostní uvedení ministrů do funkce. Je to jediná povinnost, která panovníkovi, ohledně sestavení vlády, ještě zbývá.

V Nizozemsku neexistuje žádný zákon, který by stanovoval, jaké náboženství by měl vyznávat panovník, ačkoli ústava do roku 1983 stanovovala, že manželství s katolíkem znamená ztrátu práv na trůn (ústavní oprava z roku 1983 to změnila na požadavek, že potenciální dědici musí získat souhlas parlamentu před uzavřením manželství za účelem zachování dědického práva).

Hlavní článek: Seznam panovníků Nizozemska

Většina členů nizozemské královské rodiny, kromě jiných titulů, drží (nebo držela) knížecí titul princ/princezna Oranžsko-Nasavský/á. Děti prince Frisa a prince Constantijna jsou místo toho hraběté a hraběnky Oranžsko-Nasavští. Kromě titulů královna nebo princezna Nizozemská a princezna Oranžsko-Nasavská mají dcery královny Juliány a prince Bernharda z Lippe-Biesterfeldu další knížecí titul - princezny z Lippe-Biesterfeldu.

Královna Juliána, jediné dítě královny Vilemíny a vévody Jindřicha Meklenbursko-Zvěřínského, byla také vévodkyní Meklenbursko-Zvěřínskou. Vzhledem k tomu, že titul může projít pouze mužskou linií, potomci královny Juliány nenesou titul vévody Meklenbursko-Zvěřínského.

Titul nizozemského prince je výsadou nejdůležitějších členů královského domu (děti panovníka a následníka trůnu), který je menší než královská rodina. Členové královského domu mohou o své členství přijít, když uzavírají manželství, aniž by požádali (a přijali) souhlas parlamentu.

Kromě toho nizozemský monarcha nese řadu vedlejších titulů, více historických než praktických, které byly předány rodem oranžsko-nasavských a představují nárůst zemí a vlivu jejich předků:

Vévoda z Limburgu, hrabě z Katzenelnbogen, Vianden, Diez, Spiegelberg, Buren, Leerdam a Culemborg, markýz z Veere a Vlissingen, baron z Bredy, Diest, Beilstein, města Grave a země Cuyk, IJsselstein, Cranendonk, Eindhoven a Liesveld, dědičný lord a Seigneur z Amelandu, lord Borculo, Bredevoort, Lichtenvoorde, 't Loo, Geertruidenberg, Klundert, Zevenbergen, Hoge a Lage Zwaluwe, Naaldwijk, Polanen, St Maartensdijk, Soest, Baarn a Ter Eem, Will Montfort, St Vith, Bütgenbach a Dasburg, vikomt z Antverp.[1][2]

Pravděpodobně nejdůležitější z těchto titulů byl baron z Bredy, který tvořil jádro nasavských zemí v Nizozemsku ještě předtím, než zdědili oranžské knížectví v dnešní jižní Francii. Pravděpodobně následovalo vikomtství / purkrabství v Antverpách, které umožnilo Vilémovi Tichému ovládat velké množství politiky v tom tehdy velmi důležitém městě, následované markýzem z Veere, který umožnil Vilémovi Tichému a jeho potomkům ovládat hlasy provincie Zeeland.[3][4]

V Nizozemsku se rozlišuje mezi královskou rodinou a královským domem.

Královská rodina zahrnuje lidi narozené do rodiny (a právně uznané jako takové) nebo ty, kteří se do rodiny přiženili. Ne každý člen královské rodiny je však členem královského domu.

Podle zákona o parlamentu jsou členy královské budovy:

• panovník (král nebo královna)
• bývalý monarcha (při abdikaci)
• členové královské rodiny v linii následnictví trůnu, kteří nejsou dále, než u druhého stupně pokrevního příbuzenství k panovníkovi
• princezna Margriet Nizozemská
• manželé výše uvedených

Členové královského domu mohou ztratit své členství a titul prince nebo princezny Nizozemské, pokud se ožení bez souhlasu nizozemského parlamentu. To se stalo princi Frisovi, když se oženil s Mabel Wisse Smit. Toto je výslovně uvedeno v části ústavy Nizozemska, která řídí nizozemskou monarchii.