Laparoskopie

První známé vyšetření břišní dutiny přes „klíčovou dírku" uskutečnil roku 1901 Georg Kelling, sice u psa, ale princip napuštění vzduchu a poté vyšetření dutiny břišní za zrakové kontroly zůstal stejný a dál se už jen zdokonaloval. Techniku nazval coelioskopie (coelion, z lat. útroby).

Zanedlouho nastal rozvoj techniky, zdokonalování nástrojů a přístrojů. První vyšetření břišní dutiny u člověka vykonal Dimitrij Ott v r. 1901 za použití světla a zrcadla přes malý nářez břišní stěny. Název laparoskopie jako první použil Heinz Christian Jacobaeus v r. 1910, který referoval o vyšetření hrudníku pomocí endoskopické techniky a nazval jej laparotorakoskopie. Dalšími průkopníky byli G. Berci, A. Cushieri, Kurt Semm, M. Classen, M. Demling, N. Soehendr a Buess. První laparoskopickou operaci, a to apendektomii, uskutečnil německý gynekolog Kurt Semm v r. 1982. Ta však nezaznamenala takový úspěch jako laparoskopická cholecystektomie. Práce o ní, kterou napsal Phillipe Murett v r. 1987, vzbudila pozornost odborné veřejnosti a našla své následovníky. O laparoskopické cholecystektomii referoval však již v r. 1985 Erich Mühe.

Zlatý věk laparoskopie v chirurgii nastal v 90. letech, postupně se rozšířila i do dalších oborů jako je gynekologie a urologie. Rozšířilo se spektrum a indikace výkonů. V posledních letech se do laparoskopické chirurgie zavádí robotizace, která je na rozdíl od konvenční laparoskopie omezena z ekonomických důvodů.

1. založení kapnoperitonea - pomocí Veressovy jehly se břišní dutina naplní CO₂ do tlaku 8-15 mmHg v závislosti na druhu operace. Při zavádění kapnoperitonea je třeba včas rozpoznat možné komplikace, jako je nafouknutí podkožního vaziva nebo napíchnutí střeva

2. zavedení laparoskopu - nejčastěji v okolí pupku (nad/pod) se zavede trokar a pak laparoskop - speciálně upravená kamera se studeným světlem na bázi optických vláken, se sklonem zorného pole kamery nejčastěji 30°, což umožní operatérovi „vidět za roh"

3. zavedení dalších nástrojů - pod kontrolou kamery se zavedou trokary - speciální vodiče laparoskopických nástrojů z kovu nebo plastu, ve kterých jsou zavedeny laparonástroje (kleště, držáky, disektory...)

4. provedení operace

5. vytažení nástrojů a trokarů pod kontrolou kamery, zašití kůže břišní stěny

• Menší stresová reakce organismu při operaci
• Malá operační rána a z toho vyplývající kratší rekonvalescence, pooperační bolesti a lepší kosmetický efekt
• Preciznější preparace a následné menší poškození struktur a tkání
• Menší ztráta krve
• Detailnější pohled
• Možnost vizuálně prohlédnout ostatní orgány břišní dutiny
• Zůstává možnost přejít ke klasickému řezu v případě komplikací

• Poruchy cirkulace a zvýšené hodnoty CO₂ v krvi během operace
• Omezené možnosti operování pokročilejších onemocnění - hlavně zánětlivých a nádorových
• Nemožnost „osahat" ostatní orgány - vyšetření orgánů pohmatem (střevo, játra, děloha, vaječníky, močový měchýř, pankreas, žaludek) z důvodu prevence nádorového onemocnění
• Poranění vzniklá při zavádění kapnoperitonea a trokaru:
  • Poškození podkožního vaziva, jeho pohmoždění, popřípadě nekróza
  • Poranění nitrobřišních orgánů

• Laparoskop - speciálně upravená kamera se studeným světlem na bázi optických vláken, se sklonem zorného pole kamery nejčastěji 30°
• Trokar - kovový, plastový (jednorázový)
• Kleště
• Nůžky
• Skalpel

V tomto článku byl použit překlad textu z článku Laparoskopia na slovenské Wikipedii.

• Endoskopie

• Obrázky, zvuky či videa k tématu laparoskopie na Wikimedia Commons
• Slovníkové heslo laparoskopie ve Wikislovníku