Joachim Kroll

Narodil se do rodiny horníka jako šesté z devíti dětí. Kroll od dětství jevil známky duševní i fyzické zaostalosti. Školu ve východoněmeckém Hindenburgu skoro nenavštěvoval. V jejích lavicích strávil jen tři roky, z toho jeden ročník opakoval, tak nebylo divu, že se nikdy nenaučil číst. V roce 1946 se jako třináctiletý přestěhoval s rodinou z Horního Slezska do průmyslové oblasti Porýní-Vestfálska v západním Německu. Později po svém dopadení vyprávěl o jedné příhodě z mládí, kdy byl na jatkách svědkem bourání prasat, což ho sexuálně vzrušilo. Tehdy si prý neuvědomoval, že to není normální a většinu lidí něco podobného nevzrušuje. Právě tuto zkušenost označil za příčinu svého zvráceného chování.

Svou první vraždu spáchal roku 1955 ve svých dvaadvaceti letech. Znetvořené tělo devatenáctileté Irmgard Strehlové bylo nalezeno u vesnice Walstedde. Podle pitevního nálezu jí nejdříve uškrtil, poté mrtvou znásilnil a nakonec jí vyřízl břišní dutinu. Tento modus operandi zabití, zneuctění a zohavení byl pro Krollovy zločiny typický. Sexuální motiv hrál roli u všech jeho vražd. Všechny jeho oběti byly ženy, na věku mu nezáleželo. Nejstarší bylo 61 a nejmladší 4 roky. Mezi nimi byl i jeden muž, Hermann Schmitz. Zavraždil ho vlastně jen proto, že si jako svou budoucí oběť vyhlédl jeho snoubenku Marion Veenovou a on mu stál v cestě. Té se tehdy podařilo uniknout. Celých 21 let bez problémů unikal spravedlnosti, aniž by se o to nějak významně snažil. Tato skutečnost spočívala v tom, že za mnoho jeho zločinů byli souzeni a obviněni jiní. Tak i přesto, že Kroll vraždil na poměrně malém území několika desítek kilometrů čtverečních a všechny vraždy nesly stejný rukopis, nikdy neupadl ani v nejmenší podezření.

Kroll nejedl ostatky všech svých obětí. Vybíral si jen ty, které měly podle jeho slov „mladé a jemné maso“. Kanibalismus u něj totiž nebyl otázkou sexuálního ukájení, jak je tomu u mnohých podobných zločinců. Jeho důvody ke konzumaci lidského masa byly čistě praktické: maso bylo drahé, tak si ho obstarával sám.

3. července 1976 se v malém městečku Laar ztratila z dětského hřiště čtyřletá blonďatá Marion Ketterová. Policie byla v pohotovosti a po holčičce pátrala už několik hodin. Najednou z jednoho domu ve Friesenské ulici vyběhl hysterický Oscar Müller a začal nejbližšímu policistovi koktavě vyprávět, čeho byl právě svědkem.

Cestou na společný záchod potkal jednoho z nájemníků, který mu sdělil, že záchod je zřejmě ucpaný. Müller se zeptal čím a malý plešatějící mužík, kterému nikdo v okolí neřekl jinak, než strýček Joachim, mu nevzrušeně odpověděl, že vnitřnostmi a zamířil do svého bytu, kde si vařil večeři. Müller to vzal jako špatný žert, ale když na záchod vešel, uvědomil si, že soused měl asi pravdu. Při následné prohlídce byly v míse nalezeny vnitřnosti (játra, srdce, plíce a ledviny) a odřezky masa.

V bytě Joachima Krolla pak našli další pečlivě zabalené a zmražené části těla ztracené dívenky. A v hrnci na sporáku se spolu s mrkví a bramborami vařila malá dětská ruka. Kroll nijak nezapíral a postupem času se doznal ke 14 vraždám. Za mnoho z nich byli odsouzeni jiní muži.

• 8. února 1955 – Irmgard Strehlová, 19, znásilněna a ubodána k smrti. Její tělo bylo nalezeno ve stodole v Lüdinghausenu.
• 1956 – Erika Schuletterová, 12, znásilněná a uškrcená v Kirchhellenu.
• 16. června 1959 – Klára Frieda Tesmerová, 24, zavražděna v lukách kolem Rýna, v blízkosti Rheinhausenu. Za její vraždu byl zatčen mechanik Heinrich Ott. Oběsil se ve vězení.
• 26. července 1959 – Manuela Knodtová, 16, znásilněna a uškrcena v městském parku v Essenu. Z jejích stehen a hýždí byly vyřezány kusy masa.
• 1962 – Barbara Bruderová, 12, unesena v Burscheidu. Její tělo nebylo nikdy nalezeno.
• 23. dubna 1962 – Petra Gieseová, 13, znásilněna a uškrcena v Dinslaken–Bruckhausenu. Za tento čin byl zatčen a odsouzen Vinzenz Kuehn. Po psychiatrické léčbě byl po šesti letech propuštěn.
• 4. června 1962 – Monika Tafelová, 12, zabita ve Walsumu. Ze zadečku měla vyřezané kusy masa. Za čin byl souzen Walter Quicker. Soud ho viny zprostil, ale sousedé dohnali Quickera k sebevraždě.
• 22. srpna 1965 – Hermann Schmitz a jeho přítelkyně Marion Veenová byli napadeni, když souložili v autě poblíž Großenbaumu. Muž byl zabit, ženě se podařilo uniknout.
• 13. září 1966 – Ursula Rohlingová, 20, uškrcena v Marlu. Z vraždy byl podezřelý její snoubenec Adolf Schickel. Stejně jako Quicker i on si pod tlakem okolí sáhl po několika měsících na život.
• 22. prosince 1966 – Ilona Harkeová, ve věku 5 let byla znásilněna a utopena v příkopu u Wuppertalu. I jí chyběly části těla, které si Kroll odnesl s sebou.
• 12. července 1969 – Maria Hettgenová, 61, uškrcena a znásilněna v Hückeswagenu.
• 21. května 1970 – Jutta Rahnová, 13, Kroll jí uškrtil, když šla domů z vlakového nádraží v Grossenbaumu. Ze zločinu byl podezřelý Peter Schay. Nejdříve byl zatčen a posléze propuštěn, ale pro své sousedy byl vrahem ještě šest let, než se Kroll k činu sám přiznal.
• 1976 – Karin Töpferová, 10, uškrcena a znásilněna u Voerde.
• 3. července 1976 – Marion Ketterová, 4, poslední Krollova oběť, jejíž ruku si vařil, když ho policie zatkla.

Kroll si sice stěžoval, že si na všechny vraždy nevzpomíná, ale těchto čtrnáct nakonec přiznal. Ve své hlouposti a naivitě, kterou zřejmě nijak nehrál (podle psychiatrů dosahovalo jeho IQ 76 bodů), měl pocit, že se zase tak moc nestalo. Předpokládal, že bude muset jako formu trestu a prevence podstoupit nějaký chirurgický zákrok a pak ho zase pustí domů. Byl odsouzen na doživotí, protože v Západním Německu, na rozdíl od toho Východního, trest smrti neexistoval.

V padesáti osmi letech zemřel v rheinbašské věznici na infarkt.