Zabrze

První zmínka o obci Zabrze (v latinském zápisu Sadbre – název pochází od slova „debř“ a znamená osadu za debřemi, tj. za dolinami s lesními houštinami, srov. městské části Debř v Mladé Boleslavi a Mělníce) pochází z listiny Liber fundationis episcopatus Vratislaviensis sepsané za biskupa Jindřicha I. z Vrbna kolem roku 1305. Během velké kolonizace ve 13. a 14. století vznikly na území dnešního města rovněž Biskupice (německy Biskupitz, poprvé zmiňované již v roce 1243), Grzybowice (Pilzendorf), Makoszowy (Makoschau), Mikulczyce (Mikultschütz), Rokitnica (Rokittnitz), Zaborze.[3] Jednalo se o zemědělské vesnice, které po staletí sdílely osud Opolského, Hlivického nebo Bytomského knížectví. Byly součástí zemí Koruny české a po rozdělení Slezska v roce 1742 připadly Prusku. Od roku 1871 ve sjednoceném Německu.

V letech 1774–1776 byly v rámci kolonizační akce Fridricha Velikého založeny osady Dorotheendorf (Dorota), Kunzendorf (Kończyce), Mathesdorf (Maciejów), Paulsdorf (Pawłów) a Sand Kolonie zvaná později Malé Zabrze (původní vesnice dostala přívlastek Staré Zabrze). Tehdejším majitelem zdejšího panství byl Mathias von Wilczek, představitel šlechtického rodu Wilczků původem z Těšínska, a názvy nových osad byly odvozeny od jmen členů jeho rodiny (žena Dorothea, synové Paul a Konrad).[4]

Důl Königin Luise na pohlednici z 19. století

V roce 1790 objevil hormistr Salomon Isaac mělce uložená ložiska černého uhlí mezi Zaborzem a Paulsdorfem. Vzápěti vznikl důl pojmenovaný od roku 1810 Königin Luise (Královna Luisa), který otevírá novou kapitolu v dějinách budoucího města. Pro její potřeby byla od roku 1799 stavěna Hlavní klíčová dědická štola – podzemní kanál mezi Königin Luise a Königsgrube v dnešním Chořově, s více než 14 kilometry nejdelší stavba toho typu v Evropě – napojená na Klodnický průplav, který po dokončení v roce 1812 spojil hornoslezskou uhelnou pánev s Odrou. V 19. století vyrůstaly další doly, železárny a továrny, například Donnersmarkovy železárny (Donnersmarckhütte) v roce 1851, důl Guido v roce 1855 či hornicko-hutnický kombinát Borsigwerke v letech 1863–1868.[5][6]

Dělnická kolonie v Zaborzi na pohlednici z 19. století

Dnešní ulice 3 Maja na začátku 20. století

Okolní krajina se začala nevratně proměňovat. S přílivem nových obyvatel vznikaly dělnické kolonie s typickými „familoky“. V letech 1819–1830 byla vytyčena Kronprinzstrasse – silnice s Královy Huti (Chořova) do Hlivic, dnešní ulice Wolności (Svobody), která se stala novou urbanistickou osou. Mezi Malým Zabrzem a Dorotheendorfem byla vybudována stanice Hornoslezské dráhy, železniční magistrály spojující Vratislav s rakouskou hranicí u Myslovic. První vlak sem přijel 1. října 1845. Kolem nádraží se postupně vyvinulo dnešní centrum s činžovními domy a veřejnými budovami typicky městského charakteru.[7][8]

Vydělením z jižní části okresu Bytom vznikl v roce 1873 okres Zabrze se sídlem v tehdy šestitisícovém Starém Zabrzi, které však i nadále nemělo status města. Součástí okresu Bytom zůstala Rokitnica, Mikulczyce a Grzybowice zase spadaly pod okres Tarnovské Hory. Roku 1905 došlo k administrativnímu spojení Starého Zabrze, Malého Zabrze a Dorotheendorfu. Dohromady čítaly 55 643 obyvatel a přezdívalo se jim „největší vesnice Evropy“.[9] Do roku 1910 se populace zvýšila na 63 373 osob, z toho 61,7 % německojazyčných, 26 % polsky nebo „vasrpolsky“ mluvících a 12,2 % dvojjazyčných. Přes 10 tisíc obyvatel měly rovněž Biskupice (13 964, z toho 39,2 % německo-, 50,6 % polsko- a 10,1 % dvojjazyčných), Mikulczyce (13 823, z toho 18,4 % německo-, 76,2 % polsko- a 5,3 % dvojjazyčných) a Zaborze včetně dělnické kolonie Poremba (27 065, z toho 32,8 % německo-, 60,5 % polsko- a 6,5 % dvojjazyčných). Ve všech obcích převažovali katolíci.[10]

V roce 1915 byla obec Zabrze přejmenována na Hindenburg na počest polního maršála Paula von Hindenburga. V hornoslezském plebiscitu po první světové válce se 58,4 % hlasujících v Hindenburgu, 56,6 % v Biskupicích a 58,7 % v Zaborzi vyslovilo pro setrvání v Německu. Připojení k Polsku naopak zvolila většina v Grzybowicích, Kunzendorfu, Makoszowech, Mathesdorfu, Mikulczycích a Rokitnici. V Paulsdorfu vyšla remíza s rozdílem 52 hlasů.[11] O rozdělení sporného území nakonec rozhodla Rada Společnosti národů v říjnu 1921 (s platností od roku 1922), a to takovým způsobem, že Hindenburg a většina dnešních městských částí zůstala ve Výmarské republice jako pohraniční obce, kdežto Kunzendorf, Makoszowy a Paulsdorf byly připojeny k autonomnímu Slezskému vojvodství v Polsku.

Meziválečný Hindenburg – dnešní ulice Padlewskiego

1. října 1922 získala obec Hindenburg status města. Roku 1927 k němu byly připojeny Biskupice, Mathesdorf, Zaborze a malý kus Sośnice (zbytek se stal městskou částí Hlivic). Populační boom v meziválečném období souvisel nejen s rozvojem průmyslu, ale i přílivem vystěhovalců z části Slezska přiznané Polsku. Do roku 1933 vystoupal počet obyvatel na 131 309.[12] V letech 1933–1935 prošlo centrum města přestavbou, v rámci které vzniklo centrální náměstí Peter-Paul-Platz, dnešní Plac Wolności.[13] V roce 1936 byla dokončena Říšská dálnice č. 29 (Reichsautobahn 29) z Vratislavi do Bytomi, která vedla přes Mathesdorf, Mikulczyce a Biskupice. Uvažovalo se o vytvoření Trojměstí Hlivice-Zabrze-Bytom (Dreistädteeinheit Gleiwitz-Hindenburg-Beuthen).[14]

Rudá armáda obsadila Hindenburg 27. ledna 1945. Město neutrpělo válečné škody, ale po příchodu Sovětů bylo zplundrováno.[15][16] Přes 10 tisíc mužů bylo odvlečeno na nucené práce do Sovětského svazu.[17] Na základě Jaltské a Postupimské dohody došlo k připojení Zabrze (historický název byl formálně obnoven v květnu 1946) k Polsku. V roce 1948 čítalo 125 058 obyvatel, z toho 63,6 % tvořili starousedlíci a 36,4 % nově příchozí – polští repatrianti z východních území postoupených SSSR a osadníci z polského vnitrozemí. V roce 1951 byly připojeny Grzybowice, Kończyce (Kunzendorf), Makoszowy, Mikulczyce, Pawłów (Paulsdorf) a Rokitnica. O dva roky později došlo k přičlenění sídliště Helenka, které dříve patřilo obci Stolarzowice (dnes městská část Bytomi). Do roku 1963 následovaly ještě kosmetické změny hranic s Hlivicemi a Slezskou Rudou.[18]

Industriální ruiny – koksovna Concordia v roce 2010

V období socialismu byla postavena řada panelových sídlišť v různých městských částech. Vzhled centra poznamenala v 60. letech výstavba sídliště Barbary s šesti jedenáctipatrovými věžáky na místě asanované Schüllerovy kolonie. V roce 1983 vzniklo v Zabrzi Vojvodské kardiologické středisko (Wojewódzki Ośrodek Kardiologii, dnešní název Slezské centrum srdečních chorob – Śląskie Centrum Chorób Serca), kde o dva roky později provedl tým Zbigniewa Religy první transplataci srdce v Polsku.[19] Roku 1991 dosáhlo město svého populačního maxima – čítalo 205 789 obyvatel. Od té doby jejich počet v souvislosti s útlumem těžkého průmyslu systematicky klesá. V letech 2008–2014 byl jižní částí města protažen Silniční diametr propojující katovickou konurbaci v ose východ–západ (Drogowa Trasa Średnicowa). Za oběť mu padla kromě jiného stará dělnická kolonie v Porembě včetně rodného domu věhlasného spisovatele Janosche (Horsta Eckerta).

Městské části Zabrze

Od roku 2012 se Zabrze oficiálně dělí na 18 městských částí:

• Biskupice (Biskupitz) – jedna z původních vesnic připojená v roce 1927; rozkládá se na severovýchodě města směrem na Bytom; její součástí je i Borsigova kolonie;
• Centrum Południe (= Centrum Jih) – část centra jižně od železniční trati, zahrnuje historickou obec Dorotheendorf (Dorota) a Matejkovo sídliště (Osiedle Matejki);
• Centrum Północ (= Centrum Sever) – část centra severně od železniční trati, zahrnuje původní vesnici Zabrze (Staré Zabrze, Alt-Zabrze) a centrální náměstí Svobody (Plac Wolności);
• Grzybowice (Pilzendorf) – jedna z původních vesnic připojená v roce 1951; nachází se na severozápadním okraji města;
• Guido – mezi městskými částmi Centrum Południe a Kończyce, zahrnuje též velkou část Lesoparku Slezských povstalců (Park Leśny imienia Powstańców Śląskich); název je odvozen od dolu Guido;
• Helenka – nejsevernější výběžek Zabrze, sídliště připojené v roce 1954; původně součást Stolarzowic, které jsou městskou částí Bytomi;
• Kończyce (Kunzendorf) – obec připojená v roce 1951, rozkládá se na jihu města;
• Maciejów (Mathesdorf) – obec připojená v roce 1927, rozkládá se v západní části města směrem na Hlivice;
• Makoszowy (Makoschau) – jedna z původních vesnic připojená v roce 1951, rozkládá se na jihozápadním okraji města;
• Mikulczyce (Mikultschütz, v letech 1936–1945 Klausberg) – jedna z původních vesnic připojená v roce 1951, rozkládá se v severní části města;
• Osiedle Mikołaja Kopernika (= Koperníkovo sídliště) – panelové sídliště sousedící s Mikulczycemi;
• Osiedle Młodego Górnika (= Sídliště mladého horníka) – částečně dělnická kolonie a částečně panelové sídliště pro zaměstnance dolu KWK Pstrowski na severovýchodním okraji města u hranice s Bytomí;
• Osiedle Tadeusza Kotarbińskiego (= Kotarbińského sídliště) – panelové sídliště a přilehlá zástavba navazující na Centrum Północ;
• Pawłów (Paulsdorf) – obec připojená v roce 1951, rozkládá se v jihovýchodní části města;
• Rokitnica (Rokittnitz, v letech 1936–1945 Martinau) – jedna z původních vesnic připojená v roce 1951 a na ni navazující soubor sídlišť z první a druhé poloviny 20. století; rozkládá se v severní části města;
• Zaborze Południe (= Zaborze Jih) – část Zaborze jižně od Silničního diametru (Drogowa Trasa Średnicowa) s převahou starých dělnických kolonií;
• Zaborze Północ (= Zaborze Sever) – část Zaborze severně od Silničního diametru, zahrnuje původní vesnici a nejrozlehlejší zabrzské panelové sídliště Poremba;
• Zandka – navazuje na Centrum Północ, tvoří ji hlavně historická dělnická kolonie pro zaměstnance Donnersmarckových železáren; název je odvozen od Sand Kolonie, prvního pojmenování Malého Zabrze;

Stanice Zabrze

Tramwaj na náměstí Svobody (Plac Wolności)

Zabrze leží na železniční magistrále Katovice – Vratislav, historické Hornoslezské dráze, která je nyní součástí III. panevropského koridoru. Ve stanici Zabrze zastavují vlaky všech kategorií, včetně mezinárodních spojů do Berlína a Ostravy. Z polských měst mělo Zabrze v jízdním řádu 2020/2021 přímé spojení mj. se Štětínem a Svinoústím, Přemyšlí, Bělostokem, Poznaní, Lublinem či Varšavou. Regionální spoje (linka S1 Hlivice – Katovice – Čenstochová) provozuje společnost Koleje Śląskie (Slezské dráhy). Severní částí města prochází trať Hlivice – Bytom, na níž byl osobní provoz zastaven v roce 2013 a má být obnoven v prosinci 2021, nepočítá se však zatím s obnovou zrušených stanic Zabrze Biskupice a Zabrze Północ. Přes městskou část Makoszowy vede alternativní trať z Hlivic do Katovic a její odbočka ve směru na Rybnik, osobní vlaky zde ale projíždějí území města bez zastavení. Pouze nákladní dopravě slouží trať Zabrze Biskupice – Pyskowice přes Mikulczyce.

Zabrze je napojeno na dálnici A1 (křižovatka Zabrze Północ v městské části Rokitnica a Gliwice Wschód několik desítek metrů za hranicí městské části Maciejów) a dálnici A4 (křižovatka Zabrze Południe v městské části Kończyce). Severní částí města (Rokitnica a Grzybowice) procházejí národní silnice č. 94 – tzv. „stará silnice“ Krakov–Vratislav – a národní silnice č. 78 spojující českou hranici u Bohumína se Svatokřížským vojvodstvím. Jako národní silnice č. 88 je označen úsek bývalé Říšské dálnice 29 Bytom – Vratislav, který vede přes Biskupice, Maciejów a Mikulczyce. Jižně od centra a Zaborzem prochází Silniční diametr katovické konurbace (Drogowa Trasa Średnicowa).

Městská hromadná doprava je zajišťována v rámci integrovaného systému katovické konurbace (Zarząd Transportu Metropolitalnego, ZTM), tvoří ji autobusy a tramvaje (viz tramvajová doprava v katovické konurbaci). Na území města jezdilo v roce 2021 pět tramvajových linek, z toho byly dvě vnitroměstské (3 z Mikulczyc do Makoszowů; 4 ze Zaborze do konečné Gliwice Zajezdnia, která se fakticky nachází 75 m za hranici Zabrze), zatímco ostatní spojovaly Zabrze s Bytomí a Slezskou Rudou.[24] Centrálním přestupním uzlem jsou zastávky Plac Wolności (náměstí Svobody) a Karola Miarki v centru.

• Andrzej Czok (1948–1986) – horolezec, himalájista, partner Jerzyho Kukuczky
• Karl Godulla (1781–1848) – podnikatel, jeden z největších průmyslových magnátů Horního Slezska první poloviny 19. století
• Curt Eisner (1890–1981) – entomolog a muzejník, badatel rodu Parnassius
• Janosch, vlastním jménem Horst Eckert (* 1931) – spisovatel, autor románů s hornoslezskou tematikou (Cholonek oder Der liebe Gott aus Lehm) a více než tří stovek knížek pro děti (mj. série s postavičkou Tigerente)
• Jerzy Gorzelik (* 1971) – historik umění a politik, lídr Hnutí autonomie Slezska
• Henryk Kasperczak (* 1946) – fotbalista (hráč polské reprezentace v letech 1973–1978) a fotbalový trenér působící v Mali, Maroku, Pobřeží slonoviny, Senegalu a Tunisku
• Sebastian Kawa (* 1972) – kluzákový pilot, vícenásobný mistr světa
• Jan Kopiec (* 1947) – římskokatolický duchovní a církevní historik, biskup hlivický od roku 2012
• Joachim Kroll (1933–1991) – sériový vrah, pedofil a kanibal přezdívaný Duisburský lidožrout
• Fritz Laband (1925–1982) – fotbalista, hráč západoněmecké reprezentace na Mistrovství světa 1954
• Czesław Mozil (* 1979) – akordeonista a zpěvák
• Grzegorz Panfil (* 1988) – tenista
• Heinz Tobolla (1925–2013) – sochař, nejvíce jeho děl se nachází v Cáchách
• Wojtek Wolski (* 1986) – lední hokejista, hráč HC Oceláři Třinec (od 2019) a kanadské reprezentace (od 2017)
• Krystian Zimerman (* 1956) – klavírista spolupracující mj. s Berlínskými filharmoniky a London Symphony Orchestra

• 
  Curt Eisner
• 
  Janosch
• 
  Jerzy Gorzelik
• 
  Czesław Mozil
• 
  Wojtek Wolski
• 
  Krystian Zimerman

• Essen (Německo, spolková země Severní Porýní-Vestfálsko)
• Kaliningrad (Rusko, Kaliningradská oblast)
• Lund (Švédsko, kraj Skåne)
• Rotherham (Velká Británie, hrabství Jižní Yorkshire)
• Rovereto (Itálie, provincie Tridentsko)
• Rovno (Ukrajina, Rovenská oblast)
• Sangerhausen (Německo, spolková země Sasko-Anhaltsko)
• Seclin (Francie, region Hauts-de-France)
• Trnava (Slovensko, Trnavský kraj)
• Zahlé (Libanon, provincie Bikáa)